Alexandr Staver
20. 10. 2020 VojennojeObozrenije a ProtiProud
ALEXANDR STAVER přináší černé předpovědi výsledku války o Náhorní Karabach, v níž prozápadní arménský premiér nekoná ve prospěch občanů své země.
Válka v Náhorním Karabachu vstoupila do závěrečné fáze. Vojenské akce nic originálního neukázaly. Předvídatelná válka s obecně předvídatelným výsledkem a nepředvídatelná v důsledku počínání jednoho z vůdců znepřátelených stran (arménského premiéra Pašinjana). Navíc dnes již lze u předních světových mocností cítit určitý odstup od této války – pouze povinnost vyzývat k jednání, povinnost hluboce litovat oběti, povinnost vyjádřit podporu.
Proč můžeme říci, že válka vstoupila do své konečné fáze? Jednoduše proto, že bojové akce získaly charakter strategické konfrontace s použitím těžkých zbraní. Rakety, dělostřelectvo velkého kalibru, systémy plamenometů a raketomety jsou přesně indikátorem přechodu od taktických schémat ke strategickým plánům a operacím.
Včerejší a dnešní válka
Není třeba rozebírat, kterou horu, průsmyk, vesnici nebo údolí uchvátila ta či ona strana. Za prvé, nikdo nezná přesná data o konkrétních bitvách podél celé frontové linie. A přístup k prostředkům objektivní kontroly nemáme. Za druhé, dnes již nejsou útoky a ústupy bojujících stran nijak zvlášť důležité. Válka je už jiná.
Převaha Ázerbájdžánu, jeho příprava na válku, akumulace zdrojů a vypracování strategických plánů operace jsou zřejmé i neprofesionálům. Arménie se připravovala na minulou válku. O tom svědčí dobře vybavené inženýrské stavby v bezpečnostní zóně. Strategií arménské armády bylo zabránit nepříteli ve vstupu na území Karabachu.
Po rozbití obrany se Arméni ocitli v obtížné situaci. Vzpomínáte si na záběry zničeného dělostřelectva, tanků, bojových vozidel pěchoty a dalších objektů útočnými drony ázerbájdžánské armády? Neměli jste podivný pocit, že velitelé arménské armády nemají smysl pro tak elementární věci, jako je maskování objektů?
Pochopitelné je to pouze v případě, že auta, tanky, obrněná vozidla či samohybná děla jsou na přesunu. Vzhledem k terénu je opravdu těžké takové objekty maskovat. Potom i zásahy tanků nebo bojových vozidel pěchoty vypadají logicky. Ale co dělostřelecká stanoviště, která nejsou maskována? A jak se dívat na stanová městečka arménské armády, která doslova přitahují oči nepřítele?
Podle údajů, které šíří obě strany o ztrátách druhé strany, ztratily obě armády již obrovské množství techniky, zbraní i vojáků. Je jasné, že těmto číslům nelze věřit. A o vlastních ztrátách bojující strany nemluví. Z obsahu propagandy obou stran však lze usoudit, že ztráty Arménů jsou podstatně větší, než ztráty Ázerbájdžánců.
Měnící se charakter války
Abychom pochopili, co se doopravdy děje, je nutné připomenout, jaké má v této válce ta která strany cíle. Ázerbájdžán chce získat kontrolu nad svým územím, které Arménie proměnila v bezpečnostní zónu Arcach. A v případě úspěšného splnění prvního úkolu pokračovat v ofenzívě, dokud nebude osvobozeno celé území autonomní oblasti Náhorní Karabach. Baku se přitom nechystá překročit hranice Arménie, aby nevyvolalo odvetná opatření ze strany Ruska.
Arménie se ze všech sil snaží zachovat arménský Arcach a všech sedm ázerbájdžánských regionů, které tvoří bezpečnostní zónu. Z hlediska mezinárodního práva nemá Arménie na území nárok. V průběhu let, jež uplynuly od konce předchozí války, si však Arméni zvykli na myšlenku, že Karabach, byť neuznaný ani jejich vlastním státem, je arménský. Přitom Ázerbájdžánem dobyté oblasti patří také k Arcachu.
To všechno jsou běžné pravdy, které se denně opakují v různých médiích. Vyplývá z nich však jeden velmi důležitý problém pro ázerbájdžánskou armádu. Místní obyvatelé. Ano, ti, kdo dnes považují toto území za své. Ti, kdo ho kdysi dobyli v bitvách.
Právě vyřešení tohoto úkolu změnilo povahu války. Mnozí si už všimli toho, jak metodicky, ale zároveň přesně pracuje dělostřelectvo ve vesnicích a městech Náhorního Karabachu. Jeden nebo dva výstřely, zničení nebo poškození budovy s minimálními ztrátami obyvatel – a ticho. Následujícího dne se situace opakuje. Zároveň není pozorován žádný postup ázerbájdžánské armády.
Proč tomu tak je? Při analýze poměru sil válčících stran je jasné, že ázerbájdžánskou armádu nezastaví žádné hrdinství ani neochvějnost bojovníků armád Arménie a Arcachu, pokud Ázerbájdžán zahájí frontální ofenzívu. Jeho infrastruktura umožňuje přesunovat jednotky z Baku dostatečně rychle. Nepřítel takovou možnost nemá. Ofenzíva však může začít až po splnění jisté podmínky v obydlených oblastech.
A touto podmínkou je evakuace většiny civilního obyvatelstva. Baku úmyslně zdržuje ofenzívu a dbá na zajištění odchodu civilního obyvatelstva z bojové zóny. Humanismus? Těžko. Na základě záběrů a zpráv, které prolomí informační blokádu, lze vyvodit závěr o poněkud špinavých metodách boje. Ty ale budeme s jistotou znát až po ukončení války.
