Sergej Pereslegin
Arménsko-ázerbajdžanský konflikt očima futurologa Sergeje Pereslegina*).
Karabašský konflikt zcela zapadá do koncepce „světa-savany“. S výskytem a rozšířením COVID skončil přechod od Bruselsko-washingtonského mezinárodního politického systému, od globalizace k novému systému, blízkému Vestfálu, s pevně uzavřenými hranicemi a principem Čí je moc – toho je i víra, atd. Je pochopitelné, že se nejdřív boří existující organizovanost, a poté se vytváří nová. A k tomu došlo: Nejdřív zmizel společný kulturní rámec, potom finančně-ekonomický, po ní normativně-právní a, nakonec, přestal existovat vojensko-silový rámec. To neznamená, že zmizely armády, ale je zřejmé, že unipolární svět, kdy Amerika svými silami určuje jakýkoli konflikt, je minulostí. Jaká je dnes hodnostní tabulka, známo není.
Vznikla situace, která nemá arbitra, schopného rozhodovat v kterékoli politické krizi ve světě, což nevyhnutelně znamená řadu malých lokálních konfliktů i dále. Obdobná situace vznikla po 1. světové válce: Předchozí globální systém skončil, nový ve Versailles vytvořen nebyl. Mění se hranice, protože v takové chvíli ten, kdo má možnost něco popadnout, tak to zabere a nemohou ho potrestat – vše se omezuje na pouhé domluvy.
Předpovědět, kam se takové konflikty posunou, nelze, protože takových míst jsou ve světě stovky. Navíc, v potenciálně explozivním regionu mnohé závisí na náladě elit – nakolik jsou připraveny k vojenskému řešení konfliktu.
Velká rizika zostření konfliktu existují v Doněcku a Luhansku. Nepříliš velká, ale přece jen, jsou na Tchajwanu. Ale i v každé pohraniční zóně, kde jsou více nebo méně opodstatněné nároky, může dojít k výbuchu kdykoli.
Je zřejmé, že při absenci jediného světového lídra začíná boj o roli regionálního „policajta“. Vrátili jsme se k situaci, které lidstvo, zdálo by se, odešlo, kdy se konflikty řeší právě silou. Prezident Alijev, například, prohlásil, že Ázerbájdžán v každém případě v rozvíjejícím se konfliktu vyhraje, protože jeho země má 38 milionů lidí, zatímco Arménie pouhé miliony dva. Takže dal jasně na vědomí: Síla je na jeho straně.
Vše ale není tak jednoduché, mluvíme-li o karabašském konfliktu v jeho historické genezi. Zabýval jsem se systémovým inženýringem jak v Arménii, tak i v Ázerbájdžánu, znám vztah jejich vůdců k problému i pozici obyvatelstva. Boj o Náhorní Karabach je jedna z variant tzv. vojenských konfliktů, které nelze urovnat v rámci pojmu „národní stát“.
Když po 1.světové válce představitelé „Entanty“ podle 14 bodů prezidenta Wilsona prohlásili, že hranice zemí budou stavěny na národním základě, vůbec si neuvědomovali, nakolik je obyvatelstvo Evropy promíseno. Ale vždyť na Kavkaze je ještě daleko promíchanější. Proložit ideální hranici mezi Arménií a Ázerbájdžánem, Gruzií a Ruskem, Gruzií a Arménií atd., která by odpovídala zásadám národní identifikace, je prakticky nemožné.
V Ázerbájdžánu byl ještě v sovětské době vybudováno Muzeum koberců, kde je ukázána velká část kultury této země – kultura ornamentů a labyrintů. Ukázalo se, že mezi základními vzory koberců je tam použit karabašský obrázek. Jistěže to není politické muzeum, ale přesně to ukazuje, že Národní Karabach je jedno z území, odkud vede linie ázerbájdžánské kultury. Ázerbájdžán si dělá nárok na tato území i proto, že jsou pro něj civilizačně nanejvýš významné.
Na druhé straně, obyvatelé Karabachu, nejsou určitě etničtí Ázerbájdžánci. A konfesionálně jsou to křesťané. Z mého hlediska probíhá v Karabachu utváření nového etnika, které se teď už liší od arménského, ale v každém případě má blíže k Arménii než k Ázerbájdžánu. Odsud pramení arménská pozice: V Náhorním Karabachu jsou naši bratři, je to etnicky arménské obyvatelstvo, které jsme povinni ochránit.
Pozice stran v karabašském konfliktu jsou: Za prvé neochvějné a za druhé mají právo na existenci. Obyvatelstvo Ázerbájdžánu podporuje svoji vládu, Arménie svoji. Vše ostatní souvisí spíš s politikou a s tím, co se nazývá „svět-savana“.
Obě strany karabašského konfliktu se vzájemně obviňují z jeho zahájení, a každá z nich je, jak často bývá, v právu.
