Podivné lisabonské Dušičky roku 1755 a jejich poučení pro dnešek

Petr Kužvart 
29. 10. 2020

Katastrofa ve sváteční den

Prvého listopadu 1755 byl sváteční den. Obyvatelé Lisabonu byli od rána v hojném počtu v kostelích, na bohoslužbách. A kdo nebyl tam, ten se točil v kuchyni kolem přípravy svátečního oběda. Nicméně někdy v půli dopoledne, prý kolem 9.40 hod. se země zachvěla – a potom znovu, silně. Budovy se začaly hroutit. Klenby četných kostelů se zřítily přímo na davy účastníků právě probíhajících mší.

Pochopitelně, vypukla panika. Lidé utíkali o život z křivolakých středověkých uliček centra města. Jedni běželi do kopců nad městem, druzí pak dolů, do přístavu, k moři. Ti prví se vesměs zachránili, ti druzí se utopili. Na břehu moře nejprve s údivem sledovali, že moře ustupuje jako při odlivu. Náhle se asi 40 minut po otřesech země na obzoru objevila zlověstná vysoká vlna a rychle se blížila. Lidé se snažili utéct, ale bylo pozdě. Dolní město i přístav byly vypláchnuty, jako by spoušť způsobená silným zemětřesením nestačila.

Mrtvých bylo asi 50 – 70 tisíc. Nikdo neměřil intenzitu otřesů, ale podle mého dodatečného a zcela laického odhadu překročily 6. stupeň Richterovy stupnice – a dost možná o hodně. Největší zemětřesení, o němž mají Evropané spolehlivé záznamy!

Následně začala celá řada požárů. Budovy se z velké části zhroutily a kuchyňské ohně začaly zapalovat dřevěné části staveb (ještě naši rodiče a prarodiče ostatně vzpomínali, že při leteckém poplachu za Protektorátu musela být všechna kamna a sporáky spolehlivě uhašeny, nežli se šlo do krytu).

Neštěstí nechodívá nikdy samo. Proto, aby toho nebylo málo, tak ke třem dosavadním ranám přibyla ještě čtvrtá: lůza se začala stahovala do zničených a poškozených částí mětského centra a zahájila ve zbořených a polozbořených domech a palácích rabování.

Hledání viníků a záchranné práce: mezi pověrečnou omezeností a racionalitou

Jakmile se lidé vzpamatovali, začali pátrat, proč přišla tato nenadálá katastrofa. Jako na zavolanou po ulicích pobíhali jesuité a křičeli, že míra lidských hříchů se naplnila a bůh proto ztrestal lidstvo. Pod dojmem této apokalyptické vize začali lidé divočit a zmatkovat. Hledat údajné viníky božího hněvu. A tak se vrhli zejména na ty, kdo byli zrovna po ruce, totiž na cizince-nekatolíky. V přístavním městě, centru mezinárodního dálkového a zejména koloniálního obchodu, se zdržovala totiž řada luteránů či kalvinistů, většinou obchodníků a obchodních agentů z Nizozemí, z Německa, z hansovních měst, a vůbec ze severu Evropy, ale i anglikánů z Británie. Vyděšení Lisaboňané uvěřili, že našli v jinověrcích viníky a tedy i příčinu božího hněvu a trestu jím seslaného. Násilím nutili dopadené protestanty klečet na ulicích před tváří všech a pod hrozbou smrti přecházet na samospasitelnou víru římskokatolickou.

Ve městě však zůstaj jeden člověk, celým jménem Sebastião José de Carvalho de Melo, conde de Oeiras e marquês de Pombal (1699 – 1782), ministr královské vlády Portugalska. Říkejme mu stručně markýz de Pombal, protože pod tímto zkráceným označením vešel slavně do dějin. Byl to u královského dvora celkem neoblíbený ministr, pokrokář, takže nebyl ani pozván toho dne za Lisabon, ke svátečnímu banketu pořádaném v královské rezidenci za městem. A tak byl v rozhodné době v Lisabonu, vše viděl a jako pokrokář a osvícenec začal jednat po svém.

Jednoduše vyšel, veden kritickým rozumem, z několika jednoduchých tezí: byla to přírodní událost, nic jiného! Mrtví musejí být rychle pohřbeni (a následně si vynutil na církvi povolení zřizovat hromadné hroby). Živí musejí dostat rychlou pomoc! Požáry se musí energicky hasit. A rabující lůzu zastavil jednoduše tím, že pár desítek přistižených nechal veřejně pověsit. Rabování ustalo (naši rodiče i prarodiče si pamatovali, že za náletů platilo po ulicích vylepené dvojjazyčné pravidlo: „kdo bude přistižen při rabování, bude zastřelen!“ – a rabující se opravdu stříleli). A konečně, až se tohle zvládne, tak je třeba systematicky odklízet trosky a novou zástavbu centra města budovat již i s ohledem na to, aby byla schopna vzdorovat zemětřesením. Markýz de Pombal se energicky postavil do čela záchranných prací a odklízení ruin, stal se vlastně takovým lisabonským nouzovým diktátorem, který svrchovaně velel zmáhání důsledků přírodní katastrofy.

Jakmile byly zvládnuty akutní úkoly, věnoval se nové výstavbě. Nechal navrhovat stabilnější stavební konstrukce a dokonce se snažil o jakési modelování seismické zátěže. Nechal zatěžovat modely navrhovaných staveb dříve, nežli povolil začít s jejich výstavbou. Bylo to takto: na stůl se pod širým nebem postavily zmenšené makety staveb a vedle stolu byla nakomandována četa domobrany, která dostala rozkaz pochodovat na místě. Tak vznikaly otřesy a byl zkoumán jejich účinek na makety staveb. Která neobstála, ta se nestavěla. Stavělo se už po novu, tedy místo změti uliček středověkého města vznikaly bloky vzdušných a prosvětlených budov podél přímých a širokých ulic. Panem markýzem řízená výstavba se osvědčila a stojí dodnes.

