Vlastimil Vondruška
12. 10. 2020 blog autora
To, co nás letos zasáhlo, rozhodně změní celý svět – válčíme s koronavirem. Můžeme sice diskutovat, zda je to epidemie či podle nějakých tabulek to epidemie stále není, lze se hádat o to, zda je nošení roušek porušením našich lidských práv, je legitimní se ptát, co bude s těmi, kteří přišli o své příjmy. To je jen několik z mnoha otázek, které dnes společnost trápí. Nebo abych byl přesný, trápí především média, protože mnohé z toho by nás asi netrápilo, pokud by média tyhle v podstatě nesmyslné otázky nenastolila a tvrdošíjně neopakovala. Média ráda kloužou po povrchu, protože hledání příběhů je publicistické řemeslo. Jenže někdy je třeba zahodit novinářskou machu a podívat se pravdě do očí.
To, co se děje, je totiž válka. Nepadají sice bomby, nestřílí se, ale o to je ta válka nebezpečnější, protože bojujeme s neviditelným, ale zcela reálným nepřítelem. Na jedné straně jsme my a na druhé virus jako prodloužená ruka přírody. O tom, co se děje na této planetě, nerozhodujeme totiž my, ale neuvěřitelně složitá struktura přírodních i společenských procesů, které nejsme při vší moderní technice a vědě schopni zcela pochopit, popsat a už vůbec ne měnit k obrazu svému. Ano, je to válka, v níž musíme obhájit svou existenci proti mikrosvětu virů a bakterií, který proti nám bojuje už celá tisíciletí.
Jako v každé válce nelze předjímat, jak bude pokračovat, s jakým překvapením nepřítel vyrukuje a jaké budou ztráty. Proto bychom se měli chovat opravdu tak, jak se na válečný stav sluší. To není literární nadsázka, ale každý dobrý psycholog potvrdí, že v případě krize a války existují osvědčené modely chování.
1. Opatrnost je matkou moudrosti, protože neznáme zbraně nepřítele
Měli bychom se chránit raději více než méně, protože bezpříznakový průběh onemocnění neznamená, že se později nemohou v organismu objevit nepříjemné následky. Bojujeme proti neznámé zbrani, to si uvědomme! Je tedy asi zbytečné vést do omrzení diskuze, zda roušky pomáhají či nepomáhají. V tuhle chvíli to nikdo nedokáže říci se stoprocentní jistotou, i když média do omrzení opakují názory obou táborů. Co má taky Česká televize pořád vysílat, že? Ale jsou to jen názory, i když halasně zabalené do pozlátka, kdy se ideologie vydává za pravdu. Pokud budeme nosit roušky, a nakonec se ukáže, že tak moc nepomáhají, prosím, bylo to nepohodlné, ale nezničili jsme si tím zdraví, nejvýše pošramotíme ego některých vyznavačů přemrštěných lidských práv. Pokud je ale nosit nebudeme a pak se ukáže, že to je jeden z hlavních nástrojů, jak se chránit, pak co? Ve válce je vždycky lepší být opatrný a prozíravý.
2. V těžkých chvílích ctí jednotlivce solidarita, a národy jednota
V každá válce je klíčem k vítězství solidarita. To znamená změnit na čas své chování. Ve válce nemá přednost naše zábava, musíme rezignovat na blahobyt a zisky, je třeba vydržet nepohodlí, ale současně nepropadat hysterii a zlosti jen proto, že se musíme omezovat kvůli lidem, s nimiž jsme na jedné lodi. Jsme jeden národ, jedno lidstvo, a naším nepřítelem nejsou lidé, ale virus. Ten musíme porazit.
3. Bez velení není vítězství
Ideologie každé války je založena na tom, že nehledáme nepřítele ve vlastních řadách, ale vždycky jen na straně skutečného nepřítele. Díky zaslepenosti naší politické opozice a části médií se však nenávist vůči Babišovi zhmotnila v představu, že boj proti koronaviru je bojem za zájmy vládních stran. Odmítat opatření je proto aktem politického odporu vůči Babišovi. Je to hloupé, nebezpečné a výsledkem téhle představy je totéž, jako zradit vlastní vojsko a otevřít bránu nepříteli, který nás obléhá. Prosím, uvědomme si, že tohle není boj proti Babišovi, ale proti koronaviru! A média by zasloužila nařezat na holou, protože tohle ještě živí a místo aby nás uklidňovala, přenášejí nekonečné diskuze o tom, že se všechno dělá špatně, lidé opatřeními trpí a skoro to tak vypadá, že nás netrápí koronavirus, ale pouze opatření vlády.