Je třeba brát v potaz, že Ázerbájdžán podporuje Turecko. Arménie už prohlásila, že Turci bojují na území Náhorního Karabachu. Turecká strana tvrdí, že to není pravda. Ale účastnit se konfliktu lze různými způsoby, při nichž jsou bojovníci do válečné zóny posíláni, aniž by do války jakkoli vtahovali do konfliktu zemi, odkud přišli. Jde ale o něco jiného: Oficiálně Turecko působí na Arménii a souběžně se svými výzvami k míru prohlašuje svoji podporu Ázerbájdžánu.
K čemu je to Turecku dobré? První důvod je zjevný: Turecký a ázerbájdžánský jazyk jsou si podobné, podobné jsou kulturní kódy obou zemí. V Ázerbájdžánu intenzivně sledují televizi v turečtině. Turecko do jisté míry považuje Ázerbájdžánce za svůj národ, a je naprosto připraveno ho podporovat. To je lícová strana věci, která je důležitá, ale není zásadní.
Domnívám se, že je to možné nazvat součástí hned dvou projektů: První je povětšinou teoretický. V Turecku se pravidelně obnovuje projekt vytvoření velkého pantureckého společenství a, v jistém směru, obnovení Osmanské říše.
Existuje však mnohem lokálnější projekt. Erdogan už dal na vědomí, že Turecko v nové situaci hodlá vyřešit dva své problémy související se Sýrií a Kurdy. Je pochopitelné, že světové společenství bude daleko klidněji přijímat vyhrocení situace v Sýrii za podmínky, že Turecko vyhlásí svou neutralitu v konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Turecko používá události v Náhorním Karabachu jako kouřovou clonu, aby mu v potřebné chvíli nikdo nepřekážel v řešení svých vnitřních problémů, pokud už ne ve vztahu k Syřanům, tak alespoň vůči Kurdům. A zkušenosti přesídlení a zničení obyvatelstva má Otomanská říše značné.
Izrael rovněž podporuje Ázerbájdžán, protože se vždycky bude nacházet na straně protivníků Íránu, a Írán, jak známo, v předchozích konfliktech vždy poskytoval součinnost Arménii. Takže očekávat pomoc Izraele Arménie nemůže, zatímco Ázerbájdžán ji může dostat.
Gruzie se účastní přepravy bojovníků, včetně syrských, na území Karabachu, kteří, logicky budou působit na straně Ázerbájdžánu.
V předvečer událostí v Náhorním Karabachu si Arménie zkazila vztahy s Ázerbájdžánem, Tureckem i Gruzií. Přitom nové arménské vedení setrvávalo v přesvědčení, že Amerika nedovolí Arménii ublížit. Když ale došlo na skutečné bojové činnosti, USA nijak nevystoupilo na arménské straně a pouze vyzvaly strany k přerušení palby. Stejně se k tomu postavilo i Rusko, se kterým Pašinjanova vláda rovněž nemá dobré vztahy.
Nakonec tak Arménie vstoupila do války v úplné diplomatické izolaci. Ázerbájdžán logicky považuje situaci za nanejvýš vhodnou k řešení karabašského konfliktu ve svůj prospěch. Je také pravda, že počínání nynějšího arménského premiéra Pašinjana v této situaci vypadá jako počínání agenta provokatéra.
zerbájdžánský prezident Alijev říká, že Ázerbájdžán je vždy připraven k obsažným mírovým jednáním, na nichž bude možno ustanovit statut území. Karabach přitom přichází s požadavkem na své uznání, přinejmenším, jako subjekt jednání.
Mimochodem, podle názoru Alijeva byla jednání mezi Ázerbájdžánem a Arménií vedena naprosto přátelsky od roku 2003 až do nástupu Pašinjanovy vlády, který zlikvidoval celý pokrok v této otázce dosažený za 15 let. Takže nyní má Ázerbájdžán možnost dosáhnout připojení Karabachu jako celku.
Ázerbájdžán má, samozřejmě, v tomto konfliktu lepší jak armádu, tak i zbraně, více lidí. Pomáhá mu člen NATO Turecko. A to znamená, že ostatní země aliance, přinejmenším, proti němu nezasáhnou. Například proarménsky naladěná Francie neprojevuje podporu ani jedné ze stran, a pouze společně s USA a Ruskem vyzývá k přerušení palby a nastolení míru – nemá proč si kazit vztahy s členskými zeměmi NATO.
Nemá ale smysl podceňovat bojeschopnost Arménů jako vojáků. Tento malý národ přežívá více než 400 let v trvalém nepřátelském obležení. V Arménii nejenže umějí bojovat, tam se to předává geneticky. Bez ohledu na převahu ve vojenské síle nebude pro Ázerbájdžán vůbec snadné Karabach Arménii odebrat. Domnívám se, že nedokáže tento úkol dokonce ani vyřešit.
