Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (9. díl)

  • Datum příspěvku 23. října 2020
Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (9. díl)
Avatar
--- ---

Petr Kužvart
22. 10. 2020  e-Republika

Jak na tom byl reálněsocialistický represivní aparát v předvečer listopadu 1989?

Reálný socialismus: Co to bylo a proč? (8. díl)
Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
Pokračování 9.

Jak na tom byl reálněsocialistický represivní aparát v předvečer listopadu 1989?

V kritickém podzimu 1989 vrcholné stranické a státní orgány v Československu disponovaly dostatečně početnými silami, aby mohly případnému mocenskému převratu zabránit a opozici zatlačit.

Vedení se vychloubalo, že má chartisty všechny přesně spočítané a plně pod kontrolou 24 hodin denně, že těch pár desítek či stovek největších oponentů je schopno okamžitě a účinně eliminovat. Obdobně pohrdalo slabostí Obrody, jejíž členstvo mělo zmapované odedávna, pyšně tvrdilo, že prý nabídkou individuálního přezkoumání obnovy členství v KSČ je utáhne jako na vařené nudli! Rozpaky však budila neznámá ekologická hnutí, proti jejichž oprávněné kritice viditelných a neřešených hříchů v oblasti životního prostředí neexistovaly přesvědčivé argumenty. Zcela vykolejená byla KSČ ze statisíců věřících „svíčkových bab“, které nešlo dost dobře rozehnat policií, jak např. seznala na pouti na Velehradu!(65) (Šlo konkrétně o Cyrilometodějskou pouť na Velehradě dne 5.7. 1985 – pozn. aut.)

Přes latentní rozpory ve vedení bylo centrum a jeho mocenské složky relativně konsolidované. Represivní aparát posílený ozbrojenými nomenklaturními kádry představoval dobře vycvičený a vyzbrojený potenciál minimálně půl milionu spolehlivých příslušníků armády, Bezpečnosti, Lidových milicí, paramilitárních organizací, funkcionářů a dalších aktivistů.

Pokud by tedy – čistě hypoteticky – československé vedení jednalo pouze v sobeckém zájmu udržet si vlastní lukrativní pozice autonomně na ostatních, bez dominantního vlivu SSSR a tlaku mezinárodního prostředí, bylo by nejspíš schopno rychle domácí opozici násilně zlikvidovat. Čím dříve by padlo rozhodnutí, tím by to bylo snazší a rozklad opozice by byl rychlejší. Zejména v mimopražských regionech byla vládnoucí moc dostatečně silná a razance jejího zásahu mohla být docela důrazná. (Vzpomňme na náměstí Nebeského klidu … – pozn. aut.)

Domácí nelegální opozice byla poměrně nepočetná, nevýrazná a roztříštěná, její špičky fungovaly pod permanentní kontrolou. Opatrná mlčící většina obyvatelstva, dvacet let decimovaná normalizací, ta po negativních zkušenostech s režimem raději pasivně vyčkávala v závětří. (66)

Komunisté v té chvíli měli půlmilionovou armádu, o něco méně milicionářů podléhajících nikoliv ministrovi, ale předsedovi partaje, každý vycvičen pro nepokoje v ulicích se dvěma stovkami nábojů, dodnes nespočítaný předvoj tajných, kteří každému viděli doslova do talíře a to nemluvím o těžké technice, ostatně stačila by panika, jako onen čtvrtek 22.listopadu 1989 (omyl, 22.11. byla středa – pozn. aut.), kdy se Prahou rozneslo, že vyjedou tanky a úřady pouštěly lidi dřív domů… Komunisté mohli otevřít rozkazy pro výjimečný stav. Nebudu se rozepisovat, byla naplánována místa, kam se zatčení odpůrci budou shromažďovat atd. Rozsudky za 48 hodin, bez obhájce atd. Doživotí nebo provaz. Kdo četl, ví, jak bylo vše vymakané. Zajímavé je, že v Praze mělo být odsouzeno jen asi 1300 nepřátel režimu, a to na doživotí nebo na smrt. Prvé rozkazy sahají do 50. let minulého století Jména byla obměňována zpravidla jen po klasickém úmrtí atd. 

Zákulisí a zajímavé okolnosti samotného 17. listopadu 1989 v Praze

V nejkritičtějších minutách a hodinách, kdy se rozhodovalo nejen o přítomnosti, ale především o budoucnosti stávajícího režimu, aktéři převratu zahalili státní a stranické vedení do informačního stínu. Generální tajemník M. Jakeš byl telefonicky ubezpečován, že vše je v pořádku, nic mimořádného se nestalo a neděje (Jakeš, 2019). Zatímco směrem k M. Jakešovi byla vyslána tato informace, v knize rozhovorů s K. Lovašem říká gen. A. Lorenc, že rodině do Bratislavy sděloval: „Na víkend nepřijedu, v Praze je státní převrat“ (Lovaš, Lorenz, 2014).

