Leo K.
23. 10. 2020 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Nikdo, ani kapitalisté sami, nepochybuje o tvrzení, že kapitalismus je predátorský systém. Je mu to dáno do vínku principem soutěže. A v soutěži může vyhrát jenom jeden. Abych to byl já, tak někdy podvádím, občas někoho podrazím, použiju nepovolený prostředek…STOP! Nepovolený prostředek?
Kapitalismus je přece svobodnou, volnou soutěží…jestliže je něco nepovoleného, znamená to, že existují nějaká pravidla, která definují, co se smí a co se naopak nesmí? Ano, je to tak. Kapitalismus a jeho tržní hospodářství nikdy nebylo zcela svobodné a prosté všech omezení jak se občas tvrdí. Jednak proto, že některé úlohy nedokáže trh zajistit a za druhé proto, že zcela volný trh rozděluje společnost a přílišná nerovnost vyvolává společenské bouře.
Velká nerovnost vždy ohrožuje stabilitu společnosti.
„Kapitalismus musí být zničen a odstraněn, aby místo něj mohl nastoupit lepší řád,“ zní jasné poselství z filmu Michaela Moore Capitalism: A Love Story (u nás pod názvem O kapitalismu s láskou).
Film měl premiéru 6. září 2009 na Benátském filmovém festivalu, z něhož si odnesl tzv. „malého lva.“ Mimo to vyhrál i cenu Phoenix Film Critics Society Awards v kategorii Nejlepší dokument. Film se věnuje tématům jako je „kasínová mentalita“ Wall Streetu, privátní věznice, vliv Goldman Sachs na Washington, D.C., úroveň chudoby mnoha pilotů aerolinek, životní pojistky na zaměstnance, velké vlně vypovídání hypoték a propadnutí zástavy nemovitosti.
Moore se ve filmu brání, aby byl spojován s bojem proti svobodnému podnikání, nebo že by chtěl nastolit diktaturu proletariátu. Naopak ukazuje možnosti existujících amerických podniků, kde jsou zaměstnanci i vlastníky a ředitel nevydělává víc než jeho podřízení; a přesto, nebo právě proto tyto firmy – ať už se jedná o soukromou pekárnu nebo kybernetické středisko – produkují milionové zisky, jež jsou ovšem spravedlivě rozděleny mezi všechny. Tedy žádné utopie, ale reálně fungující inspirativní příklady.
Přesvědčivě působí i exkurs do minulosti, kde je vidět, že v 50. letech existovala mnohem větší míra zdanění, přesto víceméně všichni měli dostatek. Rodina se uživila z jednoho platu, lidé měli sociální jistoty, nebyli zadlužení a ještě měli čas na odpočinek.
Kdy „americký sen“ byl obrazem reality.
Když pak nabídne obraz dneška, kde nejbohatší platí malé daně, a naopak ti nejchudší jsou zatíženi obrovskými dluhy, z nichž v životě nevybřednou, mají několik zaměstnání a banky je neustále okrádají, asi se nenajde nikdo, komu by takový stav světa připadal v pořádku. Asi nejbrutálnější pasáží je odhalení systému tzv. mrtvých balíků, což jsou pojistky velkých firem, které uzavírají s pojišťovnami na své zaměstnance. Tyto životní pojistky nejdou v případě úmrtí pozůstalým rodinám, ale firmám, pro něž je tedy výhodné, pokud lidé umírají podle plánu, a nejlépe pokud umírají nečekaně
– nejvýnosnější jsou úmrtí mladých žen.
Tento hyenismus, jenž mazaně využívá skulin v zákonech, převyšuje i hyenismus realitních makléřů a spekulantů, kteří skupují nemovitosti pod cenou – což vede k tomu, že spousta lidí nemá kde bydlet, města se postupně vylidňují a rostou zástupy bezdomovců, kteří pak nemohou najít práci atd. Moore mluví zcela vážně; toto si nezasloužíme a musíme se vzbouřit. A sám dodává: v takové zemi, jako je tato, nechci žít,
ale zároveň nebudu odcházet, protože chci, aby se to změnilo.
A tak se zdá, že optimální by byl jakýsi kapitalismus s lidskou tváří. Tedy stav, který Moore připisuje svému dětství, kdy ještě existovala válečná míra zdanění, přesto víceméně všichni měli dostatek, rodina se uživila z jednoho platu, lidé měli sociální jistoty, nebyli zadlužení a ještě měli čas na odpočinek.
