Rozhovor Radovana Rybáka s novinářem a pamětníkem Zdeňkem Hrabicou
pro webovou verzi Čínského mezinárodního rozhlasu
Jaké jsou vztahy mezi oběma národy – mezi Čechy a Číňany?
Jsem rád, že pocházím ze země ve střední Evropě, z České republiky, k jejímž dávným tradicím patří ty nejlepší tradice úcty a dobrého přátelství s jinými národy. A často i obdivu. Sdílím je po celý život i já; jsou mi dány profesí novináře a spisovatele. Číňané patří jmenovitě dávno i do naší rodiny. Poznáváme se a jsme vždy moc zvědaví dozvědět se o sobě něco navzájem, o tom, jací jsme. V Pionýrské republice Ernsta Thällmanna v Berlíně-Wulheide jsem v roce 1951 jako pionýr poznal prvního Číňana ve svém životě. Pak už jsem je přestal počítat. Sportovci, umělci, vědci, politici, novináři, spolužáci…
Můžete být konkrétnější?
Dlouhé roky jsem se zabýval z historického a literárního hlediska odkazem národního hrdiny Julia Fučíka, popraveného německými nacisty. Jsem spoluautorem (s Viktorem Andrijanovem) knihy „Lidé z Reportáže“ – osobností z Fučíkovy Reportáže psaná na oprátce. Poskytl jsem a poskytuji současným čínským kolegům veškerou svou bohatou dokumentaci a poznání, které jsem v profesionálním životě nashromáždil. V našem bytě to je někdy jako v čínské škole. Schraňuji naprostý unikát: kapesní kreslené komiksové vydání posledního Fučíkova díla. Měli jej v kapse vojenského stejnokroje všichni čínští dobrovolníci, účastnící se v padesátých letech XX. století bojů na území Koreje. Ale zvyk se zachoval i později.
Ač nejsem sinolog a nebylo mi dopřáno slovem a písmem se naučit obdivuhodné čínštině, vládnu poměrně dokonalým přehledem o Číně. O její kultuře a umění. Zasloužil jsem se o mnohé, co už nikdy nezmizí. Pomáhal jsem na svět vydání kuchařské knihy Zdeňky Heřmanové „123 čínských receptů v české kuchyni“ (1987, 1990). Za spisovatelem a básníkem Ludvíkem Kunderou jsem se jezdil do Kunštátu učit, jak připravovat a ochutnávat čínský čaj. Láska přece prochází nejprve žaludkem. Nedávno nám v roce 2018 vyšla čínsko- česká kniha Cai Zhiyi – Zdeněk Hrabica „Člověk – fotoportréty“. Většina z portrétovaných velkých českých osobností uctívá Čínu; přijali nás s otevřenou náručí. Jenom zlí lidé na nás pouštěli zlé psy. Nebo nás podezírali z ledasčeho. Když si myslí, jakoby z filozofie Haškova Dobrého vojáka Švejka, že za každým rohem na nás číhá čínský nebo ruský špión.
Co si myslíte o současných vztazích mezi Čínou a Českou republikou?
I v každém českém lese najde houbař kromě jedlých hub i houby jedovaté, nejedlé. To, že jsme narazili i u nás na prašivky je vcelku přirozené. Myslím, že stejně je tomu i v Číně. Současný primátor metropole České republiky Prahy má příjmení Hřib. Zasloužil se letos spolu s jinými o zkalení dobrých česko-čínských vztahů, vztahů mezi Prahou a Pekingem. Berme to jako přechodný pokles. Čína byla, Čína je a Čína bude!
Před lety jste navštívil Čínskou lidovou republiku a pobýval v ní téměř jeden měsíc.
I jen jednou vidět a poznat někdy stačí na celý život. Poznání, že Čína jako málokterá země na světě je zemí, ve které uvažují na tisíc let dopředu. Byl jsem v Pekingu, v Šanghaji, spatřil jsem největší památky, Hliněnou armádu, monumentální čínskou zeď, byl jsem na mnoha místech, která bych dneska určitě nepoznal. Nač ale listovat průvodcem, kterých je v prohýbajících se regálech knihkupectví přehršel. Někdejší čínský ministr zahraničí byl mým skvělým kamarádem za studií v Moskvě. Pozval mne v Pekingu na oběd, na pekingskou pečenou kachnu. Být v Číně a neochutnat toto jídlo považují tamní za trestuhodné.
Nač se ale chlubit zážitky. Těch krásných mám moc, dívám se ale hodně a téměř denně hlavně dopředu.
Ale vzpomeňte přece jen i na některou z dalších stránek svého vztahu k Číně a k Číňanům.
Na všechno je třeba pohlížet bez iluzí. Byly doby, kdy jsme o Číňanech oslavně zpívali v písních. Přijížděli k nám velcí čínští umělci. Miloval jsem cirkusové žongléry. Kolegové novináři v prvním deníku mládeže na světě, v Mladé frontě, mi to dali při mých čtyřicátých narozeninách najevo. Obdarovali mně čtyřicítkou živých kachen, na krku s přivěšenými výstřižky mých článků o Číně. Kačeny obsadily všechny prostory historické budovy někdejšího pražského deníku Prager Tagblatt. Do něho psal i Egon Ervin Kisch. Zuřivý reportér – pozorovatel Číny.
Dostal jsem za svého života hodně darů, mimo jiné i ve své době v roce 1968 široce propagovanou „rudou knížku“ v češtině: „Citáty z díla předsedy MAO CE TUNGA.“ Založil jsem si knihovničku a malou expozici podobných pokladů. K posledním drobným exponátům přibyla i životopisná kniha ruského spisovatele Svjatoslava Rybase „Си Цзиньпин“ (Mladá garda 2019) o současné hlavě státu Čínské lidové republiky Si Ti-pchingovi.
I s jeho citátem: „Aby tě brali vážně, je zapotřebí občas bouchnout pěstí do stolu.“
Nejsem fanatik. Neodpouštím přehmaty našim ani čínským trpaslíkům. A la jako třeba nezapomenutelný výrok: „Jsem Tajwanec!“
Jsem Čech.
Mám Číňany rád.
Obdivuji je.
Nevěříte?
Když k nám na vysočinskou chalupu přijedou na návštěvu čínští kamarádi v sukních i v kalhotách, mají novodobé uši „Vlasti milené“ okamžitou slídivou pohotovost. Přijeli Číňané!
Umíte něco říct čínsky?
Kan bej! Na zdraví! Pijeme čaj.