V pátek večer se vracel z Moskvy tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a zcela nestandardně na něho čekal na letišti důstojník ministerstva vnitra a ubezpečoval ho, že je vše v pořádku a může jet rovnou na Orlík (rekreační zařízení). (53)

Nyní k samotné studentské manifestaci k výročí 17. listopadu 1939: „O konání manifestace na Albertově 17. 11. 1989 k poctě událostí a jejich obětí, které se udály před padesáti lety se dlouze jednalo v rámci orgánů Socialistického svazu mládeže (vysokoškolský výbor, městský výbor, ústřední výbor) a v závěru se rozhodovalo na ÚV KSČ. Koncept manifestace z mládežnického prostředí přenášel na ÚV KSČ Vasil Mohorita, který byl předsedou ÚV SSM a členem sekretariátu ÚV KSČ. Díky této pozici při rozhodování o konání manifestace prosadil stanovisko o povolení manifestace. Manifestace byla povolena s dvěma základními podmínkami:

  • Manifestace se nepřesune do centra města;
  • nedojde ke střetu policie s účastníky manifestace.

Nejen v průběhu manifestace, ale ještě před jejím zahájením bylo jasné, že tyto podmínky splněny nebudou, ba naopak. U Národní třídy byli připraveni příslušníci Pohotovostního pluku VB, což vyžadovalo rozhodnutí a příslušné rozkazy řadu hodin již před vlastním zahájením manifestace. V přilehlé ulici byl na telefonu generál KGB V. F. Gruško (tady je problém: gen. Gruško se svou delegací se měli podle vícero zdrojů zdržoval od večera 17. listopadu do ranních hodin následujícího dne ve vile MV v Břevnově, a to ve společnosti gen Lorence a šéfů čs. kontrarozvědky. Není známo, že by byl tou dobou někde v samotném nejužším centru města – pozn. P. K.) Generálporučík Gruško byl podle výpovědi gen. A. Lorence 17.11.1989 na jejich společné večeři. Při vyšetřování událostí 17.listopadu zjistila generální prokuratura, že v řídícím štábu na MS VB pplk. M. Danišoviče byl přítomen sovětský generál Teslenko (generál milice – policie).

Je to i potvrzeno jedním ze závěrů Parlamentní vyšetřovací komise 17.listopadu 1989 – Tisk č.1236 FS ČSFR § 13, odst. b/ „vlastní zásah byl řízen dvěma velitelskými místy, která byla odlišně instruována.“ (53)

”„Ráno 17. listopadu jsem byl zatčen a držen ve II. patře služebny SNB za Palácem kultury na Pankráci, abych nemohl narušovat poklidnou demonstraci, která byla organizována SSM pod patronací StB!
Propuštěn jsem byl až po vyprovokované akci StB na Národní třídě. Tři hodiny dopředu mi dva hlídači StB v kanceláři prozrazovali, co se bude na Národní třídě všechno díti. Z toho jsem okamžitě pochopil, že všechno kolem 17. listopadu bylo dopředu naplánované. Po skončení mlácení demonstrantů na Národní třídě jsem byl okamžitě propuštěn.”” (68)

Pokud si vzpomínám, byl to také Jiří Wolf, kdo ve videu šířeném po webu tvrdil, že při pobytu na služebně SNB za Palácem kultury v průběhu dne 17. listopadu 1989 tam viděl otevřenými dveřmi sovětské důstojníky, kteří sledovali dění na probíhající demonstraci na monitorech.

Mohu jako lidový komparsista oněch událostí dodat i vlastní očité svědectví. Byl jsem na albertovském shromáždění a poté šel s davem až ke křižovatce Albertova s ulicí Na Slupi a tam jsem se od shromáždění odpojil a šel domů. Účastnící poté šli na Vyšehrad a odtamtud pak po nábřeží nejprve do Vyšehradské třídy a po jejich vytlačení VB zpět na nábřeží šli dál k Národnímu divadlu a kolem něj na Národní třídu. Na křižovatce Albertov – Na Slupi bylo tehdy u zdi zahrady bývalého kláštera Alžbětinek lešení. Na ně vyšplhali dva sportovně vyhlížející mladíci s krátkými vlasy, kteří odtud velmi hlasitě a výraznými gesty vyzývali procházející zástupy, aby pokračovaly ne k Vyšehradu, ale ulicí Na Slupi ke Karlovu náměstí a tedy do centra města. Podle vzhledu a chování to nebyli určitě studenti, ale téměř jistě mladí příslušníci StB v civilu. Měli nepochybně za úkol pochod odklonit do centra a tedy vehnat do konfrontace se silami SNB. Já tím směrem ke Karlovu náměstí po opuštění průvodu osamoceně šel a cestou na MHD jsem viděl před Karlovým náměstím příslušníky i vozidla VB. Snaha příslušníků StB v civilu vyvolat konfrontaci byla tedy naprosto zřejmá.

