Rostislav Iščenko
11. 10. 2020 ukraina
Kirgizie je rekordmanem na tak zvané barevné revoluce. Biškek zažil tři úspěšné majdany.
První dva prezidenti (Askar Akajev a Kurmanbek Bakijev) byli v důsledku majdanů svrženi. Třetí (dočasná) prezidentka Roza Otunbajevová nepokoušela osud a protáhla své dočasné prezidentování téměř na dva roky, provedla volby a předala úřad Almazbeku Atambajevovi, aniž by čekala, až situace definitivně vyjde zpod kontroly. Atambajev se stal jediným kirgizským prezidentem, který se nedržel funkce (odsloužil jedno období) a pokoušel se zavést tradici pokojného předání úřadu.
Důsledek byl negativní. Vychovaný a navržený Atambajevem (poslední premiér jeho vlády) Sooronbaj Žeenbekov dost rychle rozpoutal štvanici na svého dobrodince a také na politiky, kteří jej podpořili. Atambajev, dva bývalí premiéři a bývalý primátor Biškeku se ocitli ve vězení. Ostatně, nyní jsou už na svobodě, ale prezident Žeenbekov stojí před hrozbou předčasné nucené demise a možného následného trestního stíhání.
Jak vidíme, co prezident, to politická krize, s prvky barevného převratu, a nejčastěji s plnohodnotným převratem. Ale je zde nuance.
Ve všech převratech, které nazýváme barevnými, jsme si zvykli vidět ruku USA a Západu. A je to správné: takové převraty jsou prostředkem pro směnu proruských nebo “mnohovektorových” režimů na prozápadní. Nejen to, prakticky v každém kirgizském převratu velvyslanectví USA v Biškeku zanechalo svou stopu. Je třeba přiznat, že vůbec aktivně pracuje s inteligencí hlavního města.
Kurz kirgizského státu, podporujícího integrační procesy na postsovětském prostoru, se však nemění. Jediné, co se změnilo za 29 let, uplynulých od rozpadu SSSR, je, že převažující kazašský vliv v Biškeku se změnil zpočátku na rusko-kazašský, a potom na rusko-čínský. Astana je, samozřejmě, nadále aktivně přítomna v kirgizské politice, ale její úloha podstatně klesla díky upevnění pozic Moskvy a Pekingu.
Nějaké divné výsledky “barevných revolucí”, financovaných USA. A chci ještě jednou zdůraznit, že USA pracují v Biškeku velmi aktivně a v každém kirgizském majdanu je podíl jejich účasti.
Divné výsledky, myslím, vysvětluje nečinnost a ideologizovanost ministerstva zahraničí USA a neochota velvyslaneckých profesionálů (jsem přesvědčený, že takových je na velvyslanectví USA v Kirgizii dostatek) kazit si kariéru objasňováním nadřízeným zásadní neuskutečnitelnosti jejich úmyslů. Je mnohem jednodušší využít dobré znalosti situace v zemi pobytu a pořádat nejrychlejší “barevné revoluce”, a proč převrat je, ale výsledky ne, to ať si ministerstvo luští samo. Na velvyslanectví byl požadován převrat, převrat dostali, dál si to rozeberte sami. Tím spíše, že, jsem přesvědčený, podstatná část peněz, vyčleňovaných “na demokracii”, je usazena v kapsách amerických diplomatů. Takže, čím víc je “revolucí”, tím vyšší je životní úroveň “pokojných Američanů”.
Co vědí na velvyslanectví (nemohou nevědět) a co neví ministerstvo zahraničí?
Ze strany (špatně znajícímu zemi vnějšímu pozorovateli) se Kirgizie zdá být rezervaci západnictví ve Střední Asii. Kdysi, za SSSR, se za hlavní inteligenty ve Střední Asii považovali Uzbeci. Mají i kulturu starověkou i zevnějšek je u většiny docela indoevropský, a průmyslový rozvoj regionu předháněl další středoasijské republiky. Obecně se v SSSR za místní “Evropany” vždy pokládali Uzbeci, což velmi rozlaďovalo vždy s nimi soupeřící Kazachy.