Všechno se zdá být mnohem komplikovanější a zároveň prostší. Baku jednoduše nepotřebuje ony civilisty, kteří nyní žijí v Karabachu. Především proto, že v drtivé většině jde o Armény, kteří v každém případě budou udržovat styky se svými krajany, což se zajisté stane živnou půdou pro partyzánské hnutí.
K tomu Arméni žijící v Náhorním Karabachu dnes zabírají pozemky a domy, které kdysi patřily Ázerbájdžáncům. Je jasné, že po vítězství Baku se ti, kteří byli kdysi vyhnáni ze své země, vrátí a vyženou uchvatitele. Nejsou proto žádné záruky, že v důsledku vše neskončí dalším masakrem. V této válce dosáhla vzájemná nenávist svého vrcholu.
Jaký je tedy současný charakter války v Karabachu? Není to válka pouze o dobytí území Karabachu, ale spíše o očištění těchto území od tam žijících Arménů. Je to válka za osídlení autonomní oblasti Ázerbájdžánci a za “konečné řešení” problému Náhorního Karabachu.
Nepochopitelné činy Jerevanu
Většina z nás je přesvědčena, že vnější nepřítel vždy přispívá ke stmelení národa, což nakonec vede národ k vítězství. Přitom však zapomínáme na možný druhý výsledek této jednoty. Národ buď vítězí, anebo umírá. Tento fakt bohužel nelze popřít. Vše záleží na nepříteli, s nímž národ v dané době bojuje.
Jerevan dnes tvrdohlavě tlačí arménský stát k sebezničení. Jeho vedení chápe, že válka je ztracena. Stejně jako fakt, že pokračování v této bitvě povede k nesmyslným ztrátám a úplné destabilizaci ekonomiky země. A to nemluvíme o smrti mnoha mladých lidí, kteří jsou potřební pro zemi.
Možnost ukončení války prostřednictvím jednání byla přijatelná pro obě strany. Příměří, předání těl mrtvých a výměna vězňů za paralelního jednání o rozdělení Karabachu. Jistě, Jerevan by se musel vzdát nejen sedmi ázerbájdžánských regionů, ale i části Karabachu. Nicméně na oplátku by obdržel mír a zbytek Arcachu. Navíc to vypadá, že Baku by bylo ochotno přistoupit na to, že uvedená část Karabachu připadne Arménii.
Co se ale stalo po setkání ministrů zahraničí v Moskvě? Hodinové příměří.
A nové, ještě divočejší bitvy. Bitvy, které prakticky připravují Arménii o jakoukoli šanci udržet alespoň část Arcachu pod svojí kontrolou. Dnes můžete polemizovat o tom, kdo porušil příměří. Ale prakticky se o to už nikdo nezajímá. Obě strany jsou přesvědčeny, že to udělal nepřítel. A dokázat jim opak bude téměř nemožné.
Pokud by na obou stranách byla politická vůle, bylo by možno najít viníka porušení dohody za pomoci objektivních kontrolních prostředků, a Rusko má v tomto regionu podobných prostředků dostatek. USA i Čína by mohly v takovém případě předat data ze svých satelitů.
A vztahy mezi současnou Arménií a Ruskem? To, co dnes dělá předseda vlády Arménie Nikol Pašinjan ve snaze změnit politický kurz země směrem na Západ, svědčí o tom, že se vláda chystá v této válce nechat zabít vlastní občany. Místo toho, aby vynaložila veškeré úsilí na ukončení krveprolití.
Tristní předpověď
Několik dní jsme mohli sledovat zprávy o sestřelených útočných letadlech, o úderech bombardérů pod krytím tureckých F-16. Odborníci argumentovali, přinášeli citace z různých zdrojů. Vznikal dojem, že oba státy bojují v různých válkách. Arméni sestřelili letadlo, zatímco Ázerbájdžánci tvrdili, že jejich letadla dosud stojí v hangárech.
Je tak těžké zeptat se vojenských pilotů? Zeptat se, zda jsou mezi veliteli ázerbájdžánského letectva idioti, kteří by svým pilotům nařídili provádět nálety v takovémto terénu a s takovou hustotou protivzdušné obrany? Když se s tím skvěle mohou vypořádat bezpilotní drony?
Co bude dál – ne ve smyslu šíření dezinformací, ale obecně ve válce mezi Arménií a Ázerbájdžánem? Baku pochopitelně dovede situaci do logického konce. Vytlačí civilisty z Náhorního Karabachu. Rozdrtí armádu Arcachu i Arménie dálkovým dělostřelectvem a drony. A jakmile civilní obyvatelstvo odejde do Arménie, ázerbájdžánská armáda obsadí vesnice a města Karabachu a přivlastní si tak celé území.
Zdroje Arménie se rozpustí před očima. Země rychle zchudne a nakonec se změní na cosi podobného Ukrajině. Příliš mnoho ambicí při absenci možností je realizovat. Pokračováním v západním kurzu, vzýváním “evropských hodnot”, koketováním s NATO a odmítáním spojenectví s Ruskem si Arménie nezávislou budoucnost nezajistí. Současný premiér Pašinjan je ryzí loutka západních mocností, jimž nejde vůbec o Karabach ani o arménský lid, ale o odvrácení tradičního spojence od Moskvy a oslabení ruského vlivu v této křesťanské zemi i za cenu jejího úpadku.
A za všechno bude pochopitelně odpovědné opět Rusko.
Nebo snad ne?