4. Válka přináší škody všem a nedá se s tím nic dělat
V každé válce, i když se nakonec vyhraje, se ničí národní bohatství, klesá životní úroveň, hrozí hlad a já nevím co ještě. Jsme generace, která skutečnou válku naštěstí nezažila, ale zeptejte se prarodičů, co znamenal život za druhé světové války. A to se na našem území prakticky neválčilo, pokud nepočítáme epizodu posledních měsíců, kdy nás osvobodily sovětská a americká armáda. Přesto byly škody obrovské a následovalo několik let obnovy. Musíme vědět, že tohle nás čeká rovněž a každý rozumný člověk by si měl udělat zásoby na horší časy. Nejde jen o zásoby jídla a dalších potřeb, ale rozhodně je nesmyslné utrácet a nemít finanční rezervy. Stát nemá kouzelného oslíčka, který se otřese, kdykoli si zamaneme. V tuhle chvíli se ještě stále rozdává, někdy až příliš, ale pozor! Tohle budeme muset jednou z našich daní my všichni splácet (tedy ti, co nežijí jen na sociálních dávkách, z dotací a grantů). Ale co je z krátkodobého hlediska horší, pokud bude tahle válka trvat i v dalším roce, a nedej bože i v roce 2022, pak prostě zdroje vyschnou. A na to musíme být připraveni, protože se může stát, že se prostě výrazně sníží naše příjmy a některým dokonce na čas úplně vyschnou. Boj není o luxusu, ale o přežití!
5. Bez optimismu a víry, ale také pokory a rozumu, je každá válka předem prohraná
Žili jsme si blahobytně, ale v dějinách nesvítí slunce pořád. Stalo se to, co se periodicky opakuje – přišla krize. Za tu nemůže žádný politik, žádný národ, žádné náboženství či ideologie. Prostě to přišlo a my se musíme začít chovat adekvátně odpovědně a skromně a ne čekat, kdo nás po téhle bolístce pofouká. Musíme se přestat chovat jako rozmazlené děti a dospět. Každá válka totiž klade obrovské nároky na psychiku lidí a odolnost společnosti jako takové. Chceme přežít? Tak se o to prostě musíme snažit a postarat sami. Jsme v situaci, kdy to nikdo za nás neudělá. Je vím, že po létech, kdy jsme neměli žádnou odpovědnost, je to těžké. Ale co jiného nám zbývá? Jen ti, kteří nefňukali, v dějinách podobné krize přežili.
6. V časech válečného stavu je třeba v první řadě vydržet
Každá válka znamená mít plán pro chod země v časech válečných a další pro obnovu poté, kdy válka skončí. Klíčovým krokem podle mne je, aby politici zakopali válečné sekery a my ostatně také. Musíme si promyslet, jak budeme jinak trávit volný čas ve vztahu k tomu, co je možné. Musíme se zbavit rozežranosti a spočítat, na co opravdu máme a co prostě kupovat nemůžeme a nebudeme, ať se nám to líbí nebo ne. Politický systém musí začít fungovat výhradně na bázi pragmatismu a rozumu, a ne pod tlakem krásné, ale reálně bezobsažné ideologie. Chceme-li vydržet, musíme kráčet osvědčenými cestami našich předků a chránit tradiční hodnoty. Těmi hodnotami je ochrana našich životů, fungování rodiny, podpora hospodářství (škoda, že jsme tolik podniků prodali do rukou cizinců) a zájmů vlastního národa. Celý svět má problémy, všude umírají lidé a nedá se s tím dělat nic, než vydržet a nechat každého, aby se s krizí vyrovnal po svém, protože svět není šachovnice, kde by se hrála jedna partie podle jedněch pravidel. Nenajíme se tím, že se budeme starat o demokracii za našimi hranicemi a dělat si nepřátele v jiných a mnohdy větších a silnějších zemích, než jsme my sami. Musíme se začít starat v první řadě o to, jak tuhle válku vyhrát u nás doma a jak restartovat chod naší společnosti. A je úplně jedno, co si o naší či jiné demokracii myslí v Bruselu, Washingtonu, Pekingu či v redakcích některých médií. Buďme alespoň na chvíli tolerantní a vnímaví k tomu, co se opravdu děje. Žijeme pod tlakem událostí, které nemáme ve svých rukách! Naše víra ve všemocnost vědy a moderního světa se s tím těžko vyrovnává, ale je to tak. Začala opravdu válka a je na nás, jak dopadne.