Nicméně v 90tých se situace rychle, i když nepozorovaně, změnila. V Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu vznikly režimy různého stupně autoritářství, postupně uzavírající své státy. Kazachstán byl pro Evropu a USA mnohem zajímavější jako potenciální skladiště uhlovodíků, i režim tam byl dost otevřený, když usiloval o uspořádání konstruktivních vztahů se Západem.
A Nazarbajev byl vždy hlavním, a v některých letech i jediným stoupencem permanentní integrace postsovětského prostoru. Takové stanovisko nemohlo USA dělat radost, proto Nursultanu Abiševiču několikrát připravovali jeho vlastní barevný převrat a pouze obrovské politické zkušenosti a nepochybný řídicí talent umožnily Nazarbajevovi nejen snižovat toto nebezpečí, ale udělat to i tak, že věc dokonce ani jednou nedospěla do aktivní fáze.
Na tomto pozadí Biškek ohromoval svým prozápadním zaměřením. V určitém smyslu je možné tamní situaci srovnat se situací v Jerevanu. I tam i tam místní inteligence, univerzitní mládež, a také značná část malých podnikatelů a státních úředníků byla plně evropsky orientovaná. Ale na rozdíl od svých ukrajinských a gruzínských kolegů nechovali zuřivou nemotivovanou nenávist k Rusku. Naopak, soudili, že sblížení se Západem nesmí překážet vzájemně výhodné spolupráci s Kremlem. V Západu viděli vzdálenou perspektivu, ale v zachování těsných styků s Ruskem viděli záruku toho, že jejich stát bude s to se této perspektivy dožít.
Samozřejmě, rusofobové jsou i v Kirgizii, i v Arménii (jako jsou i v Rusku), ale v daném případě mluvím o náladách, určujících pozici té části společnosti, která je hlavní hnací silou jakýchkoliv majdanů. Upozorňuji na to, že zcela prozápadnímu a sorosovskému Pašiňanovi se snadno podařilo dostat se k moci, ale nepodařilo se prudce změnit zahraniční politiku Arménie (jak se to stalo v analogických případech v Gruzii a na Ukrajině). Proč?
Proto, že v Arménii nebyla větší část elit proti směně moci, ale nepřály si roztržku s Ruskem. Kdyby se Pašiňan prudce pokusil změnit kurz, okamžitě by ho vynesli z křesla titíž lidé, kteří jej to toho křesla dosadili. Důvod je v tom, že kromě Ruska nemůže nikdo v dnešním světě garantovat bezpečnost Arménie a přežití arménského státu a národa. To chápe národ, to chápou elity, proto jednotliví politici, ať už si osobně myslí cokoli, nemohou vystoupit proti všenárodnímu konsensu.
V Kirgizii je situace složitější. Inteligence v Biškeku by se klidně mohla rozvinout směrem k Západu definitivně a nenávratně. Tito lidé osobně necítí žádnou závislost na dobrých vztazích s Ruskem. Nechovají vůči Moskvě idiosynkrazii, ale jejich srdce je na “požehnaném” Západě. Proto by mohli pohnout kirgizskou státní lodí od Ruska na Západ absolutně bez hněvu a předpojatosti, prostě proto, že Západ “to je dobře”.
Nejen to, jejich prozápadní zaměření se určuje ne až tak vnější orientací (na Ukrajině a v Gruzii Rusko nemají rádi proto, že se bojí), jako jejich vnitřními problémy. Kirgizská vesternizovaná inteligence, formálně udávající tón v hlavním městě, ve skutečnosti úplně závisí na tribalistické kirgizské provincii, pro kterou klanové uspořádání, rodové a kmenové vazby mají mnohem větší význam, než státní administrativní členění a správní vertikála.
Klany rozhodují, jak musí proběhnout volby, kolik míst která strana získá v parlamentu, kdo má být prezidentem atd. Vůli klanů lze ignorovat, ale ne nadlouho. Jejich vliv naskrz prostupuje státním aparátem. Právě proto probíhají převraty v Kirgizii skoro okamžitě: za pár dní, maximálně do týdne, vše je už rozhodnuto a život se vrací do normálního řečiště. Jak ke vzplanutí aktivity, někdy doprovázené vážným násilím, tak i k uklidnění “veřejnosti” dochází jako by cvaknutím vypínače (prakticky okamžitě).