K tématu ještě toto svědectví přímého účastníka: „Už na počátku demonstrace jsem si všiml několika podezřelých mladíků, kteří do spontánního davu příliš nezapadali, byli v něm rozptýleni, ale čas od času se nenápadně spolu scházeli a opět v průvodu rozcházeli, stále však zůstávali v očním kontaktu. Nakonec se oni ujali neformálního vedení celého průvodu z Vyšehradu a na křižovatce u Národního divadla průvod nekompromisně nasměrovali na Národní třídu. Zůstávali v čele demonstrantů, avšak těsně před povelem k zásahu se všichni tito neznámí mladíci shromáždili v podloubí kavárny Metro a po prokázání byli vpuštěni dovnitř. Zkusil jsem je následovat, ale byl jsem civilisty u dveří hrubě zastaven, nemohl jsem se prokázat jejich odznakem! To už došlo k známému brutálnímu zákroku, smýkán davem v děsivém presu jsem téměř nemohl dýchat, nakonec se mi podařilo prodrat se kordónem policistů do Mikulandské ulice. Před dvěma lety jsem se v západních Čechách setkal s plukovníkem policie, který mi potvrdil, že byl tehdy s kolegy nakomandován, aby průvod dovedli na Národní třídu a potom ho včas opustili, prokázali se u dveří kavárny Metro a sešli se na služebně v Bartolomějské. Dveře domů na Národní třídě byly údajně uzamčeny již navečer.“ (69)

Ještě krátce před zásahem, po odchodu zástupů z Vyšehradu se událo toto: „Nečekaně je ulice Na Slupi, pod Botanickou (ve skutečnosti šlo o Vyšehradskou třídu, patrně někde tam, kde ústí na malém náměstíčku před Botanickou zahradou UK do ulice Na Slupi – pozn. P. K.) přehrazena uniformami. Tudy nesmíte. Asi půl hodinu jsme proti sobě stáli, pokřikovali a diskutovali. Zákaz měnil psychologii davu. Napružil se a policii vzdoroval. Občasný pískot signalizoval, že bude horko. Domnívám se, že to ještě nebyl pohotovostní pluk, ale městští strážníci. Průvod se otočil a že prý půjdeme po nábřeží přes Národní třídu na Václavák. To už se přidávali další a další kolemjdoucí. Nikomu nebylo nic divné, doprava na nábřeží odkloněna a poklidně jsme šli do kotle. V té chvíli musely být na Národní třídě nastoupeny zásahové jednotky, pohotovostní pluk poučen, zálohy, vydány rozkazy a určen velitelský štáb mimo Národní třídu, v pohotovosti technika, sanitky, prověřen telekomunikační provoz, vydána operační hesla, analyzovány svodky od konfidentů v našem průvodu, odkloněna doprava, zablokovány únikové cesty demonstrantů, posílena pohotovost na vyšetřovnách, ve věznicích uvolněny cely, připraven „mrtvý“ student, několik verzí pro tisk podle vzniklé situace, připravit a schválit verzi pro Moskvu, zabezpečit ubytování a stravu pro mimopražské policejní zálohy, zajistit městskou úklidovou četu a také mít ústupový plán, kdyby akce kiksla nebo ji náhle zastavil některý vysoký soudruh, kdyby se o vnitrostranickém puči dozvěděl. Proto byl Miloš Jakeš v klidu na chalupě mimo Prahu a až v půlnočním telefonu se dozvěděl, že se sice v Praze něco dělo, ale situace je v klidu a pod kontrolou.“ (70)

Silným argumentem pro tvrzení, že v listopadu šlo o připravovaný převrat StB, je epizoda s mrtvým studentem. Na Národní třídě v průběhu zásahu policie zůstal na zemi ležet mrtvý mladý člověk, který byl následně odvezen. Petr Uhl v rozporu se zásadami žurnalistky o ověřování informací a jejich zdrojů předal západním agenturám informaci, kterou mu telefonicky předala pro něho zcela neznámá Drahomíra Dražská (prý osoba, která měla u StB přinejmenším podepsánu mlčenlivost – pozn. P. K.), že na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd. ‘Náhodou’ otec tohoto studenta byl redaktorem Československé televize a matka byla redaktorkou celostátního tištěného deníku Svobodné slovo. Když informace o zabitém studentovi zasáhla formativně vědomí lidí a společnosti a stimulovala je k posunu v chování vůči stávajícímu režimu, bylo odhaleno, že šlo o dezinformaci a nikdo na Národní třídě nebyl zabit, společnost již byla nevratně někde jinde. (53)

Poručík StB Ludvík Zifčák, který hrál roli mrtvého studenta, měl podle vlastního tvrzení u sebe falešný pas, falešný občanský průkaz a letenku do Moskvy. (71) Měl tedy potichu zmizet a zahladit tak stopy proběhnuvší tajné policejní operace.

