Josef Ludvík
19. 10. 2020
17. září mi web Nová republika uveřejnil povídání o tom, proč je liberalismus opakem neo-liberalismu. Druhá část série pojednává o tom, jaký je rozdíl mezi „levicí“ a „pravicí“. O zmatečném používání pojmů svědčí i Wikipedie, základní informační zdroj mládeže. V ní je například uvedeno, že DSSS je „krajně pravicová“ strana, která klade „důraz na sociální hledisko“? To k sobě tedy moc nepasuje. Jak se tedy v té bájné pravo-levosti zorientovat? Nápovědou může být exkurze do historie.
Označení se používá už od Velké francouzské revoluce, kdy sedávali na levé straně v tehdejším parlamentu (v Generálních stavech) přívrženci liberálů a radikálů prosazující svobodu, rovnost a bratrství a napravo zástupci reakce a monarchistických aristokratů.
Společnost se ale vyvíjela dál a od 40. let 19. století byli za levici považováni revolucionáři, anarchisté a marxističtí socialisté. Pravicí potom byli přívrženci šlechty, liberálů, lokálních podnikatelů a sil vládnoucích ve státě – prostě „lepší lidé“.
Od konce 19. století jsou za levici považováni socialisté, kteří se postupně rozštěpili na kompromisní sociální demokraty a na radikální komunisty. Pravice zůstala pravicí, ale vliv jejích elit se rozšířil z oblastí lokálních na úroveň státní a ovládla představitele moci zákonodárné, výkonné i soudní.
Po 2. světové válce byli za levici považováni především komunisté, protože anarchisté téměř vymizeli a sociální demokracie pokračuje ve svém kmitání kolem politického středu. Pravice se přizpůsobila ekonomické globalizaci a postupně se stále více neo-liberalizovala.
Od 90. let 20. století politické levicové postoje slábnou a za levici s reálným vlivem už je v našem prostředí považována jen sociální demokracie kolaborující s pravicí. A aby byl chaos dokonalý, tak globalistická neo-liberální pravice svou propagandou podporuje i zdánlivě levicovou multi-kulti ideologii a tzv. neo-marxismus.
Levice
Základním kritériem levicovosti je stavění se na stranu pracujících a sociálně slabých.
Cílem levicových řešení je zvýšení životní úrovně prostých občanů, což se dá provádět i na dluh. Skutečná levice však musí být rozpočtově odpovědná, a proto musí zamezit zadlužení a o nezbytné finance připravit bohaté a mocné elity.
Levicová řešení ekonomických, společenských a politických problémů mají většinou formu přerozdělování, zestátnění a třeba i zvyšování daní, které mají zajistit prostředky pro sociálně slabší. Vzhledem k tomu, že mocní udělají cokoli, aby své výsadní postavení uhájili, tak levicovou revoluční odpovědí na teror pravice bývá teror levice.
Levicová politika posiluje ve společnosti rovnostářství, což je možné jen při oslabení vlivu elit. Podle Thomase Pikettyho totiž jinak neustále bohatnou bohatí, chudne a zmenšuje se střední třída a rozšiřuje se počet chudých.
Teoretické základy levicovosti se během doby mění v závislosti na historickém vývoji. Začalo to liberalistickým bojem za svobodu podnikání, které omezovalo finanční moc šlechty. Pokračovalo to marxismem, leninismem, stalinismem, trockismem, maoismem, reálným socialismem a Rudými Khméry. V současnosti je za levici považován i tzv. neomarxismus, což však je kukačí vejce neoliberalismu.
Obecně se předpokládá, že podle hlásání levicových hesel a prosazování levicových témat se pozná levice. Tak jednoduché to však, bohužel, není. Často se levicově vyjadřují i politici stran pravicových, protože usilují o podporu a hlasy obyčejných lidí. To, že na své sliby po volbách zapomenou, je smutná pravda, ale s tím nic nenaděláme. Taková je reálná populistická politika pravice.
