Mojmír Grygar
7. 10. 2020
1.
„Kolikrát jsem šlapal tuto vzdálenost [sedm kroků ode dveří k oknu, sedm kroků od okna ke dveřím] po sosnových prknech pankrácké cely! A snad právě v této cele jsem kdysi seděl proto, že jsem příliš naléhavě bránil právo sudetských Němců na sebeurčení a příliš jasně viděl následky národnostní politiky českých měšťáků pro český národ. Teď můj národ napínají na kříž, před celou chodí hlídači ze Sudet a někde venku slepé politické sudičky znovu předou nit pomsty a národnostní nenávisti. Kolik staletí potřebuje člověk, než prohlédne?“
Domnívá-li se někdo, že se tu Fučík hlásí k programu sudetských Němců, kteří, ovlivněni nacismem, usilovali o rozbití československé republiky a začlenění pohraničí do třetí Říše, dopouští se falzifikace Fučíkovy osobnosti srovnatelné s dříve horlivě rozšiřovanou lží o tom, že Fučík byl konfidentem gestapa a Reportáž že je podvrh. Fučík byl stoupencem internaconálního komunismu, nikoliv nacistické falzifikace socialismu. Komunisté a mnozí sociální demokraté a odboráři tehdy vedli boj za osvobození dělníků od otrocké závislosti na majitelích továren, dolů a bank, nezávisle na tom, k jaké národnosti dělníci a jejich zaměstnavatelé patří. Sami představitelé sudetských separatistů přiznávali, ač neradi, že jejich plány přičlenit bezprostředně po válce pohraniční oblasti k Německu ztroskotaly v prvé řadě ne proto, že by sotva se zrodivší republika měla dostatek vojska pro rozsáhlé vojenské operace (nebylo jich víc než několik tisíc), ale proto, že velká část německého obyvatelstva – především dělníci a lidé, kteří se často živili nezajištěnou a málo placenou prací – se nedala naverbovat do separatistických vojenských oddílů organizovaných tisíci demobilizovanými důstojníky toužícími narušit tisícileté hranice Čechy osídleného území. Sami mluvčí sudetských nacistů, politici, žurnalisté, ideologové, sváděli neúspěch ozbrojené akce proti nově zřízenému státu na sociální demokraty, komunisty, marxisty. Hans Krebs v knize Kampf in Böhmen (Boj v Čechách, 1938) tuto situaci popisuje takto: „Zatímco čeští sociální demokraté šli do závodů a své spojence vyzývali k vstupu do vojenských oddílů, zatímco Sokolové, členové dělnických tělocvičných jednot a navrátivší se legionáři vytvořili malé, ale pevně semknuté ozbrojené těleso a pomalu a všemi směry se šířili z Prahy do krajů, němečtí marxisté a měšťané se hašteřili o doktríny, formální haraburdí demokracie, o posty a všelijaké sporné taktiky. Toto žalostné přešlapování, toto nahoru dolů, muselo každého ducha odporu udusit.“ Významnou roli při konsolidaci republiky hrál profesor Masaryk, který své češství nikdy nenamířil vůči příslušníkům jiného národa; i když kritizoval habsburskou dynastii, monarchii a pruský militarismus, jeho výtky nikdy neměly paušální antiněmecké zabarvení. Buď jak buď, sudetští nacionalisté–iredentisté nenalezli odezvu mezi německými horníky, dělníky v chemických, strojírenských a textilních závodech na severu Čech ani v jiných pohraničních krajích. Zatímco čeští socialisté a stoupenci krajní levice kladli největší důraz na řešení sociální otázky, pravicoví politici, jako Kramář, Rašín, Klofáč a další, viděli ve výsledku války především vítězství národnostní otázky, kterou Rakousko nebylo s to nebo nechtělo řešit. Docházelo k tomu, že některými svými výroky přilévali olej do ohně nacionálních vášní, a německé dělníky a proletáře, hlásící se k revoluční levici, považovali za nepřátele ohrožující národnostní a sociální stabilitu nového státu. V tomto sporu byl Julius Fučík zastáncem radikálního řešení sociální otázky. Když se jako novinář a organizátor podílel na stávkách na severu Čech, nerozlišoval mezi českými a německými proletáři, když psal otřesné reportáže o tom, jak nezaměstnaní horníci bez povolení a s nasazením života zakládali oprámy, povrchové doly, kde mohli každou chvíli přijít o život, neptal se, zda jsou tito zoufalci Němci, nebo Češi – bída nerozlišuje rasu ani národnost. Na druhé straně, pokud se Fučík domníval, že by rozumnější politika české buržoazie, vycházející vstříc politickým a hospodářským požadavkům Němců v pohraničí, mohla zabránit katastrofě, pak se mýlil. Dokumenty a fakta, která máme k dispozici, mluví jednoznačně: mluvčí nacistů v sudetském hnutí neusilovali o smířlivé řešení sociální a národnostní otázky – čím víc představitelé vlády vycházeli jejich požadavkům vstříc, tím víc nových, nehorázných, vyděračských žádostí předkládali. Závěrečné ultimativní požadavky německých spolků v ČSR vyhlásil Konrad Henlein v projevu v Karlových Varech 24. dubna 1938, tedy poté, kdy se již Hitler rozhodl rozetnout sudetskou otázku vojenským vpádem plánovaným na začátek října. Karlovarské ultimátum se podobalo výzvě, kterou císař Franz Joseph poslal představitelům Srbska několik dní před vyhlášením války; některé požadavky nejsou ničím jiným než vypovězením války.
