J. Kovář
Naši předkové vítali tento den společně na náměstích, v ulicích, všude na veřejných prostranstvích. Lidé zpívali, smáli se a vyjadřovali spontánně svou radost. Vítali obnovení našeho státu, vznik Československa. Odstraňovali symboly nenáviděného Rakouska a vše, co připomínalo dobu nadvlády Habsburků nad našim národem. Doba temna, trvající téměř tři sta let, minula. Sen celých generací, touha buditelů, cíl práce celého národa se naplnil. Konečně jsme byli opět svobodní, konečně jsme měli opět vlastní stát, konečně čeština v hranicích našeho státu zněla bez omezení, i když to nějaký týden ještě trvalo. Vyhráli jsme. Radost všech byla nekonečná.
I Slovensko jásalo. Byl konec násilné hungarizace, která byla ještě mnohem drsnější než rakouská germanizace. Slovenský lid byl spasen téměř v hodině dvanácté. Československá republika mu vytvořila podmínky, aby se doformoval, aby se postupně stal uvědomělým národem, aby jednou, a to bylo ještě daleko, se za takový prohlásil a vytvořil vlastní státnost.
Pomoženo hodně bylo i Rusínům na Podkarpatské Rusi, taktéž dlouhou dobou násilně pomaďaršťovaných. Pomohli jsme jim z téměř středověkých poměrů vstoupit do světa 20. století. Stavěli jsme s nimi společně na Podkarpatské Rusi tolik potřebnou infrastrukturu, školy, nemocnice. I oni pocítili dobrodiní Československé republiky, přestože jejich život, stále velmi těžký, jsme nemohli změnit z roku na rok.
První kroky ve svobodě činili naši předkové s radostí a očekáváním věcí budoucích, lepšího života. Po celou první republiku byl 28. říjen svátkem největším. Lidé jej slavili. S Československou republikou srostli. A byli ji připraveni i hájit. I za cenu vlastních životů. Tisíce z nich v době druhé světové války a protektorátního teroru přinesly v boji za svobodu a obnovení republiky oběť nejvyšší.
Masarykovská generace byla schopná vytvořit Československou republiku, jejíž součástí bylo Slovensko i Podkarpatská Rus. My jsme nechali rozbít republiku, oslabit český národ, českou státnost. Co bude následovat? Záleží to především na nás samých. Víme již, kdo je kdo, o co usiluje, o jaké zahraniční síly se opírá. Víme, že nás ten či onen nám nasazuje „evrounijní ohlávku“ a vede nás do německého područí, v současnosti nazývaném Evropská unie. Cestou se snaží, za pomocí slouhovských médií, dehonestovat vše, co nám je drahé a snaží se v nás vzbudit pocity méněcennosti a utvrdit nás v přesvědčení, že nejsme schopni řídit vlastní stát. Ne, to se jim nepovede! O tom se zrádci nebudeme diskutovat!
A co právě dnes? Když se podíváte na Seznam Zprávy nebo na Novinky.cz, najdete tam o 28. říjnu důstojnou zmínku. Ani v naší ústavě se nepíše o českém národě. Dozvídáme se však, že pouze třetina Čechů má slovanské kořeny. Takové a podobné zprávy a informace dostáváme k našemu nejvýznamnějšímu svátku, k 28. říjnu. Od tzv. listopadového vítězství v r. 1989, jak lze vypozorovat, doba a určití i „čeští“ političtí a ústavní činitelé českému národu a naší státnosti nepřejí. Národ oni nevymění, nemohou, za to my je můžeme nahradit česky myslícími a jednajícími státníky.