Tak, když takový stav tady jednou byl a všem vyhovoval, proč to tak nezůstalo?
Právě, že ten stav nevyhovoval všem. A komu konkrétně? Na to Moore odpovídá ve svém návrhu jak vyřešit hypotéční a finanční krizi roku 2009, aby se nejbohatších 400 Američanů – ano, pouhých čtyři sta lidí vlastnících více než 150 milionů nejchudších Američanů – poněkud uskrovnilo. Extrémně vystupňovaná hypertrofovaná chamtivost až hrabivost bez morálních zábran je odvrácenou tváří společnosti generované soutěživostí.
Představa takových „elit“ o vlastních potřebách nezná míry což legitimuje Mooreho slova… budou nuceni bydlet pouze v pěti domech a ne už v sedmi. Budou se muset omezit jen na 9 automobilů a ne mít jich 13. Budou muset jmenovat levnějšího kuchaře pro své miniteriéry…
Moore měl pravdu. Bohatí se neuskrovnili a ztráty bank sanovala federální vláda balíčkem 700 milionů $ z veřejného rozpočtu. Ústavy, které stály na pokraji krachu si díky balíčku vyplatily dividendy. Existují sice ojedinělé hlasy, které volají: „Zdaňte nás více!“ Ale jde o ojedinělé výjimky, drtivá většina vyznává Friedmanovu mantru: „Jediným cíle byznysu je zisk.“A ti pravověrnější dodávají potichu:„…můj zisk!“
Jestli někomu připadá, že se v tomto článku mluví o kapitalismu a liberalismu jedním dechem, tak ho ubezpečuji, že záměrně. Liberalismus je totiž etika kapitalismu. Tak zvaný levicový liberalismus je jenom marným pokusem o „zlidštění“ kapitalismu. Marným proto, že podpora záporných stránek lidského charakteru je vždy efektivnější než opak.
Vzpomeňte si na verš Vysockého songu Pravda a lež: … jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda ale až dokáže to, co dokáže Lež…
A připomeňme si také úroveň debaty o liberalismu mainstreamovými titulky u nás: Západ zklamal, vrací se k socialismu, lituje Klaus; Václav Klaus: Po pandemii se blížíme k socialismu; Intelektuálové a socialismus; Evropa se vrací k socialismu, musíme se víc bránit, prohlásil Klaus; Není-li socialismus kompatibilní s trhem, proč jsou severské akcie tak výkonné? Socialistický sitcom. Často se v těch úvahách objevuje pojem socialismus a přesvědčení, že my jsme socialismus – na rozdíl od Západu – zažili a k němu se za žádných okolností vracet nechceme. Při každé příležitosti je nám připomínán citát Winstona Churchila:
„Kapitalismu je vlastní nerovnoměrné rozdělení bohatství, socialismu, rovnoměrné rozdělení bídy.“
Jediný článek z těch výše zmíněných, který nestraší socialismem je na proslulém finančním portálu MarketWatch. Ale jenom protože dochází k závěru, že tak zvaný severský model není socialismus. Promiňte mi zvědavost, ale vědí vůbec příslušníci současné generace, která zakládá rodiny a vstupuje s plným úsilím do pracovního procesu,
vědí vůbec, co je socialismus?
V populárním Neffově e-zinu Neviditelný pes se publicista Pavel Mareš rozhodl článkem „Proč socialismus nefunguje?“ vymazat problém socialismu ze světa. Začal definicí své(?) představy:
Socialismus je pro mnoho lidí přitažlivý tvrzením, že jelikož všichni jsme si rovni, máme všichni nárok na přibližně stejný blahobyt. Stačilo by bohatým vzít to, co mají nad průměr, a rozdělit to mezi ty podprůměrné. Rozdíly by se vyrovnaly, nikdo by neměl druhému co závidět a ve společnosti by konečně zavládla všeobecná spokojenost, protože by nebylo chudáků ani zazobanců.
Jednoduché, že? Ale bohužel naprosto iluzorní. To bohatství, které by se mělo rozdělit chudým, musel totiž někdo předtím vytvořit. Bohatství obvykle nepadá z nebe, bohatství vzniká prací, tvoří ho lidé pracující, a hlavně lidé pracovití. (Skutečnost, že výsledky jejich práce si dost často přivlastňují jiní, na této základní pravdě nic nemění.) Jakmile začne nějaký socialistický systém rozdělovat bohatství vytvořené pracovitými mezi nepracovité, trestá vlastně pracovitost a odměňuje nepracovitost…
Marně jsem očekával vystoupení B. Kartouse (v roli vrchního elfa) nebo někoho z Hlídacího psa. Proč? Protože se jedná o argumentační klam jehož smyslem je přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů. Podstatou je nenápadné porušení pravidel logiky, případně působení na emoce místo na rozum.
