K 31. výročí

Je to k nevíře, brzy to bude už 31 let, co jsme prožili nečekaný převrat r. 1989. V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A pak přišla ještě „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Stalo se tak i u nás.

Před 31 lety nastal u nás mocenský převrat a s převratem se otevřela brána představ o netušené historické změně. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý světový mír a zavládne svoboda a  spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto změnu jsme s důvěrou a nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, přinášelo jen neuvěřitelné události, které byly nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly jen neradostná zklamání.

Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné skutečnosti. Sám jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími obětmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu.

K historickému odkazu naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozdělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na řádově nižší úrovni.

Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému revanšismu Němců, kteří byl odsunuti po válce z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu došlo rozhodnutím velmocí a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí tvořili menšinu v pohraničí předválečného Československa, a s nástupem fašismu v Německu se stali protistátními rozbíječi. Chtěli, jak hlásala jejich protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech, chtěli se vrátit do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli patřit i za cenu zničení celého Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“ za zásluhy o rozbití státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci dělají nároky, co pohledávat. Tady, podle jejich mínění, kterým se netajili, nesmí zůstat ani jediný Čech.

Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny sledovalo princip denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.

A jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající výsledky 2. světové války a  kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva.“

Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin. Uvedu jen jeden projev zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993.

„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.)

Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele, si popřevratový prezident samostatného suverénního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – speciálně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999) a do Evropské unie – EU (r. 2004).

V době války v Kosovu souhlasil s  bombardováním Srbska a označil je za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v  jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afghánistánu, v Iráku, v Libyi, v Sýrii apod.)

A co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)

Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Byla zrušena výroba světoznámých motocyklů, výroba osvědčených aut byla převedena do zahraniční firmy a proměněna v pouhou montáž. Zrušena byla výroba kvalitní nerez-oceli na Kladně. Padla i brněnská Geofyzika, jeden ze 3 špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy a nerostného bohatství vůbec. „Král privatizace“ nás připravil i o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly i všechny významné podniky jiné. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Vždyť ani voda pramenící na našem území nám nepatří. I ta je v cizích rukou.

Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“

Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o  něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. 

Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie? V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70. – 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Nová svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu s nebývalou změnou v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a  celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité: Peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a  rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají. Takovou nerovnost svět ještě neviděl.

K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života).

Vidíme, že demokracii v národním státě za časů globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, monopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a společenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením. Zvláště zajímavé jsou směry a hnutí, které halasně a rafinovaně protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací současné euroamerické civilizace. Neváhají organizovat ani protivládní protestní akce. Jsou to směry a skupiny společenské disgrese, anarchie.

Jejich představitelé a mluvčí jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě označováni jako neomarxisté. Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala?

Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád bude vystřídán řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomrxismus nejrůznější disgresisty a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné pejorativní označování. Ukažme si tu absurditu na příkladu. Náš politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po těch cca 150 uplynulých letech číst Karla Marxe se zřetelem na další historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný akademik, se halasně účastní frivolních karnevalových skopičin pod záminkou, že bojuje za rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad jasné, že ti dva do jedné skupiny, a to do skupiny neomarxistů, nepatří. Je ovšem zajímavé, že všem diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám a  odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Oni znají dobře starý římský princip, „Divide et impera“, a tak jsou divisionisty. Ne jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál.

Po 31 letech stojíme na křižovatce dějin

Nevycházíme z údivu. Svět je plný válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války.

Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže jen s obtížemi můžeme hájit své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace do Evropy a nebezpečí islamizace evropské kultury a ztráty naší identity a našeho domova. I o tom dostáváme zprávy na internetu – z dovozu. Méně z našeho přesvědčení.

Ani domácí politika nepřináší uspokojení. Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize, programy. Politika se redukuje na nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a  mění se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností.

Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.

I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po 1. válce světové, obnoveným po 2. válce světové. Dnes stojíme na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí. V životě lidí jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska.