Tou dobou večeří s generálem Alojzem Lorencem a náčelníky čs. kontrarozvědky v břevnovské vile MV generálporučík KGB Viktor F. Gruško, náčelník druhé správy KGB (kontrarozvědky) a náměstek předsedy KGB, který přiletěl 14. listopadu do Prahy. Zde je svědectví z uvedeného setkání: „Sametová revoluce se nacházela ještě v prenatálním stádiu, když generál Gruško nad ránem 18. 11. 1989 přesvědčoval přítomné náčelníky kontrarozvědky (II. správy Státní bezpečnosti), že ze sovětského pohledu je absolutně vyloučeno, aby dva týdny před Maltou docházelo v Československu k masakrům, jako byl ten včerejší na Národní třídě! Pravděpodobně jim vysvětloval, že po zkušenostech z pořádání „kulatých stolů“ v ostatních socialistických zemích je výhodnější s opozicí jednat, diskutovat, snažit se ji zapojit, lépe řečeno namočit do společného řešení problémů, než ji kontraproduktivně zahánět do kouta či za katr. Vyzýval je, aby neodkladně zabezpečili, že v zemi už nedojde k další vlně nepředvídatelného násilí, nebude vyvolán nezvladatelný chaos a destabilizace celé společnosti.“ (72) Generál Gruško následně 18. listopadu odpoledne i s doprovodem odcestoval.

K sovětskému postoji ještě toto doplnění: „Ambasáda měla v té době … přísný zákaz jakkoli do dění vstupovat, pouze situaci monitorovala. Dohlíželi na to i čtyři zástupci vedoucích oddělení z Moskvy (zpravodajci), kteří se mimo jiné poté setkali s Havlem v bytě Josky Skalníka.“ (73)

Existují jisté náznaky (74), že sovětský vliv v Československu v rozhodných dnech nemusel být úplně jednotný a koordinovaný. Byli zde přítomni vysoce postavení emisaři progorbačovovských institucí (první správa KGB – rozvědka, Ministerstvo vnitra SSSR), ale také lidé ze struktur zaujímajících ke Gorbačovově kurzu rezervovanější stanovisko (druhá správa KGB – kontrarozvědka). Jedni mohli podporovat a monitorovat „gorbačovce“, druzí „štěpánovce“ ve vedení KSČ a ve strukturách FMV.

Na tu konkrétní akci toho 17. listopadu měly být potom v návaznosti další kroky. Ty byly politické. Především šlo o zasedání výkonného výboru ÚV KSČ, kde mělo padnout rozhodnutí, jak dále postupovat. To znamená že mělo přijít na řadu odstoupení určitých funkcionářů strany. Měl přijít na řadu nástup tak zvaného tvrdého jádra, které by v podstatě vystřídalo zkostnatělé funkcionáře strany. Měly nastoupit bezpečnostní akce, které měly v podstatě vyřešit problémy, které byly v Československu. To znamená, je tím myšleno něco podobného, jak se stalo v Polsku. To znamená, že opozice mohla být pozatýkána během 24 hodin, v ulicích by byly Lidové milice, v ulicích by byla armáda. To znamená, že tato věc by mohla být vyřešena během 3-4 dnů ve prospěch komunistické strany. Že se tak nestalo, jasně napovídá o tom, že to politické řešení nepřišlo tak, jak mělo přijít. (75)

Tato situace se dala jednoduše řešit, ale rozhodně to nebyla situace k tomu, aby zde došlo ke změně politického systému. Ta situace nebyla revoluční. Dokonce to přiznal i potom v roce 1990 tehdejší prezident Václav Havel, který řekl, že sám nechce změnu socialistického systému. Takhle to po revoluci zaznělo. Podle posledních průzkumů v roce 1989 a 1990 pro změnu politického systému by hlasovalo jen 12 % lidí. Takže 88 procent lidí chtělo, aby byl zachován komunistický systém, který zde byl a přálo si jen kosmetické změny. (76)

To, že se převrat uskutečnil po dohodě SSSR a USA a pod dohledem sovětských orgánů, neznamená, že v převratu nebyli aktivní příslušníci dalších zpravodajských služeb, naopak, je to velmi pravděpodobné, protože Praha, jako již mnohokrát v historii, byla průsečíkem zájmů řady států. Také měly řadu svých agentů mezi československými občany, zvláště mezi těmi, kteří působili služebně v zahraničí. Proto také Jozef Mlynárik v parlamentu vystoupil proti záměru lustrovat aktivitu nových poslanců i v cizích zpravodajských službách a návrh poslance Miloslava Ransdorfa „lustrovat“ spolupráci se všemi zpravodajskými službami byl zamítnut. Naopak českoslovenští agenti v zahraničí byli cizím zpravodajským službám prozrazeni. (53)