Navíc „argumentace“ pokusem (na americké univerzitě), který se nestal.
Klasický fake news – o to horší, že vytvořený profesionálním publicistou. Monology pod článkem, které se nevím proč nazývají diskuse, svědčí o tom, že příliš velký úspěch neměl. Přesto se vyskytly dva hlasy
L. Novák 9.10.2020 5:46
Vynikající článek! Díky!
P. Princ 9.10.2020 0:44
Vážení diskutující, jestli máte doma středoškoláky, tak jim dejte tohle přečíst.
které přesvědčil. Je tedy vidět, že výchova ke kritickému myšlení je opravdu vážnou slabinou vzdělávacího procesu u nás. Ikonou moudrosti XX. století byl Albert Einstein. Ač fyzik, vyjadřoval se i ke společenským otázkám. Řekl
Skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje.
Zřejmě trefil hřebík na hlavičku, jenže právě tak, jak je ta věta jednoduchá, je její obsah nesmírně složitý. Liberalismus si takové cíle nestanovuje, počítá s reálným člověkem, ba spíše s jeho horšími stránkami, protože předělat člověka je podle mnohých, nesplnitelný úkol. Zdá se, že tudy cesta nevede. Nepomáhá ani heslo buržoasní francouzské revoluce „Liberté égalité fraternité ou la Mort,“ nicméně zmíněná rovnost hraje důležitou roli. Jenže co si představovat pod pojmem rovnost? Že máme všichni stejné žaludky? Napovědět správnou cestu nám může (už tolikrát opakovaná) citace ze Švýcarské ústavy
Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft vom 18. April 1999 […] gewiss, dass frei nur ist, wer seine Freiheit gebraucht, und dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen…
Ústava Švýcarské konfederace z 18. dubna 1999 […] je jisté, že svobodní jsou pouze ti, kteří svobodu využívají, a že síla národa se měří blahobytem slabých…
Svobodni jsou jenom ti, již svobodu využívají…tady je klíčový požadavek rovnosti. Nikoliv rovnost v právu, ale rovnost v možnosti to právo využít.
Liberální důraz na svobodu je totiž jenom požadavkem svobody těch, kteří na to mají.
Svoboda se tak stala jenom jiným slovem pro sobectví. A všechny často zdůrazňované ostatní atributy demokratického státu (právní stát, svobodné volby, parlament atd.) jsou víceméně formální. Právním státem je konec konců i Saudská Arábie, jenom ústavu představuje Korán a Sunna, právo je šária a parlamentu se říká Poradní shromáždění.
Svobodné volby známe ze své minulosti, kdy jsme si „svobodně“ mohli zvolit kandidátku Národní fronty. V současnosti se to trochu změnilo a můžeme si svobodně zvolit koho chceme, ti zvolení si pak už vaší vůli vyloží podle sebe, bez ohledu na „demokratický proces.“ O co je to lepší než ve zmiňované Saudské Arábii, kde mohou svobodně volit muži starší 21 let, je na diskusi za dlouhých zimních večerů.
Svoboda bez odpovědnosti to jsou práva bez povinností.
Nejlépe to můžeme posoudit teď, v koronavirové době. Nikdo se nechce znát ke svým povinnostem, k povinnostem vůči rodině, vůči zaměstnancům, vůči svým zákazníkům a také vůči svému okolí, ale všichni unisono obviňují vládu. Že nezajistila ochranné pomůcky, které má obstarat zaměstnavatel či zřizovatel, že zakazuje srocování lidí, kterému má zabránit podnikatel nebo pořadatel, že zakazuje činnosti, které podporují šíření nákazy, když je nezvládá pořadatel atd. Přitom by mělo být vlastním zájmem podnikatele ochránit sebe, chod svého podniku a konzumenty svých produktů. Když své podnikání, své riziko, svůj zisk, byť částečně, restauruje za veřejné peníze, to není neodpovědnost? Hlásím se o svá práva! Vládo postarej se!
