K pořadu ČT 2 “Odsun – Vertreibung”

Předevčírem, 20. října 2020 byly večer představeny hned dva díly pořadu, který nijak nevybočil z aktuálního dobového schematu prezentace odsunu našich bývalých německých spoluobčanů směrem heim ins Reich po válce. Je to neuvěřitelné, ale dnes již naprosto obvyklé, že mediální mainstream prezentuje historické následky izolovaně, jako by neměly vůbec žádné příčiny. Lidé, kteří se narodili dávno po oněch událostech, nám tu přičinlivě vyprávějí novodobé účelové pohádky.
Co v pořadu opravdu chybělo a co často chybívá i v podstatně serióznějších pojednáních o tématu, je především toto: historicky, zejména středověkou kolonizací vzniklé enklávy s převažujícím německým obavatelstvem v Čechách, na Moravě i v onom zbytku Slezska, jež nám po prohrách Marie Terezie v opakovaných konfliktech s Pruskem v 18. století zůstalo, byly mimořádně rozsáhlé. Názornou mapku ostatně ukázali i v onom televizním pořadu. Šlo o tato území: Deuschböhmen na severu Čech – celá oblast Krkonoš a Podkrkonoší, Jizerských hor, jež zasahovala i hodně daleko do středu Čech. Dále na západ od ní to byl Sudetenland, oblast Karlovarska, Chebska, opět s velkým zázemím směrem ke středu země. Pak na jihozápad a jih byla oblast Böhmerwaldgau, Český les a Šumava i s předhůřím. Na Moravě pak Deutschsüdmähren, tedy jižní cíp Moravy. Ale to jsou jen příhraniční, víceméně souvislá území. K nim byly přidružovány takzvané národnostní ostrovy, konkrétně Iglau, tedy Jihlava a její okolí, Brünn, Brno a pak také Olmütz, tedy Olomouc.

Z pouhého výčtu je zřejmé, že snahy o řešení národnostních třenic od 19. století cestou uplatnění principu převažujícího osídlení území podle výsledků úředního sčítání obyvatelstva by bývaly ponechaly Čechy a Moravu po přičlenění převážně německých území k Německu (Sasku a Bavorsku) a k Rakousku jako roztrhané, neživotaschopné zbytkové území, jehož samostatná státní existence by byla nanejvýš problematická. Stačí pohled na mapu. Čechy a Morava v historických hranicích by tím přestaly existovat. Odtud pramení jistá bezvýchodnost situace, jež se v 19. a v prvé polovině 20. století vyvíjela.

Z toho lze vyvodit velmi racionální taktiku při prosazování samostatné státnosti, tedy politiku čechoslovakismu, kdy dobová představa jednoho československého národa složeného ze dvou větví dávala šanci Slovákům na účinnější uplatnění jejich emancipačních snah v Horní zemi vůči Maďarům, ale i v historických českých zemích se tak přečíslení německého obyvatelstva státotvorným národem československým jevilo jako jednoznačné a pronikavé. Tak se argumenovalo za války ze strany zahraniční odbojové akce a potom i na konferenci ve Versailles. Výsledkem byla Československá republika.

Snahy o odtržené příhraničních území tu přirozeně byly již koncem roku 1918 a v roce 1919. Nový československý stát je sice silou potlačil, latentní a těžko řešitelný problém ale samozřejmě zůstal a trval. Zprvu to vypadalo, že se s ním dá žít, nicméně jakmile začalo nacistické zasahování a velkoněmecká agitace, problém se obnažil a spěl ke svému katastrofickému rozuzlení. Katastrofickému z hlediska celé československé státnosti.

Hitlerovi samozřejmě nešlo jen o připojení území s majoritním německým osídlením k Třetí říši. To byl pouze požadavek prvé fáze na postupu ke zničení Československa s následnou germanizací a trvalým přičleněním území k Říši. Hitler měl pouze jedinou smůlu: prohrál válku. Pokud by ji býval vyhrál, následovala soustavná germanizace, kolonizace z Říše a eliminace nevyhovujících částí populace. Nejen rasově nevyhovující, ale i  rasově pro nacisty sice přijatelných, ale vůči Říši nepřátelských skupin v českém národě, zejména vůdčích elit. Vzpomeňme na onen památný tajný pražský projev Reinharda Heydricha po nástupu do úřadu říšského protektora.