Jak jsou dějinné události vnímány svými aktéry – a jak se ve skutečnosti dějí

Petr Sak se pustil i do otázky rozpětí mezi skutečným průběhem na jedné straně a vnímáním listopadových událostí a jejich významu samotnými aktéry na ulicích na straně druhé: V listopadu 1989 a v následném období i v důsledku toho, že se aktivně zúčastnili některých událostí, velká část společnosti žila v přesvědčení, že v Československu spontánně vznikla revoluce a lidé si vynutili společenskou změnu podle svých představ. U mnoha z nich, zvláště v prvních dnech a týdnech, můžeme mluvit o euforii či až o jakémsi změněném stavu vědomí. Samozřejmě již tehdy existovali lidé, kteří mýtu revoluce nepodlehli a ve větší či menší míře se v poznání blížili skutečnosti. Naopak mnoho lidí, právě proto, že byli účastníky, tak tato skutečnost jim až do současnosti brání v nadhledu a vhledu od mýtu k pravdivé reflexi. (53)

To je určitě pravda. Přímí účastníci neznali ve své naprosté většině předchozí vývoj událostí a pozadí listopadu 1989. Měli dojem, že jsou subjektem, který dějiny opravdu tvoří, ačkoli jejich opravdové fungování se patrně velmi blížilo roli komparsu v pozadí. Nicméně fakt, že se lid hnul, byl pro další vývoj rozhodující. Bez masové akce komparsu v pravou chvíli by se nic nestalo. Policejní výprask na Národní třídě z pátečního večera 17. listopadu by byl vnímán podobně jako “Palachův týden” z ledna 1989, tedy jako dílčí událost bez nějakých podstatných bezprostředních následků. Nakonec nebylo rozhodné, jaké iluze a představy lid zrovna sdílel. Rozhodující byla praktická aktivita a výsledná dějinná událost. Stěžejní bylo, že začala masová shromáždění, jež omezovala výrazně šance na úspěšné silové řešení a odstartovala další rychlý běh událostí.

Mám výhodu pamětníka, který se daných událostí sám aktivně před, během i po 17. listopadu účastnil – samozřejmě spíše jako člen lidového komparsu – a tedy jsem sdílel i četné dobové iluze. Mohu dosvědčit, že to s excitací našeho vědomí a vnímání opravdu v té době bylo tak, jak popisuje Petr Sak.

Dále je v Sakově textu pasáž o tom, jaké scénáře patrně byly sledovány jednotlivými zájmovými skupinami, zúčastněnými na vývoji listopadových událostí: Událost 17.11. si představme jako promítnutou na plátno, ovšem není promítán jeden diapozitiv, ale na sebe je poskládáno a promítáno několik diapozitivů – realizovaných scénářů. Na plátně vidíme různé děje, jevy, které však na sebe nenavazují, ale vytvářejí jakousi surrealistickou skutečnost, metarealitu. Jedinec, který se snaží ze tří jevů dotvořit a pochopit událost, se dostane do úzkých, protože každý jev je realizací jiného scénáře a patří do jiného příběhu, má jinou logiku. Představme si divadelní jeviště, na kterém se souběžně hraje několik představení podle několika scénářů. Jak může na jevišti propletená představení divák rozebrat a poskládat podle logiky několika představení? A to je situace 17.11.1989.

  • Máme zde scénář oficiálních struktur, které povolily manifestaci na Albertově.
  • Máme zde scénář části stranického vedení, které chtělo odstranit stávající stranické vedení.
  • Máme zde nejsilnější a hlavní scénář podle zadání gorbačovského vedení SSSR realizovaný částí STB a ministerstva vnitra.
  • Máme zde scénář studentských struktur.
  • Máme zde předpokládané scénáře dalších zpravodajských služeb.
  • Máme zde sice spontánní, ale agenty StB modulované chování davu.

Scénáře se ve větší či menší míře realizují, narážejí na sebe, vzájemně se ovlivňují a vytvářejí metarealitu, v níž jsou rozvolněně obsaženy všechny scénáře. Rozvolněně, protože dav se nechová jako vojenský útvar podle rozkazu, ale narušuje rigiditu a strukturu všech scénářů. S vývojem událostí a vyčerpáváním potenciálu jednotlivých scénářů dochází k jejich slévání do jednoho proudu skutečnosti. Lze předpokládat, že v průběhu samotného převratu málokterý z aktérů znal celou skutečnost v rozpětí všech scénářů.

V poznávání listopadového převratu existuje také vedle metareality realizovaných několika scénářů také fenomén „cibule“, vrstev reflexe převratu. Po tom, co jeden mýtus je odkryt a přestává být pro manipulaci davů účinný, odkrývá se další vrstva, další mýtus. (53)

K tomu lze dodat ještě další příměr: V dějinném pohybu se střetá řada individuálních a skupinových vůlí a z nich odvozených praktických snah, jež si můžeme představit jako silové vektory různě dlouhé a mířící různými směry, takže se navzájem krátí, sčítají, kumulují, odklánějí a mění směr, usměrňují průběh celkových událostí určitým převažujícím směrem. Výsledný vektor je historická událost. Směřování výsledného vektoru je pak její povaha nebo náplň. A tak se může stát, že výsledná událost je takové povahy, že ji takto vlastně nikdo z jednajících beze zbytku nechtěl, přesto k ní došlo, a to dokonce jakoby již nezávisle na vůlích a snahách aktérů. Tito aktéři zpravidla mají navzájem více či méně odlišné zájmy a záměry, nevidí zpravidla situaci v její celistvosti, mají své utkvělé představy, trpí omyly, doktrinálním omezením rozhodování nebo dobovými iluzemi, ve svých úsudcích se různě mýlí.