Levicové politické strany mívaly v názvu, že jsou socialistické, anarchisté, později i sociálně demokratické či komunistické. Dnes však některé strany, které jsou podle názvu levicové, provádějí politiku vyloženě pravicovou. Výjimečně se ale může stát i to, že strana, která podle názvu nemá s levicí nic společného, k levicové politice inklinuje – příkladem může být nejen program, ale i většina zákonodárných návrhů a hlasování poslanců SPD v parlamentě.
Levicovost je oprávněně kombinována i s jinými politickými idejemi – například s vlastenectvím, pacifismem, humanismem a ochranou lidských práv či životního prostředí. Jinak to ani nejde. Věrohodná levice nesmí ve svém státě zatracovat žádnou společenskou skupinu, národnost či víru. Vůči cizině nesmí být agresivní, avšak své občany musí vést k ochraně státu a k hrdosti na něj, protože ve světě probíhá mezi státy boj o přežití. Životní prostředí musí být chráněno pro občany, neboť jinak budou mít otrávené potraviny a vodu, přijdou o genofond, uškodí jim sucho, povodně, klima…
Extrémismus lze nalézt všude. Ten levicový se projevil například ve stalinistických procesech, totálním znárodňováním, nuceným združstevňováním, ničením kulturního dědictví, falšováním historie nebo v Kambodži.
Příčinou kolapsu levicových společností ve východní Evropě i jinde bylo souběžné působení vnějších a vnitřních faktorů. Mezi ty vnější patřily především studené i horké vojenské agrese, finanční, ekonomické i kulturní tlaky. Za vnitropolitické faktory považuji pomýlenou ideologii a lidský faktor (lidé často podléhají nutkání dělat i to, co považují za špatné – zvláště když věří, že se jim to vyplatí). K rozkladu států reálného socialismu napomohlo též to, že politický systém řízení společnosti paralyzoval síly ekonomické (které proto přestaly být schopné konkurence), síly duchovní (vědu, školství a kulturu) a deformoval právo.
Většina pokusů o vytvoření levicové komunity či státu skončila neúspěšně, či dokonce tragicky. Ale byly a jsou zde i úspěchy. Uvedu jen některé. V Izraeli desítky let skvěle fungovaly kibuce, což byly komunistické obce se společným majetkem. O SSSR se vykládají hororové příběhy, ale žádná jiná země (snad mimo současné Číny) nedokázala během 70 let pozvednout ekonomickou, sociální a kulturní úroveň ve své společnosti tak radikálně, a přitom ještě odolávat neustálým agresivním útokům mocností celého světa. Izolovaná a opovrhovaná Kuba svými zdravotníky léčí obyvatele Jižní Ameriky i Afriky a podle statistik je zdravotní péče Kubánců srovnatelná se zdravotní péčí Američanů v USA.
Současné evropské politické levici nevěří ani její členové, natož voliči. Bezcílně tápe, dělá podivné kompromisy, nemá ideologii a proto slábne a slábne. Jedinou její šancí je návrat ke kořenům, ale někteří levicoví politici to nechápou a jiní se bojí, že za to budou muset draze zaplatit, a toho se bojí…
Pravice
Pravicoví politici a strany prosazují zájmy elit všeho druhu (šlechtických, podnikatelských, finančních, mediálních, politických i církevních).
Cílem pravicových osobností, sdružení, politiků i stran je zvětšování zisku, majetku i moci elit a dosažení oligarchického postavení v globálním měřítku. Proto musí o peníze i podíl na moci připravit lidi závislé na výdělku a sociálních dávkách. Paradoxní přitom je, že leckdo si ani nemusí uvědomovat, že pro oligarchy pracuje, když jde za svými ideály.
Pravicová řešení ekonomických, společenských i politických problémů jsou založena na privatizaci, parazitování na investicích i dotacích obcí, státu i EU, omezování sociálních jistot pracujících i jiných lidí a snižování daní majetných. K dosažení těchto cílů neváhá pravice využívat lži, polopravdy, vraždy, převraty, fašistické diktatury…
Teoretické základy pravicovosti se během doby mění v závislosti na historickém vývoji. Začalo to bojem šlechty i církví proti liberalismu a pokračovalo to bojem podnikatelů i mocných proti marxistům, komunistům a jiným rozvratníkům. Dnes je ideovým kompasem pravice neo-liberalismus a vědomě i nevědomky pracuje na vytvoření fašistické světovlády elit.