Policie a vojsko prakticky vždy zastávají neutrální pozici, ale bez jejich podpory se státní moc neudrží. Zároveň s tím ani generálové, ani důstojnici, ani vojáci nemohou zasáhnout proti davu a připustit krveprolití, jelikož to strhne zemi do kruté občanské války (na základě krevní msty), a tomu přece slouží zástupci různých klanů. Bojovníci nemohou zasáhnout proti svým příbuzným. Klanové svazky, rodová a kmenová morálka je výše než přísaha.
K převratům v Kirgizii dochází tehdy, když lídři většiny klanů rozhodnou, že prezident příliš aktivně prosazuje zástupce svého klanu, ke škodě zákonným zájmům ostatních, nebo když prezident vyvolává podezření z úmyslu v principu likvidovat vliv klanového systému, a spoléhá se na státní byrokracií. Obecně, jakmile se porušuje rovnováha – čekej převrat.
Ale titíž vůdcové klanů dobře vědí, že Kirgizie není schopná zajistit práci pro třetinu svého nominálního obyvatelstva. Přitom převážná většina občanů Kirgizie, kteří jsou nuceni hledat práci v zahraničí, ji nalézají v Rusku. S Ruskem avšak (ruským trhem) jsou spojeny také v samotné Kirgizii pracující podniky a také značná část podnikatelů. V současné době v zemi zesílil ekonomický vliv Číny, ale Čína udržuje partnerské vztahy s Ruskem a je prohlášena Amerikou za nepřítele Západu. Takže prudké přeorientování se na Západ při směně státní mocí naruší už ne rovnováhu klanů, ale podkope ekonomickou základu existence jak Kirgizie celkem, tak i jednotlivých klanů. Proto, v rámci stávajícího systému v Kirgizii takový obrat a priori není možný. Jednotlivý politik, který nemá Rusko v lásce nebo cítí se jím kvůli něčemu ukřivděný, se může pokusit uskutečnit takový manévr, ale, jak už bylo řečeno, průměrná kirgizská “barevná revoluce” začíná nenadále (i když o ní všichni všechno vědí) a končí během dvou-pěti dnů.
Na velvyslanectví USA také vědí o této kirgizské zvláštnosti. Proto milerádi dávají peníze místním demokratům a požadují od nich pouze jediné, aby byli dobře viditelní v době aktuálních nepokojů. V hlášení vše vypadá dobře. “Demokratická veřejnost” dostává peníze a pokyny, vychází do ulic, další “tyran” složí moc. Rychlost převratu svědčí o vynikající přípravě, znamená to, že na velvyslanectví pracují pašáci, nesrovnatelní s těmi Poláky, kteří zmařili záležitost v Bělorusku. A ve výsledku vychází, že aťsi 2+2, aťsi 2×2, ale výsledek je stejně čtyři. Převratů bylo v Kirgizii nejvíc, ale vnitřní i zahraniční politika je málem nejstabilnější v postsovětském prostoru.
Je to proto, že tradiční společnost je záštitou stability. Její zájmy a preference se nemění po staletí, a větší část sil se vrhá na zachování křehké rovnováhy mezi klany. Porušení této rovnováhy je schopno okamžitě odstřelit stát, a také celý region, který jej obklopuje. Hlavní odlišnost kirgizských převratů od všech ostatních “barevných revolucí” spočívá v tom, že “barevné revoluce” jsou zaměřeny na narušení geopolitické stability ve prospěch organizátora převratu, ale kirgizská vystoupení jsou zaměřena na zachování vnitropolitické stability cestou obnovení rovnováhy, porušené místními politiky. Proto v podstatě, i když mají všechny příznaky barevných revolucí, kirgizské převraty takové nejsou. Je to čistě vnitřní kirgizský mechanismus adaptace tradiční společnosti na současný stát.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