To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti: V rozhodujících dnech listopadu 1989 jsem šéfoval stávkovým strukturám v jednom velkém pražském podniku, který měl mohutné provozy po celé Praze. O strukturu a aktivity místního OF jsem se víceméně nezajímal, protože poučen zejména polskými zkušenostmi ze 70. a 80. let – byl jsem v Polsku opakovaně a tamní vývoj soustavně sledoval – jsem s jistotou očekával, že v nejbližších dnech dojde k silovému řešení krize a své kolegy ze stávkových struktur jsem školil, co a jak mají dělat, až to přijde: Vybavit se jídlem, sraz na domluveném místě, poslední upřesnění pokynů, rozchod do závodů, způsob práce stávkových výborů apod. – a hlavně nutnost neprodleného zahájení neomezené okupační stávky a pak vydržet, dokud to půjde. Vůbec jsem si tehdy nevyhodnotil pražské listopadové události v kontextu toho, co se už nedávno událo v Polsku, v Maďarsku, v NDR – a že tam k silovému řešení nedošlo. Zcela jsem se tedy mýlil!

Nicméně svými praktickými skutky aktéři objektivně pomáhají ve větší nebo menší, případně v zanedbatelné míře na svět události, jež pak vejde do dějin – ale kterou vlastně nikdo nebo skoro nikdo z nich takto přesně nepředvídal a možná ani nechtěl. Tak nějak to v rámci dějinného pohybu opravdu chodívá.

Nebo ještě jinak: Skutečnost byla taková, že se před třiceti lety začaly proplétat a spojovat do jednoho proudu desítky, možná stovky větších s tisící a milióny menších i docela maličkých příběhů a lidských představ, plánů a osudů a vytvořily na určitou dobu neuvěřitelný tlak, který režim prostě nemohl vydržet. Tak jako každý správný tlak i tento tlak se šířil podle Pascalova zákona společností všemi směry. Byl to tlak, který vyvolal na společenskou plochu režimu ohromnou sílu, která nutně způsobila jeho změnu, aniž bylo od samého počátku jasné, kam má, nebo dokonce kam bude následný vývoj společnosti směřovat. (77)

A také tato úvaha je v daném kontextu plně na místě: V převratné době roku 1989 neprobíhaly konkrétní události nikdy přímočaře a jednoznačně, vždy existovalo několik variant a mnoho dalších jejich odstínů; názory a přístupy se rychle měnily (někdy i během jediného dne), často se k nim kontroverzně vyjadřovali rozliční lidé. Konečný, finální výsledek se probojovával obtížně a málokdy zcela odpovídal původním záměrům. Objektivní názory na povahu a podstatu událostí roku 1989 se výrazně liší mezi „vítězi“ a „poraženými“ i mezi pamětníky a mladými badateli, kteří rok 1989 nezažili; zásadní spory bují i uvnitř těchto skupin. Protože úplná dokumentace neexistuje, vytváří se prostor pro dohady, nepodložené spekulace a rozličné konspirativní teorie. Přitom je důležité získat nejen maximální přístup k informačním zdrojům, archivům apod., podstatné jsou též postoje, orientace a zkušenosti badatele. (78)

Je vysoce pravděpodobné, že se nikomu nepodařilo realizovat v úplnosti své původní záměry. Obdobně se nejspíše neuskutečnily ani případné lákavé konspirační teorie, ani další detailně vykalkulované a precizně sofistikované konstrukce radikálních společenských převratů.

Konečným dosaženým výsledkem a zejména mimořádnou rychlostí a razancí provedených změn, respektive jejich nečekanou hloubkou a rozsahem, byli určitě překvapeni všichni aktéři; ti odvážní, kteří vstupovali do procesu změn možná pouze s čistými úmysly, avšak náhle skončili na chvostu dějin; i ti vždy opatrní a konformní, kteří se spíše jen vezli a v procesu změn se příliš ani neangažovali, aby nakonec třeba právě oni s překvapením zírali na přímo jim vnucované netušené možnosti například nenadálého zbohatnutí. Vždyť kdo mohl mít a měl lepší podmínky ke startu do hospodářské rvačky v nových podmínkách než ti, co byli předtím u pramene? (79)