V říjnu 1938 na již odtržených územích probíhala germanizace jaksi v předstihu. Nejprve ozbrojený teror, pak vytlačení mohutné české uprchlické vlny do zbytku republiky se všemi důsledky a všestranné přičlenění sudetoněmeckých žup k Říši. Mělo to – jak se záhy ukázalo – jeden háček. Jak se postupně válka překlápěla ve prospěch protifašistické koalice, byla zpochybněna Mnichovská dohoda i další obdobné mezinárodněprávní akty (Vídeňská arbitráž) a bylo jasné, že s vítězným koncem války je nutno národnostní problematiku řešit, a to důsledně a s konečným účinkem tak, aby se v budoucnu nemohl opakovat ani rok 1918 – 1919, ani rok 1938. V tom panovala mezi vítěznými mocnostmi naprostá shoda. A zde přišlo na řadu asi jediné možné řešení, odsouhlasené mocnostmi protihitlerovské koalice, a to přesun obyvatelstva, transfer, chcete-li odsun. Konečně se splnila odvěká touha majority českých a moravských Němců, odebrat se konečně natrvalo zpět do Německa (heim ins Reich, pamatujete?). Jako poražení odešli bez majetku do spojeneckých okupačních zón nahradivších zničenou Třetí říši. Ve střední Evropě nešlo zdaleka o jediný transfer obyvatelstva za asistence vítězných mocností, to je nutno dodat.

Teprve když je odsun náležitě zasazen do historidckého kontextu, je možno uvažovat o nepřijatelnosti divokého vyhánění a násilí, jež při tom bylo na Němcích pácháno. To je nejen dnes nepřijatelné, ale bylo to odporné i tehdy. Odsun měl být zvládán kulturně, humánně a bez excesů, ale doba byla chaotická a vše nešlo uhlídat. To je třeba uznat, ale i odsoudit. Nemělo se to stát. Ale dobový kontext byl už takový. Pověstný nucený odchod brněnských Němců na jih se neměl udát, nicméně není divu, že k němu v dané situaci došlo. Dobře se v Brně vědělo, že na popravy v Kounicových kolejích byly distribuovány lístky a brněnští Němci považovali přihlížení exekucím za dobrou zábavu. Co mohli pár let nato čekat? Samozřejmě, že ty následné děje semlely – jak tomu bývá v dějinách vždy – všechny, viné i ty docela nezúčastněné. Bohužel.

Já bych neužíval vůbec pojem vyhnání či vyhánění, tedy Vetreibung pro organizovaný odsun, nanejvýš jen pro neorganizované (místně podnikané) vyhánění a s tím spojené násilné excesy. Organizovaný odsun je třeba respektovat a trvat na jeho důvodnosti i dnes. Nežli jej nyní podlézavě zpochybňovat, věnoval bych se daleko spíše odsouzení excesů, ale nejen poválečných – i těch druhorepublikových, o kterých se mnoho nemluví. Nemyslím jen trapně vstřícnou rychlou fašizaci společnosti v Druhé republice, urychlená opatření proti českým Židům, ale i to, jak se československý stát zachoval k těm českým Němcům – a nebylo jich zase tak málo – kteří zůstali věrni ČSR a nejednou ji i aktivně bránili. Měli bychom se hluboce zamýšlet zejména nad podlým a darebáckým jednáním, kterého se Češi dopustili na německých utečencích ze Sudet. Nejprve byla po Praze rozšířena zvěst, že na nádraží Praha – střed bude rozdávána německým utečencům humanitární pomoc. Když se tam v daný čas shromáždili, tak je obklíčilo československé vojsko a byli násilím natlačeni do vagónů přistaveného vlaku a následně odesláni do Říše. Tam pak obratem rozhojnili osazenstva koncentračních táborů. Tak se československý stát odvděčil svým občanům – německým antifašistům! Tohle je strašná věc, které se naši předkové dopustili. Tohle by nás mělo vybízet k hodně kritickému zamyšlení. Tohle a také divoké poválečné excesy. Nikoli organizovaný transfer heim ins Reich!