O vlastní odpovědnosti ani slovo.
Sociální nerovnost je zpravidla spíše důsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti než skutečných rozdílů mezi lidmi. Socialistická etika netkví v rovnosti před právem, ale v rovnosti reálně toto právo využívat. Liberální koncept úspěšného člověka se nicméně nadřazuje nad ty méně úspěšné (…socky) vytváří jakýsi
Herrenvolk se seznamem nezrušitelných práv s atributem mládí, krásy a kultem síly
– viz student z Xaverova článku o důchodcích
… Dále tito lidé ztratili absolutní sebereflexi, mj. co se hygieny týče, když za nimi někde stojíš, smrdí, potí se, neupravení, samé levné hadry, boty z tržnice, žádné deodoranty, v létě kardinální smrad, jinak pouze chlast, cigára, ovary, bůček, z kultury pouze TV NOVA a Blesk. Zaostalí a negramotní! Když sem přijedou mí známí z USA a Kanady, tak se doslova štítí, jak tato netáhlovská svoloč smrdí…
Teď už schází jen nějaká česká Leni Riefenstahl, která by tomu narcistickému cynismu dala nějakou uměleckou podobu
– a my, pokud nás nezavraždí covid, můžeme jít zdechnout někam do houští.
Proti liberálnímu individualismu socialistická etika tvrdí, že jednotlivce nelze od společnosti oddělit a každý jedinec je do jisté míry také formován prostředím. Z této banální pravdy ale vyplývá, že za činy jedince lze vystopovat jistý díl odpovědnosti společnosti, které byl členem. Tohle tvrzení ale naráží na
zuřivý odpor přívrženců individualismu, protože by umožňovalo vinit vládnoucí systém z exploatace (vykořisťování) té nejchudší underclass. Těch páriů liberalismu; a vzato do důsledku, nejenom jich.
Další stránkou, která vyvolává velmi úporné spory, je způsob hodnocení. Liberalismus na svůj oltář nejsvětější pokládá výkon ekonomiky vyjádřený v HDP. Pro socialistickou etiku se jedná o důležitý avšak nikoliv nejdůležitější údaj.
Tím je stabilita společnosti.
To je vlastně ten největší rozpor mezi individualistickým liberalismem s jeho otázkou…kolik za to…a socialistickým kolektivismem s otázkou…a pomohlo to?
Zajetí liberalismu se projevuje tím, že se vysoce vyplácí egoismus, hamižnost a vykořisťování, které mění peníze s původní funkcí prostředku směny na nástroj moci. Chcete příklad?
Podle Spenglera jsou parlamenty pouze fasádou moci peněz – vždyť za ně lze koupit vše, i politické strany a jejich programy.
A něco konkrétního? Dám ten nejznámější. George Soros rozhodně nebyl chudákem, který by potřeboval peníze na přežití. V roce 1956 zakládá mezinárodní investiční fond Soros Fund Management LCC a od roku 1969 řídí Soros mimořádně úspěšný fond Quantum, s nímž během několika let dosahuje ročního výnosu i více než 30%. Pod jeho vedením se tento fond stává na několik let jedním z nejúspěšnějších investičních fondů na světě.
I přes tyto úspěchy je pro finanční svět téměř neznámou osobou.
Po pádu sovětského bloku Evropa prožívá měnové turbulence. Evropský mechanismus směnných kurzů byl od roku 1979 součástí evropského měnového systému, s cílem udržet stabilitu evropských měn a zároveň redukovat proměnlivost jejich hodnot. Jenže východní Němci mění své socialistické marky za tvrdé západní v poměru 1:1 a do toho všeho se do Evropy dostává hospodářská recese, která zmítá Velkou Británií a Itálií. Pod tíhou hospodářské recese začíná britská libra spolu s italskou lirou razantně oslabovat a naopak německá marka výrazně sílí díky vysoké poptávce. Je způsobená spolkovou vládou, která stahuje stovky miliard marek z trhu a investuje je do obnovy nově připojeného východu země. To jednak posiluje marku, ale také zvyšuje inflaci.
Zasahuje Bundesbanka (ovšem v rozporu s pravidly EMS) a zvyšuje své úrokové sazby. Před evropskou dohodou dává přednost dalšímu posilování své měny. Jenže měny zemí „Evropského mechanismu směnných kurzů“ se nemohou pohnout z určitých mantinelů stanovených předchozí dohodou. To znamená, že měny ostatních států jsou ohroženy nestabilitou a nejvíce se to týká zemí v recesi (Itálie a Velká Británie).