Je tu ještě jedno úskalí pro Ázerbájdžán. Předpokládejme, že by válku vyhrál a Karabach by celý zahrnul do svého území. Co vítězná strana získá? Obyvatelstvo na poraženém území zůstane arménské nebo, chcete-li, karabašské a navíc křesťanské, což pro Ázerbájdžán není žádná výhra. Budou to lidé vědomí si toho, že bránili své domovy se zbraní v ruce, ale silný nepřítel je dokázal rozbít a cestou přes mrtvoly obsadil jejich zemi. Jednoduchá otázka: Kdo by chtěl mít uvnitř země zónu trvalého rizika, jakou bude ve vztahu k Ázerbájdžánu okupovaný Karabach? To snad jen Ukrajina si přeje dostat takovou záležitost s Luganskem a Doněckem. To nebude nejlepší přírůstek.
Předvést Arménii svoji sílu, obsadit několik čtverečních kilometrů jejího území, ukázat, že dokáže posunout hranici a v případě nezbytnosti si úplně připojit Karabach, to by pro něj mohlo být zajímavé. Ale nic víc.
Je třeba také vzít v úvahu, že Ázerbájdžán není Turecko. Při vší tvrdosti, kterou může projevit, ve válce, po obsazení Karabachu genocida se strany Ázerbájdžánců nebude – to není jejich kulturní kód ani jejich představa o světě.
Ázerbájdžán ale spadá pod velmi silný a nepříjemný vliv Turecka. Turci mohou pomoci urovnat pro Ázerbájdžánce karabašský problém, v jisté situaci přistoupit i ke „konečnému řešení problému“ ve stylu Adolfa Hitlera. Přitom jak vojenská pomoc Turecka a, tím spíš, účast nebo spoluúčast na genocidě, je velmi pevně spojí, což Ázerbájdžán z nezávislé země s velmi zajímavou budoucností a s velkými možnostmi dalšího rozvoje změní na území, které se stane součástí tureckého světa. Pro Turky je to, samozřejmě, výhodné. Ale nakolik je to třeba naprosto pragmatickému ázerbájdžánskému vedení? V tom se skrývá jistá naděje pro Arménii, ačkoli mnohé závisí na schopnosti arménského vedení přijmout aspoň trochu pružná a vyvážená rozhodnutí.
Vcelku situace kolem Náhorního Karabachu názorně ilustruje „svět-savanu“; cítím se silnější protivníka, vidím, že udělal mnoho politických chyb, tak zaútočím. To mi, možná, přinese krajně nepříjemné důsledky, ale to bude až potom, v následující generaci… Ve „světě-savaně“ všichni myslí dneškem: Je nutné vyhrát teď a co bude za pár let není tak důležité.
Opakuji, že v Zakavkazsku existující hranice jsou do značné míry relativní. Tento region vždycky potřeboval sílu, která by tam stanovila určitá pravidla a dbala na jejich plnění. Podle názoru Arménů a Ázerbájdžánců, si s tím nejlépe poradilo carské Rusko, které sledovalo v této oblasti jen vlastní zájmy, a proto nakreslilo hranice tak, jak považovalo za potřebné a dost rychle přesvědčilo všechny zainteresované strany, aby bezvýhradně plnily stanovená pravidla.
SSSR v tomto smyslu nebyl horší, ale věnoval příliš mnoho úsilí pokusu přesných, národně kontrolovaných hranic, což v budoucnu vyprovokovalo problém Náhorního Karabachu. Byl vyčleněn jako autonomní oblast se svými hranicemi, vznikla jistá subjektivita.
Po rozpadu SSSR ze Zakavkazska odešla síla dosud regulující region. Tehdy se u Arménie, která velmi úspěšně provedla dvě karabašské války, objevila jedna ze základních myšlenek – stát se v Zakavkazí novým „policajtem“ nastolujícím svoje pravidla. Tehdy jsem pracoval v Arménii a vyslovil jsem názor, že při tak nepočetném arménském obyvatelstvu je to beznadějné úsilí. Na to následovala odpověď: Rusko se této role vzdalo, přijmout jako „policajta“ USA nechceme, a aby se jím stali Turci, to nedovolíme, protože pro nás jsou turecko-arménské vztahy především genocida v roce 1915.
Arménie se pokusila převzít kontrolu na Zakavkazím, ale nedokázala to.
Teď, bohužel, podle téhož scénáře hodlá postupovat Ázerbájdžán. Ale stejně jako to pro Arménii znamenalo neštěstí a válku – ať by dopadla jakkoli – tak pro Ázerbájdžán přání dokázat svoji sílu v regionu, to dopadne stejně katastrofálně. Jakmile se to stane, do Zakavkazí přijde Turecko, a to se stane velkým rizikem pro celou řadu států, včetně Ruska.
Existující „svět-savana“, zřejmě sám o sobě produkuje a bude produkovat války takového druhu. A bude potřeba světový lídr schopný si s tím poradit, nebo ustanovený nový světový řád, kterého se strany buď bojí, nebo nechtějí porušit, anebo je nezbytný akceschopný regionální „policajt“. A možná, že bude třeba se vrátit k organizaci světa prostřednictvím impérií.
Zdroj: Zavtra.ru
*) Sergej Pereslegin (1960) – ruský sociolog, publicista, badatel a teoretik fantastiky a alternativní historie, vojenský historik
Překlad: st.hroch 20201019