2.
Ve Fučíkově citátu zaráží formulace, že „hájil právo sudetských Němců na sebeurčení“. Těžko si někdo může představit, že tím on, vězeň, který byl zatčen, týrán a nakonec odsouzen k smrti pověšením na hák ve vězení v Moabitu, vyjadřuje souhlas s rozbitím demokratického státu. Ať již jakkoli kritizoval jeho hospodářský a politický systém, ať ne vždy byl srozuměn se vším, co se týkalo řešení národnostní otázky, ať věděl, že socialismus neznamená opomíjení národnostních požadavků a svobod, byl si samozřejmě vědom toho, že hlavním nebezpečím přítomné chvíle je a zůstává německý nacismus ztělesňující nejhorší tradice expanzivní pangermánské ideologie. Fučíkovi nikdo, kdo proti němu nezaujme ideologický postoj živený nesmiřitelným antikomunismem (s takovým postojem už ani nemá smysl polemizovat), nemůže upřít vlastenectví jako životní postoj, který překračuje ideologické hranice a vystupuje na obranu národních tradic, na obranu přirozených práv člověka, na vlastnictví jazyka, dějinné paměti, kultury, zvyků, písní.
Připomeňme jednu epizodu z Fučíkova života. Po Hitlerově uchopení moci tajně překročil hranice Německa, aby se na místě přesvědčil o tom, jak lidé přijímají změnu politických poměrů. Z náhodných rozhovorů s lidmi na ulici (byl mezi nimi i řadový člen SA) nabyl dojem, že nacistický převrat nemusí mít dlouhodobý úspěch, protože lidé nedávají najevo žádné zvláštní nadšení. Fučík se mýlil, podcenil moc nacistů, kteří pro své cíle začali v nebývalé míře používat státní moc a pomocí násilí ihned začali zavádět nový pořádek. Prvními popravenými politickými odpůrci po slavnostním vyhlášení Hitlerovy třetí Říše byli komunisté, které ještě předchozí vláda stihla odsoudit za podvratnou činnost. Hans Werner Richter, německý antifašista–exulant, který po válce organizoval pracovní setkávání spisovatelů–odpůrců nacismu (Skupina 47), líčí, jak byl šokován událostí, kterou se Hitlerův režim okamžitě prezentoval na veřejnosti. Seděl v univerzitní knihovně, když do čítárny vtrhla skupina SA a přítomné Židy vyzvala, aby ihned opustili budovu. Richter v té chvíli nebyl s to reagovat, jak by se slušelo, a s vědomím viny uznal nesmyslnost vystavit se násilí ozbrojených mužů; ponižovalo ho i to, že dokonce pocítil instinktivní ulehčení, že on není na ráně. Po válce se psalo o tom, jak Hitler narychlo zakládal koncentrační tábory, aby měl kam zavřít tisíce zatčených komunistů a jiných odpůrců režimu. Tehdy se veřejnost dovídala tisíce až neuvěřitelných osobních svědectví navrátivších se vězňů, dezertérů, mužů a žen násilně odvedených na práci v Říši. Také zveřejněné dokumenty Norimberského soudu (a byl to civilní soud, ne vojenský, který, jak napsal Havlíček, má všechny paragrafy v jedné patrontaši) ukázaly veškerou hrůzu nacistického režimu v přísně ověřených dokumentech. Dnes se, bohužel, tyto zásadní historické události příliš nepřipomínají, jako by jejich závažnost překryly politicky korektní materiály týkající se poválečných přehmatů a zločinného jednání komunismu. Když americký ministr zahraničí Pompeo v projevu, proneseném v parlamentě při nedávné návštěvě v Praze, přímo nutkavě označoval komunismus za největší nebezpečí, které hrozí světu, opakoval vlastně to, co znělo z nacistického Německa připravujícího se na válku se Sovětským svazem. Připomenu ještě, že K.H. Frank ve svém posledním projevu krátce před zatčením označil bolševismus za akutní hrozbu Čechům; na nárožích našich měst se tehdy objevily plakáty s drápem vznášejícím se nad Hradčany a opatřené nápisem Zachvátím-li tě, zahyneš! Pompeo mluvil o čínském komunismu, ale nezmínil se o tom, co způsobilo, že tato velmoc zbavila Ameriku průmyslu a kdysi kvetoucí města, jako Detroit, proměnila v rozvaliny. Ponechal stranou úvahu o tom, jak se američtí kapitalisté ve snaze využívat levnější čínskou pracovní sílu, zasloužil o deindustrializace vlastní země. Bumerang se vrací. Kdo bude asi potrefen?