To je okamžik pro Sorose. Vidí, že Velká Británie a Itálie potřebují slabou měnu a zároveň takovou, aby nevypadly z domluveného měnového koše. První šla na mušku Itálie. Skupina spekulantů, ve které George Soros nemohl chybět, začala spekulovat na pokles italské liry a za krátko slavila úspěch. Italská centrální banka si moc dobře uvědomila, že proti spekulativnímu kapitálu nemá šanci bojovat a proto raději nechala svou měnu padnout. Tím zároveň musela opustit společný měnový koš. Na řadu tedy přišla Velká Británie. Ta si umínila, že svou libru za každou cenu v měnovém koši udrží i proti spekulantům. Soros spustil prodej britských liber, které si před tím půjčil (10 miliard) a Bank of England libry nakupovala.
První komu došel dech byla centrální banka. Ta se ještě v poslední chvíli pokusila devalvací libry zabránit zvýšením úrokových sazeb, ale ani to nepomohlo. Prostor pro další zvýšení už neexistoval.
Krátce nato libra devalvuje a evropský mechanismus směnných kurzů se rozpadá.
Od dob pádu britské libry se George Soros stal respektovanou osobou a dvě miliardy liber, které na spekulaci vydělal směnil za finanční instituty (např. OSF) s politickým úkolem. Ty podporují nejrůznější tendence, které ale jsou v souladu s představami svého zakladatele. Ze známějších jsou to liberální organizace, například Transparency International nebo Human Rights Watch a u nás třeba Evropské hodnoty.
Tomu se říká politická moc nevoleného jedince.
Takže Spengler měl pravdu. Za peníze lze koupit i moc.
Socialismus prostě předpokládá radikální změnu pohledu na společnost. Počínaje oblastí ekonomické výkonnosti a konče mezilidskými vztahy. Individualistický liberalismus a princip soutěže vede zákonitě ke krizím, kdy se výsledky soutěže nepotkávají s potřebami a marketing to neutáhne. A protože krize otřásají společností, sanují to vlády z veřejných peněz. Socialismus předpokládá, že společnost založená na ekonomické soutěži, je překonaná, že uvázla ve vlastní finanční pasti.
S troškou přehánění lze říci, že monetarizace každé lidské činnosti nakonec povede i k licencování slunečního světla, kterého se před šedesáti pěti lety obával dr. Jonas Salk. Nezřízená touha po majetku je nakonec i brzdou pokroku. Téměř všechen základní výzkum je hrazen, ať už jakoukoliv formou, z veřejných prostředků. Přesto si zprávu o něm musíte zaplatit.
Platíte dvakrát, někdy i třikrát. Jednou ve formě daní, podruhé za zprávu jak s penězi bylo naloženo.
A třikrát? Jestliže chcete, aby si vaší vědecké činnosti všimli třeba v Nature, musíte publikovat, publikovat a znovu publikovat, aby si vašich prací někdo všimnul a váš citační index dostal reálnou náplň.
Potom, když ještě zaplatíte, vám do Nature nějaký článek vezmou, zrecenzují a třeba otisknou.
Kolik zbytečné práce to stojí a jaká je úroveň těch zbytných publikací…Už je tady krize v podobě nářků nad úrovní řady vědeckých článků a nad existencí „predátorských“ tiskovin či e-zinů. Přesto existuje slogan:
Publikuj nebo zhyň!
Jiným příkladem je například autorské právo. To chrání dílo do 70 let po smrti autora. Mnohem starší patentové právo chrání patentovaný princip po dobu 20 let. A to se nepouštím do rozboru jak lze v době internetu chránit vyřčenou myšlenku a co je inspirace a co plagiát (u hudby jsou to údajně 4 takty). Jen bych snad opakoval, že zpoplatňování kdejaké myšlenky a neustálé handrkování o licenční poplatky je brzdou a nikoliv motorem pokroku.
Zbývá tedy konečně odpovědět na otázku co je to socialismus. Z úst Alberta Einsteina víme, že skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje. Ale k odpovědi na otázku, co je socialismus jsme se jenom přiblížili. Zkusím tuto odpověď navrhnout:
– Socialismu je lidským pokusem převzít plnou odpovědnost za své konání.
Připadá vám to banální? Potom jste na správné cestě k pochopení, proč se socialismem straší.