Zde je na místě zpochybnit nekritické uplatňování různých spikleneckých „teorií”. Předně ve skutečnosti nejde ani o teorie ve vlastním toho slova smyslu, jež by musely být nejprve hypotézami, které úspěšně prošly testem průkazu pravdivosti a staly se tedy poté teoriemi. Tady jde zpravidla jen o hypotézu (v kriminalistice se užívá pro totéž termín vyšetřovací verze) pouhý dohad, podezření, tušení, měnící se postupně v mýtus s realitou již nepropojený nebo propojený jen velmi slabě, případně o pouhou pověru. Je nutno uvést tento častý a svůdný styl spikleneckého a zahadologického uvažování na pravou míru. Musíme připustit dílčí zákulisní mocenské, vlivové nebo zpravodajské hry některých aktérů dané události. Někdy může jít o hry opravdu mocných sil schopných do vývoje událostí výrazně zasahovat a ovlivňovat jej. Jindy jde o vlivy méně významné nebo zcela zanedbatelné. Nicméně vždy fungují v kontextu ostatních vlivů, tendencí, snah a s nimi vstupují do nevyhnutelné vzájemné interakce, konkurence, konfrontace, vzájemné eliminace, sčítání a krácení i změn směřování jako působící silové vektory. Proto bývají velmi naivní časté zjednodušující představy, že někde v zákulisí sedí tajemný a ďábelský štáb mocných spiklenců, který beze zbytku tahá za šňůrky, ovládá vývoj událostí, průběžně a trvale určuje jejich průběh a výsledky. Nebývá tomu tak. Ve výše uvedených citacích takové náznaky zaznívají. My je při nestranné a kritické interpretaci daného příběhu musíme uvést do náležitého vzájemného i celkového kontextu

Předchozí obsáhlé citace ve svém celku spolu s navazujícím výkladem (který pokračuje i níže) obsahují dostatek důkazů, že bývají takovéto představy povrchní, zjednodušující, nesprávné a mylné. Nicméně zejména pro nezúčastněné nebo jen povrchní pozorovatele jsou často velmi lákavé svou jednoduchostí a komplexností: Prostě naráz a jednoduše, bez úmorného zkoumání to celé onen pozorovatel náhle všechno pochopí! Ale pozor, takto jednoduše a výhradně spiklenecky dějiny nikdy neprobíhaly a ani dnes neprobíhají, a to navzdory nepochybně obrovské moci soudobé globální hyperoligarchie a jejích mocných servisních skupin.

A ještě něco: Podstatnou slabinou takových konspiračních „teorií” (stejně jako záhadologie všeho druhu) je pravidelně interpretace pouhých intuitivně stanovených hypotéz (dohadů, tušení a představ, ale i vrtochů, fixních idejí, mýtů či pouhých pověr) prezentována jako průkazná a prokázaná výpověď o reálné skutečnosti. S námahou a obtížemi verifikací zformulovaných hypotéz a dohadů se konspirátoři ani záhadologové nijak zvlášť nezdržují. Prostě své představy vydávají za nezvratná fakta, za (konečně a definitivně!) odhalenou pravdu o skutečnosti a jejích (často jaksi záměrně) skrytých stránkách a souvislostech. A to je samozřejmě úplně špatně. Je to potenciálně zhoubné, nebezpečné selhání v rámci procesu poznání, dehonestující lidského ducha a jeho zajímavé kognitivní schopnosti. V takových případech jde zpravidla o pouhou planou, bludnou fabulaci.

Problémů a selhání je tu samozřejmě víc. Zmiňme velmi časté selhávání, spočívající v nepodloženém povýšení pouhé časové souslednosti, korelace na kauzální vztah, časové souvislosti na vztah příčiny a následku. S tím souvisí i zjednodušující představa vztahu příčiny a následku, jako něčeho singulárního a izolovaného, tedy že jedna příčina má jeden jasný následek (zjednodušující mechanistická představa, platná typicky jen v klasickém mechanickém hodinovém stroji!). V životě to ale bývá daleko pestřejší a méně jednoznačné. Řada různě podstatných a významných příčin ve vzájemných souvislostech má jako svůj výsledek řadu různých následků, jež se dají předvídat velmi nejistě, s velkou neurčitostí a pouze s využitím odhadování míry pravděpodobnosti. Svět není mechanický hodinový stroj s jednoznačně danou kauzalitou, ale jeho povaha je příčinně-pravděpodobnostní (kauzálně-stochastická). Nejen v přírodě, ale i v dějinách je to právě tak. S tím se spiklenci a záhadologové samozřejmě nezdržují. Oni mají naprosto jasno, jak to vše bylo, případně jak to musí v budoucnu dopadnout!

Ve spikleneckém uvažování hraje důležitou roli hledání stěžejního, jednotícího prvku událostí, zpravidla působícího skrytě ze zákulisí. Charakteristické je také velmi nápadité promísení dobře ověřitelných faktů a pravdivých konstatování s dohady, s planými a nepodloženými, pouze tušenými souvislostmi a širšími fabulacemi.