3.
Lidé, kteří nemají dostatečné vědomosti a jsou denně konfrontováni s různými formami odmítání a hanobení komunismu, mohou se domnívat, že na tom nacistickém antibolševismu prece jen něco bylo. Toto uvažování vede k logickému závěru, že mezi nacistickým a sovětským systémem nebude žádný zásadní rozdíl a že je třeba litovat, že komunismus nezůstal definitivně pohřben v troskách Sovětského svazu. Francouzský filosof Jacques Derrida, kterého – již proto, že si velmi vážil Heideggera – nebudeme podezírat z přílišných sympatií ke komunismu, ani k Marxovi, v knize Marxova strašidla (Spectres de Marx, 1993) použil odkaz na úvodní scénu ze Shakespearova Hamleta, v níž se otcův duch objevuje na hradbách a volá po odplatě. Derrida v této metafoře zachycuje situaci komunismu po porážce Sovětského svazu: duch komunismu nebyl pohřben v ruinách sovětské říše definitivně, stále se objevuje na hradbách s výzvou pokračovat v úsilí o dosažení ne snad nějaké byrokraticky zploštělé utopie, ale o nápravu nespravedlností. Nejde tu ani o stát, ani o utopii, ani o ideologii; cesta k naplnění spravedlnosti spočívá v neustálém úsilí o překonání zlých věcí – nerovnosti, vykořisťování, utlačování chudých a vyřazených, dobyvačných válek. Derrida konstatuje, že nastolení spravedlnosti není jen věcí politiky, ekonomiky, jurisdikce, morálky, filosofie, ale všech těchto oblastí lidského myšlení a konání dohromady. Nepřipomíná to něco podstatného z poselství evangelia? Ale položme si otázku: zůstalo něco podobného pohřbeno v ruinách Třetí říše? Můžeme tam najít nějakou pozitivní myšlenku, pozitivní cit? Je to otázka rétorická – vyvrací se sama.
Nejde tu jen o holé lebky vyřvávající Nic než národ!, ale také o uhlazenější a na první pohled přijatelnější hesla. Připomeňme, že Busch mladší považoval válku proti Iráku za příkaz, který svěřil americkému národu sám Stvořitel a že podstatnou složkou americké politiky zůstává stále princip nadřazenosti a síly – Spojené státy nesmí dopustit, aby nějaká velmoc ohrozila jejich prvenství v hospodářství, vojenství, politice, kultuře. Místo spolupráce – konkurenční boj, místo pokojného soužití – nadvláda silnějšího, místo tolerance – prosazování vlastního životního stylu. Naštěstí v Americe jsou politici, myslitelé, vědci, umělci, lidé různých stavů a generací, kteří nesdílejí Hitlerem propagovaný přírodní zákon o právu silnějšího, agresivnějšího. Jedním z šiřitelů této morálky byl například Alan Greenspan, muž, který dlouhá léta bděl nad prosperitou amerického dolaru. Jeho výrok z roku 1957 – Paraziti, kteří nedají životu smysl ani cíl, musí jít ke dnu – čerpá koneckonců z podobných zdrojů, k jakým se hlásili a hlásí různě kolorovaní propagátoři sociálního darwinismu.
4.