Pravice se ve své propagandě ohání mimo jiné i svobodou, demokracií, humanismem, lidskými právy, ekologií i potřebami nejrůznějších společenských skupin a menšin a obelhává voliče v honbě za hlasy. Své sliby a proklamace však považuje jen za pouhou předvolební taktiku.
Pravicové politické strany se označují jako strany konzervativní, lidové (většinou katolické), křesťanské, liberální, svobody, ekologické, vlastenecké, demokratické, atd. Dokonce i sociální. Názvy mají krásné. Vyjadřují tužby obyčejných lidí, ale prospěch mají zajistit přednostně elitám. Proč je tolik (otevřeně i skrytě) pravicových stran? Protože mocní se shodují na tom, že musí připravit o peníze občany, obce i státy, ale mezi sebou se o prachy a posty rvou jak psiska a každá taková smečka má své politiky a propagandu.
Pravicový extrémismus je násilný a podlý. Mocní posílají na válečná jatka občany, odírají zaměstnance, korumpují státy, vydírají a uplácejí zákonodárce i soudce, finančně „motivují“ média, vědce i školy. Vše pro zisk a moc oligarchů. Pravicovost je tedy vlastně jen více či méně naředěný fašismus cukrovaný líbivými hesly.
Každá společnost má zapsán svůj zánik v genech – z čeho bohatne, to ji nakonec zahubí. Pravicoví politici jsou pouhé nájemné síly bohatých a mocných, a těm jde jen o moc a prachy. A čím je kdo bohatší a mocnější, tím více si platí politiků. Avšak každou moc nakonec poráží někdo či něco mocnější – může to být konkurence, válka, revoluce zbídačených, vyčerpání zdrojů, zničení přírody…
Z hlediska historického je normální, že mocní a bohatí už po tisíciletí ve svých státech vládnou a bojují mezi sebou o moc. V novověku na Západě nastrčené politické strany zajišťují, aby lid poslušně pracoval, nebouřil se a nechal se ovládat elitami. A přitom mezi sebou ve volbách o hlasy voličů „demokraticky“ soupeří.
V současnosti je pravice v globálním útoku. Spojené síly světových elit ukrývající se především za armádami USA a globálními korporacemi rozvracejí a vysávají jeden stát za druhým a stejně to nestačí. V současnosti je proces kumulace kapitálu tak daleko, že už se nedostává dostatek prostředků ani na občany států Západu. Například v USA je kolem 40 milionů bezdomovců a každý druhý občan pobírá sociální dávky.
Pro úplnost zmíním i strany středu
Připusťme, že strany a politici levicoví mají jako prioritu prospěch občanů a strany a politici pravicoví mají jako prioritu službu svému dobrému bydlu, popřípadě i těm, kteří to bydlo pozlatí.
Lze namítnout, že některé strany mají jako prioritu ekologii, národní zájem, mír, lidská práva, morálku, víru či něco jiného a s námitkou musím souhlasit. Za těmito „vyššími“ morálními ideály je však vždy buď levicový altruismus, nebo pravicový egoimus podle toho, zda jsou příslušní politici skutečně levicoví, nebo zda jsou jen zneužiti pravicí.
Teoreticky tedy strany středu vlastně neexistují.
V reálném politickém životě však je mezi levicovým altruismem a pravicovým egoismem velmi široký prostor, ve kterém se levicovost a pravicovost překrývají a stranami středu jsou naopak politické strany naprosto všechny. Dokonce i tam, kde by bylo možné určitou stranu ideově a programově zařadit jako ryze levicovou či pravicovou, lidský faktor jasnost postojů v reálném životě rozostřuje a zamlžuje.
Příkladem zmatku může být například neoliberální politika pana Ing. V. Klause v 90. letech 20. století a obou pánů Klausů v současnosti. Na jednu stranu se hlásí k národním zájmům a zajišťování potřeb a prospěchu českých občanů, ale na druhou stranu jsou to čelní bojovníci za rozklad české ekonomiky a ničení soběstačnosti.