K záchraně nás vede cesta uvážlivé rezistence. Nedovolme protičesky a protislovansky přepisovat naše dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající postavy naší minulosti, naše buditele, bojovníky za svobodu a samostatnost, zakladatele a budovatele státu. Nedovolujme válcovat naši cennou domácí a evropskou kulturu jednostranně angloamerickou popkulturou. Ta je mediálně intenzivně šířena a překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. Snažme se o osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně představuje naši státnost. A aby paměť národa byla jejich životním heslem, ke kterému se budou celé generace hlásit slovy: “Věrni zůstaneme.“

Poznámky Jiřího Jaroše Nickelliho k článku prof. Kučerové: 

K 31. výročí stati o sametovém převratu 89 od prof. Stanislavy Kučerové

Deskripce katastrofy československého státu je přesná. Analýza dnes může vysvětlit vše “nepochopitelné” .

Prokázala se zrádcovská a pomstychtivá role presidenta zbytkového Česka, Je vysvětlitelná zapojením do protistátní organizace Charta 77 organizované německými a americkými centrálami a placené německými penězi BND, často přes krycí nadaci emigranta akademika Janoucha.

První seriózní analýzu listopadu 89 provedl zesnulý Miroslav Dolejší. Jeho “Analýza 17.listopadu 89″rozkryla předem dohodnutou roli 400 tzv. vyvolených vládnoucích rodin (včetně rodiny Havlovy, Sabatovy, Pithartovy, Klausovy, atd.)

Dnes je již vše potvrzeno i veřejnými přiznáními pana Sorose, jenž například věděl, již za socialistické éry několik let před převratem, o instalaci Havla na post presidenta státu. V  palácovém převratu 89 hrál velkou roli i K. Schwarzenberg, jenž dostal roli řídícího důstojníka Václava Havla a jež jej instruoval o krocích, které má vykonávat. Toto věděl i francouzský president Miterrand, jemuž bylo umožněno setkat se s Havlem i v podmínkách socialistického státu.

Vše se dělo v poměrech rozdělení sfér vlivu Východu a Západu na tajných jednáních KGB a západních centrál o ústupu z východní Evropy, což se dělo dominovými pády jednotlivých východních režimů. Startem byla migrace východních Němců do Maďarska přes ČSFR a jejich asyly na ambasádách západních států. Lid ČSFR byl zmaten a nechápal tyto fenomény, protože mu to pochopitelně nikdo nevysvětlil, a protože to vše bylo pouze paušalizováno jen jako jakési” kontrarevoluční snahy neúspěšného Západu” o svržení socialistických systému. Bohužel pravdou byl opak, a nikdo kromě málo informovaných ve východním bloku neznal pravý rozsah plánů na přeformátování a rozbíjení států východního soc. bloku.

Jediný východní politik, který pochopil pozadí těchto změn vcelku, byl Nicolae Ceaucescu, který již r.68 nesouhlasil s invazí Varšavské smlouvy do ČSSR. Ceaucescu byl partnerem západu v mnoha směrech, a proto musel být odstraněn, aby se nestal nepohodlným svědkem a pamětníkem provádění těchto plánů. Proto bylo zorganizováno krvavé povstání v Rumunsku a zavraždění Ceaucesca a jeho manželky tzv. polním soudem za údajné zločiny, přepych a “utlačování rumunského lidu”.

Souběžně s tím probíhala likvidace federativní Jugoslávie za pomoci ustašovské organizace, která vznikla v Torontu po r.45 a byla placena BND (německou zpravodajskou službou) stejně jako Svetový kongres Slovákov tamtéž, placený ze stejných peněz. Ten potom pomoci Moricovy Sovenskej národnej strany přispěl k likvidaci – rozbití, nikoli rozdělení ČSFR. Parlament ČSFR byl zmanipulován k rozbití ČSFR formou tzv. státoprávního rozvodu, a jediní nesouhlasící byli republikáni M. Sládka.

Václav Havel porušil všechny své polistopadové sliby – přispěl k rozbití společného státu vyvoláním tzv. pomlčkové války, nedodržel slibovanou neutralitu a přispěl k zavlečení republiky do paktu NATO, hanebně se na popud Schwarzenberga omluvil sudetům, a konečně souhlasil a podporoval barbarské napadení zbytkové Jugoslávie útokem NATO. Jeho vnitropolitické sliby o tom, že nebude nezaměstnanost, chudoba a sociální nejistota, se rovněž ukázaly být historickou lží. Jeho diadochové již za jeho života prováděli opak a dovedli kdysi kvetoucí zemi do strašlivého úpadku.

Zdroje info: Práce M.Dolejšího, práce M. Chossudovskyho,  profesora kanadské university, práce prof. R. Dolečka, informace z bývalé Jugoslávie od příbuzných autora JJN 2020