Trvalé dopady katastrofy na správu země

Markýz de Pombal se stal po tomto výkonu prakticky diktátorem v celé zemi. Slabošský král mu nekonkuroval. Jediné, co si král odnesl z katastrofy, byla hrůza z přebývání a hlavně spaní ve zděných budovách. Tak mu napříště stavěli lehké dřevěné konstrukce. V nich dokázal přespat. De Pombal uchopil moc v zemi a vládl v duchu osvícenských idejí až do své smrti v roce 1782.

A jesuité? Učení Patres Societatis Jesu?? Ti, kteří měli být chloubou vzdělanosti a moudrosti a místo toho vyváděli jako negramotní středověcí mníškové? Strašlivě selhali! A během pár let dosáhl markýz toho, že byli z Lisabonu i celého Portugalska všichni vypovězeni. Od té doby platí v dějinách za jednoho z nejvýznačnějších odpůrců Tovaryšstva Ježíšova, které muselo být posléze celé v roce 1773 zrušeno samotným papežem. Obnoveno bylo až v roce 1814, v rámci ponapoleonské legitimistické “normalizace”.

Strašlivá přírodní katastrofa s tisíci obětí se paradoxně a bezděčně stala příležitostí, kdy se staré a tradiční srazilo s novým, rozumným, osvíceným viděním světa. A výsledkem této srážky byl pak vznešený triumf osvíceného rozumu nad démony pověry, nad omezeností, pověrečností a nevědomostí, nad iracionalitou! Markýz de Pombal je dodnes velkou ozdobou rozumu, prosazování veřejného zájmu a vědy!

Lisabon 1755 mluví i ke dnešku!

Poučná historie ! I dneska… . i nyní do sebe litosfériské desky narážejí nebo se rozestupují, podsunují se pod sebe – a způsobují lidem ve světě řadu velkých problémů.

Lidská společnost a jejich druhová kultura je ovšem průběžně vystavována přírodním katastrofám. V současnosti probíhá podobná krizová událost, totiž světová virová epidemie. Nejde sice o jednorázovou příhodu, nýbrž o vleklou záležitost s několika vlnami náporu, ale i nyní se společnost dostala do podobného krizového stavu. Zmáhání takových stavů má své opakovatelnosti, ba zákonitosti, před třemi staletími zrovna takové jako dnes. Předně se při nich přechází na krizové řízení, kdy se musí rozhodovat povojensku, rychle, rozhodně, diktátorsky. Je vytvořena soustava nedílných pravomocí a na nezbytnou dobu se přesvávají upatňovat pravidla běžného provozu, jako jsou zejména jinak běžné demokratické procedury. A každý je povinen poslechnout. A trestná činnost páchaná v době krizové situace je stíhána podstatně přísnějšími tresty. A to vše je v naprostém pořádku. Čím dříve a důsledněji se to vše zavede, tím větší je šance, že se společnost jako celek úspěšněji vyhne destruktivním dopadům dané přírodní katastrofy.

Proto nepochopím přepřahání krizového velení ve chvíli, kdy epidemie spěje k vrcholu. Nepochopím, že se tak děje na základě udavačství nějakých paparazziů. Rozumní lidé přece bulvár ignorují! Nepochopím, že je armádní plukovník, byť v záloze – a osvědčený virolog střídán původně dětským hematologem, nyní prý dokonce ani aktivním lékařem – je totiž v manažerské funkci. Nepochopím, proč nájemce vyšehradské restaurace jasně hned na počátku aféry nesdělil médiím podle pravdy, že jeho podnik je a byl zavřený, že on si pozval svého známého a jeho známé k soukromému setkání a že jim osobně uvařil kafe. A že do toho celého nikomu nic není! Bublina mohla spasknout dřív, než se nafoukla.

Nepochopím šířící se agitaci a dokonce demonstrace u nás i v cizině proti zavedeným ochranným a omezujícím opatřením. Odkaz na nutnost zachovat ekonomiku v chodu neobstojí. Hospodářství samozřejmě lze v případě nezbytnosti a v nevyhnutelném rozsahu prostě zastavit, vypnout. Zvykli jste si, holoubkové, na blahobyt? Tak si teď pro změnu budete odvykat! To je život. Zhodnocování obíhajícího kapitálu, vytváření a inkasování zisků, není totiž žádným nedotknutelným lidským právem. Na rozdíl od práva na život.

Je nutno rozhodně zachovat nezbytnou solidaritu uvnitř společnosti, zejména solidaritu s postiženými a ohroženými, Tomu je nezbytno něco i obětovat. Shrabování zisků za cenu vršení hromad zbytečných mrtvol je naprosto nepřijatelné. Hodnota záchrany života, byť je to život polymorbidního seniora, má jednoznačně přednost před kšeftem! Jsem konsternován mírou a troufalostí propagace nejrůznějších široce šířených iracionalit a trapného, někdy až chorobného kverulantství a nebetyčného, veřejně manifestovaného sobectví. Jsem velmi nemile překvapen profesním i morálním selháváním řady rádoby prominentních celebrit, zejména a především z řad lékařů.

Markýze de Pombal na vás, chásko jedna hloupá, tmářská, omezená a nevycválaná!