Pro úplnost zmiňme ještě jeden směr spikleneckého uvažování: Lze jej nazvat policejně-prokurátorským chápáním dějinného pohybu, výkladu společenských dějů. Vychází z předpokladu, že nic není jen tak samo od sebe, nic se neděje jen tak, nahodile. Za vším vidí skrytou existenci podezřelých, zlovolných spiknutí, intrik či manipulací, darebáckých a podlých činů sabotérů, špionů a jiných skrývajících se škůdců a zloduchů. Tento přístup slavil své triumfální úspěchy při konstruování stalinistické propagandy a klasických stalinistických politických procesů a monstrprocesů. Což však neznamená, že by se tímto přístupem naši spiklenečtí veleduchové a záhadologové nemohli dnes inspirovat. Opak bývá bohužel pravdou!

Z výše uvedených citací pamětníků a svědků i našich kritických úvah je nanejvýš pravděpodobné, že mocenský převrat u nás (a nejspíš také v ostatních státech východní Evropy) byl formován sice vnitřní aktuální situací a vnitřními silami, ale za výrazného ovlivňování, usměrňování a snah o řízení ze zahraničí. Překvapivě však nikoli jako v případě „barevných revolucí“ v prvých dvou dekádách 21. století především importem nebo ovlivňováním ze Západu (i když západní vlivy tu také nemohly nebýt), ale při rozpadu reálného socialismu ve východní Evropě hlavně a především z východu. Jako by sovětské vedení mělo v předstihu již ujasněno, jaké scénáře převratu připravovat a spustit a co tedy vnucovat národům východní Evropy. Zprvu tu bylo zjevné úsilí o obměnu vedení vládnoucích východoevropských stran, Gorbačov chtěl mít ve vedení podstatně mladší, pružnější kádry. Posléze akceptoval i západní požadavek svobodných voleb ve východní Evropě – to již signalizovalo pravděpodobnost systémových změn, změn politických režimů. Nakonec sovětské vedení v zoufalé snaze o vlastní záchranu hodilo východoevropské režimy prostě přes palubu. Šlo dokonce tak daleko, že u nás v rozhodující chvíli izolovalo a blokovalo oficiální vrcholové vedení strany a vlády, komunikovalo jen s vybranými zdejšími policejními strukturami, úkolovalo je a dokonce připravovalo i možné vystoupení „dočasně umístěné“ Sovětské armády proti tuzemským silovým strukturám pro případ, že by se pokusily do vývoje násilně zasáhnout (kdo by se takových konců dřív nadál?). A tyto silové struktury byly opravdu, reálně k dispozici, jak jsme si předvedli a jak ještě uvidíme: ministr národní obrany armádní generál Milán Václavík hlásil nejvyššímu vedení opakovaně připravenost k zásahu a celý týden po 17. listopadu byly k dispozici pacifikační síly – ale rozkaz k zahájení protiakce nakonec nedostaly. O tom všem podrobněji níže – v dalším pokračování.

Poznámky a odkazy:

(53) Sak Petr, „17.11. 1989, mýtus a realita”, publikováno 9.11. 2019, web Nová republika,
(http://www.novarepublika.cz/search?q=17.11.+1989%2C+m%C3%BDtus+a+realita)

(65) „Husák (v době svého sesazení z funkce generálního tajemníka v dubnu 1987 – pozn. P.K.) … prohlašoval to, čeho si byl vědomý: Opozice se nebojíme. Těch pár chartistů máme 24 hodin pod kontrolou. Obrodu máme přečtenou. Co však neumíme, je rozehnat statisíce svíčkových bab. A chybí nám také argumenty proti tvrzení ochránců životního prostředí” (zdroj: „Sověti si mě zavolali na ambasádu a předali mi tyto informace. Pamětník listopadu ´89 promluvil”, Parlamentní listy, 8.11. 2014, jde o vzpomínky Jana Šolty, režimního ideologa).

Pokud jde o dobové ekologické aktivity, účastnil jsem se jich. Od již bohužel zemřelého Ing. Ivana Dejmala jsem někdy po listopadu 1989 slyšel, že Miroslav Štěpán po převzetí vrcholové funkce a zformování svého vedení plánoval provést počátkem roku 1990 velkou represívní akcí proti environmentálním aktivitám. Je možno tomu věřit. Ivan byl vždy velmi dobře informován.

(66) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 194 – 195

(67) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 49

(68) „Svědectví disidenta Jiřího Wolfa: 17. listopad byla akce StB”, publikováno 17.11. 2016 na http://www.bezpolitickekorektnosti.cz/?p=86386

(69) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 177

(70) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 44

(71) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 29

(72) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 181

(73) Zdroj: „Sověti si mě zavolali na ambasádu a předali mi tyto informace. Pamětník listopadu ´89 promluvil”, Parlamentní listy, 8.11. 2014. Jde o vzpomínky Jana Šolty.

(74) „Milan Hulík o sovětském disidentovi Vladimíru Bukovském”, 12. února 2015, zdroj: https://zpravodajstvi.sumpersko.net/Milan-Hulik-o-sovetskem-disidentovi-Vladimiru-Bukovskem-7072/clanek

(75) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 29

(76) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 30

(77) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 6

(78) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 199

(79) Jurman, Olin a kol., „PŘEVRAT Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, Česká citadela, 2019, str. 159