Němci v Čechách se po první světové válce chopili Wilsonova programu sebeurčení národů; přitom tento princip hrubě falšovali, když byli u moci, záměrně odmítali a potlačovali. Není pravda, jak Petr Pithart, Dušan Třštík, Karel Schwarzenberg a celá kohorta austrofilů veřejnosti namlouvala a namlouvá, že rakouská monarchie byla laskavou kolébkou, která umožnila Čechům dorůst v kulturní národ. Není pravda, jak nám četné nákladné publikace o Rakousku sugerují, že „český lev spal klidně ve stínu křídel žlutočerného orla“. Zapomenuta jsou Windischgrätzova děla ostřelující české povstalce, nemluví se o Felixu Schwarzenbergovi, který zlikvidoval povstání roku 1848, znásilnil ústavu, na trůn postavil osmnáctiletého jinocha (od svých 13 let obdařeného hodností plukovníka dragounů), nastolil absolutismus a s výsměchem smetl se stolu pokus Kroměřížského sněmu, kde se významní představitelé národa a veřejnosti pokusili nastolit konstituční režim, který by omezil císařovy feudální privilegia. Zapomenuty jsou všechny pokusy Čechů přiznat češtině a české kultuře místo, o které rekatolizací a germanizací přišla. Zapomenut je také monstrproces proti českým studentům a dělníkům, členům Omladiny, kteří byli v roce 1894 souzeni za hanobení císaře a Rakouska. Zapomenuta je symbolická oprátka na krku sochy Ferdinanda I. na nábřeží, a naši austriáci neradi slyší, že z 76 obžalovaných antimonarchistů 68 bylo odsouzeno k trestům od několika týdnů do osmi let. A nakonec, ale ne na posledním místě, otázka: proč se nepřipomínají statisíce obětí z Čech, Moravy a Slezska (kolik jich vlastně bylo?) ve válce, kterou vyhlásil císař Franz Joseph I. a kterou jeden z našich austrofilů nazval „naší válkou“? Proč asi naše média nepovažují 28. července 1914, kdy císař podepsal hanebné provolání Mým národům, za výstražné datum, o kterém se má psát, které se má komentovat?
Prezident Beneš již za války, v polemice s předákem německých sociálních demokratů Wenzlem Jakschem, řekl o sebeurčení národů jednu zásadní věc: sebeurčení jednoho národa nemůže vést k upření tohoto práva jinému národu. Hranice Českých zemí již od raného středověku určuje pásmo hor a Morava, prastarý koridor cest od severu k jihu. Který evropský národ a stát se může chlubit tak trvalým vymezením hranic? Odtržení pohraničních krajů od historického jádra by Čechům znemožnilo zajistit základní podmínky svého sebeurčení. Stačí se podívat na mapu Druhé republiky, aby bylo zřejmé, že takto okleštěné území je torzem neschopným samostatnosti. Nemluvě o tom, že hranice vymezené Mnichovskou dohodou odsoudilo 600 000 Čechů žít v Říši, kde byli vystaveni ponižování a perzekuci.
Vyhlášení německého císařství 1871 bylo v souladu s principem, který zajišťuje německému národu plné uplatnění jeho politických a kulturních požadavků. Naproti tomu první bod programu Hitlerovy strany NSDAP, vyžadující sjednocení všech Němců v jednom státě, nutně vedl k expanzi, k ohrožení samostatnosti okolních států. V roce 1942, kdy zuřila válka, diskuse o sebeurčení Čechů a německé menšiny na území poválečné republiky nebyla žádnou akademickou diskusí. Jaksch považoval Mnichovskou smlouvu za závaznou a žádal po Benešovi záruky, aby poválečné Československo dodrželo její závěry. O tom, že se někteří němečtí exulanti v Anglii necítili být československými občany, svědčí fakt, že se nehlásili do československých armádních jednotek, ale jako dobrovolníci vstupovali do britské armády. Od Jarmily Kryslové, přítelkyně Marušky Kudeříkové, jsem se dověděl, že v koncentračním táboře v Ravensbrücku došlo k rozepřím mezi Češkami a některými německými vězeňkyněmi pocházejícími z ČSR – ty se divily, že by se Československo mohlo obnovit bez revize hranic.
Co ještě k tomu dodat? Snad jen to, že Jakschovi nevadilo, že všichni sudetští Němci, aniž o tom mohl každý jednotlivec rozhodnout, ztratili československé občanství a stali se občany Říše. Jaksch vycházel z toho, že Mnichovskou dohodu podepsal nejen Hitler a Mussolini, ale i představitelé Francie a Anglie. Připomíná to podivnou úvahu, která se objevila na Slovensku, když se probírala kauza Slovenského štátu. Slyšeli jsme, že dobové podmínky, symbolizované dvěma kříži, hákovým a křesťanským, nijak nediskreditovaly samotný historický fakt – realizaci slovenské státnosti. To není nic jiného, než povznesení kategorie národního státu nad všechny ostatní principy a hodnoty. Jen tak je možné zapomenout na deportaci Židů do koncentračních táborů, jen tak je možné schválit plošné vyhoštění Čechů, kteří přišli po válce Slovákům pomáhat.
Jaké jsou důvody, že se toto Fučíkovo prorocké a stále aktuální poselství pomíjí a nepřipomíná?