Klausové se slovy i činy hlásí k principům Washingtongského konsensu a neoliberalismu a prosazují otevřenost ekonomiky ČR a její naprostou podřízenost globalizaci, EU, MMF, ECB atd. Způsobili tedy, že stát je v ekonomické pasti.
Ročně z ČR odchází kolem půl bilionu korun – jsme krmelcem Evropy. Stát je smluvně naprosto paralyzován. Nemůže dávat zemědělcům dotace podobné jako privilegované státy EU. Nemůže chránit své producenty před dumpingem. Dokonce ani neřídí Českou národní banku a nemůže efektivně chránit svou měnu. Vlastně jsme protektorátem evropských a globálních elit.
Závěrem příklady levicových a pravicových postojů
Je třeba chápat, co je to levicový a co pravicový postoj a mít jasné ideologické stanovisko. A co jiného by mělo být tím kompasem, než proslulé Klausovo „o peníze jde až na prvním místě“. Vždy jde především o to, zda peníze směřují k občanům, nebo k elitám. Pro názornost uvedu příklady z velké i z komunální politiky:
– Budují se volně přístupná sportoviště a podporuje se sport dětí a mládeže, nebo se staví katedrály sportu s tribunami pro čumily?
– Podporuje se amatérský masový sport, nebo profi-sportovci a soukromé sportovní kluby?
– Podporuje se hromadná doprava a cyklodoprava, nebo se staví dálnice?
– Vyčleňují se jízdní pruhy pro hromadnou dopravu a jízdní kola, nebo se ve městech zvyšuje počet jízdních pruhů pro automobily?
– Rozšiřují se ve městech zelené a rekreační plochy, nebo se rozšiřují parkoviště?
– Podporuje se aktivní muzicírování a ochotničení, nebo se staví koncertní sály a platí profesionální divadla?
– Je příroda prostorem pro vnímání krásy, procházky a sport, nebo je pouhým zdrojem surovin?
– Zemědělství je určeno pro pěstování zdravých potravin, nebo je jeho smyslem zisk?
– Zemědělskou půdu je správné uchovávat a zkvalitňovat, nebo je lhostejné, že schne, eroduje a je otravována?
– Lesy jsou určeny pro vsakování deště, zdravý pohyb, krásu a živé ekosystémy, nebo je to jen prostor na pěstování dřeva?
– Na venkově je dobrá doprava, zaměstnání a příjemný život, nebo je venkov jen pro důchodce a rekreanty?
– Zahrádkářské kolonie jsou podporovány a chráněny, nebo je to prostor pro developery?
– Veřejný prostor je chráněn a rozšiřován pro občany, nebo je určen k privatizaci a zastavění?
– Organizuje se masová branná připravenost zahrnující první pomoc, otužování, branné sporty a civilní obranu, nebo je budována profesionální expanzionistická agresivní armáda?
– Pořizují se zbraně obranné, nebo útočné (stíhačky, bombardéry, tanky)?
– Je správné zajistit produkční soběstačnost v důležitých ekonomických sektorech, nebo je lhostejné, když je stát výrobně zcela závislý na dovozu základního spotřebního sortimentu ze zahraničí?
– Podporuje se ochrana domácího čistého průmyslu a služeb, nebo se budují skladové haly a montovny v majetku cizinců?
– Prosazuje se vyrovnaný rozpočet a finanční nezávislost, nebo se přistupuje ve finanční tísni, který je vlastně trvalá, k zadlužování a prohlubování závislosti na bankách?
– Směřuje výchova ve školách k pěstování hrdosti na svou zemi, k odpovědnosti a odhodlání, nebo se podporuje národní odcizenost, parazitování, povrchnost a požitkářství?
– Je podporována výchova k empatii, vzájemná pomoc a obětavost, nebo soupeřivost, bezcitnost a lhostejnost?
Co z toho vyplývá? Levicová politika je zaměřena k tomu, aby finance směřovaly k obyčejným občanům a zajišťovala se osobní, obecní i státní suverenita. Pravicová politika naopak podporuje investice do velkých projektů, ze kterých mohou příslušní politici získávat soukromé a stranické desátky.
