Lubomír Man
24. 10. 2020
Když se v pátek ráno téměř souběžně s aférou o „zločinu“ rouškou nepřikrytého Prymulova obličeje, zobrazeného na titulní straně Blesku, rozjela česká Prymulagate, stál premiér před nejosudovějším rozhodnutím své politické i životní kariéry. Mediální příval aférou vyvolaný se v těch okamžicích se zlověstným hukotem Sorosových a Bakalových medií valil Českou kotlinou směrem k Moravské bráně a zdálo se, že musí smést každého, kdo by se mu postavil do cesty.
Stalo se tak ke škodě dobrého svědomí všech, kteří jsou či byli komplotu účastni a dokonce i nás ostatních, kteří mu jen přihlíželi. Protože všichni víme, že jedině spravedlivé by bylo, kdyby se premiér po zvěstech Blesku s obviněným Prymulou urychleně spojil, zeptal se ho, co je na pověsti Blesku pravdy, a pak teprve činil. A to buď dal víru tomu, co mu Prymula k dané věci sdělí – a pak se za svého ministra váhou svého úřadu postavil, anebo naopak tomu, co mu Prymula sdělí, potřebnou víru nedal, a teprve potom – a teď už s čistým svědomím – sdělil národu, že na základě jím zjištěných faktů, jak k nim z obou stran sporu dospěl, čin svého ministra odsuzuje a žádá si jeho odstoupení.
Nic z toho, jak víme, se nestalo, a nestalo se to proto, že premiér Prymulovi nezavolal. A podle mého skromného názoru mu nezavolal proto, že NENAŠEL ODVAHU MU ZAVOLAT. Byla zde totiž ona možnost shora uvedená jako první. Totiž ta, že by mu Prymula průkazně dosvědčil, že se žádného porušení proticovidových pravidel v onen páteční večer na Vyšehradě nedopustil, a pro premiéra by pak bylo nekomfortní čin, o kterém tedy nyní už ví, že nestal (a o tomto jeho vědomí ví i profesor Prymula), veřejně odsoudit. Cítil samozřejmě i zlověstný hukot médií, která už byla připravena semlít jej do posledního knoflíku, kdyby se za médií ostouzeného ministra postavil – a tak dal přednost tomu být pro daný den raději slepý i hluchý, nic se nedovídat a upřednostnit zkrátka víru tomu, co napsal bulvár. Protože i ohled na to, aby si svým zastáním Prymuly tyto psy na sebe nepoštval, hrály v řešení jeho životního pátečního dilematu svoji roli.
Že to všechno dohromady dalo políček všemu našemu smyslu pro slušnost a spravedlnost je pak na celé Prymulagate, myslím, to nejsmutnější.
