Covid? Říkal jsem to. Ivan David nenese dobré zprávy. Prymula? Ne zločin, chyba….

 „Vláda se nechala dotlačit k uvolnění opatření. Ti, kteří ji k tomu tlačili, dnes tvrdí, že vláda udělala chybu. Radit, jak se to dělat má, je o dost lehčí, než to dělat. To je ověřený fakt,“ konstatuje. 

Zde bych citoval Churchilla: Je to horší než zločin, je to chyba. Ještě více mě tato chyba překvapuje u Jaroslava Faltýnka. Svědčí o tom, že pozbyl představy, co se dá tváří v tvář veřejnosti tolerovat. Není to chyba, k níž byl dotlačen, ale vlastní volba. Není jiná možnost než odstoupení, stejně se bude říkat, že byl odvolán.

Jsme v Česku uprostřed boje s pandemií, a Roman Prymula byl tváří tohoto boje. Vystupoval razantněji než jeho předchůdce, byl odborníkem v dané oblasti. Jak toto zapůsobí na veřejnost?

Veřejnost bohužel odbornost moc nevnímá, všichni rozumějí všemu, všichni se autoritativně vyjadřují, proto o přijatelnosti rozhodují sympatická tvář a pěkné řečičky. Veřejnost veřejné činitele, zvláště když ji v něčem omezují, nebo to o nich říkají vlivná média, upřímně nenávidí. Mediální verbež pak touží „ulovit velkou rybu“, vyrostou ve vlastních očích. Veřejnost tedy odvolání téměř kohokoli přijímá s radostí; výjimkou jsou osoby obratně pracující na sympatické mediální tváři.

Existuje v Česku nějaká autorita, ke které se lidé mohou nyní upnout?

Pokud se ptáte obecně a máte-li na mysli českou veřejnost jako celek, pak neexistuje. To je ale lepší varianta než téměř všeobecně vlastním lidem přijímaný Hitler nebo Erdogan. Přesto myslím, že obecné dobro pro fungování národní komunity objektivně existuje, i když na něm není shoda. Pokud jde o covid-19, autorit je mnoho; žádná nebude naplňovat očekávání všech.

Bylo by vhodné, aby vláda po skončení druhé vlny – což je otázka, kdy to bude – požádala o důvěru, když za rok jsou řádně naplánovány volby?

Vláda by to spontánně učinila jedině za předpokladu, že by si byla jistá, že bude potvrzena; těžko očekávat, že by se svěřila, že už jí to nebaví. Vhodnost je otázkou hlediska. I když mám k vládě výhrady, epidemii si nevymyslela.

Po jaru jsme si mnozí mysleli, že jsme covid porazili. Teď přišla mnohem větší druhá vlna, jsou zavřené obchody kromě potravin, restaurace, nekonají se kulturní a až na výjimky ani sportovní akce. A nikdo přesně neví, kdy to skončí. Jak tohle všechno působí na psychiku lidí?

Lze dohledat, myslím na Parlamentních listech, že jsem od začátku tvrdil, že půjde o dlouhodobou záležitost. Zkoušku z epidemiologie jsem sice skládal před 44 lety, ale základní poznatky jsou stále platné. Chovám se ohledně covidu-19 ukázněně a neexhibuji s vlastními názory, respektuji vyšší odbornost. Epidemie bude trvat dlouho, pokud nebude dostupná spolehlivá primární prevence. Čím déle to bude trvat, tím více to změní chování jednotlivců podle jejich osobnostních předpokladů, i fungování společnosti.

Skoro nikdo celé dny nemyslí na to, že nějaký psychopat může kdykoli rozpoutat jadernou válku, nebo alespoň velkou konvenční, která nás ohrozí.

Zeptám se speciálně na zdravotníky. Na některých odděleních, zvláště těch „covidových“, jsou v jednom kole. Počet pacientů narůstá, a konec v nedohlednu. Jak to zamává s jejich psychikou?

Fyzická i psychická únava a vyhoření jsou jisté, někdo takovou zátěž snáší lépe, někdo hůře. Kdysi jsem sloužíval pátek, sobotu, neděli v kuse, dnes je to zakázáno. Na odděleních intenzivní péče je zátěž ještě větší než na standardních odděleních. Dnes se už obětavost moc nenosí, sehnat kvalitní personál za standardní odměnu je těžké. Na náročných odděleních zůstávají jen ti, kteří jsou odolní a obětaví; ti ostatní odpadli, a možná ani nenastoupili.

Jak si počínáme jako Česko, v porovnání s ostatními, v boji s pandemií? Děláme něco zásadně špatně?

Vláda se nechala dotlačit k uvolnění opatření. Ti, kteří ji k tomu tlačili, dnes tvrdí, že vláda udělala chybu. Radit, jak se to dělat má, je o dost lehčí, než to dělat. To je ověřený fakt. Vláda musí vážit mnoho aspektů současně. Více chránit obyvatele a vystavovat se nelibosti, že jsou omezeni? Nezasahovat do podnikání, než do něj zasáhne virus, nebo ho omezit a vystavovat se hněvu a žádostem o odškodnění? Atd.

Vláda se neměla nechat dotlačit k „rozvolnění“, jenže kdo by uvěřil, že to pomohlo, když by následky nenastaly?… Koho odškodnit za újmu způsobenou vládou více a koho méně, neboť nelze dát všem stejně. Pokud by újmu způsobil nebržděný koronavirus, zase by to bylo přičítáno vládě, na koronaviru si nikdo nic nevezme.

Jak označit lidi, kteří, protože nemají rádi vládu, tak ostentativně nedodržují přijatá opatření? Nebo v době, kdy v nemocnicích umírá stále více lidí, řeší jen své osobní svobody – že nemůžou do restaurace či na fotbal?

Četl jsem ročenku vydávanou protofyzikem Království českého z roku 1898. Protofyzik byl vlastně hlavní hygienik. I tehdy byli odmítači očkování proti pravým neštovicím, ačkoli smrtnost byla kolem 90 %. Z hlediska psychiatrické kategorizace je to dosti pestrá směs. Věřit nevývratně v neexistenci je také blud. Popíráte-li pouhou existenci koronaviru, těžko přijmete opatření. A v naší společnosti kromě toho žije stále více asociálů. Taková je doba.

Je správné veřejnost seznamovat i s těmi nejpesimističtějšími scénáři, mluvit o třetích a čtvrtých vlnách?

S K. J. Erbenem si můžeme říci, že je lépe v bláhové naději sníti, než strašlivou poznati jistotu. Lidé se špatným zprávám vyhýbají, tím spíše, když jsou nakloněni jim věřit. Nejdou k lékaři v obavě, aby to nebyla rakovina, jakkoli by se zdálo rozumné jít k lékaři, co kdyby to byla rakovina.

Já například informuji o válkách, které reálně existují, o jednání orgánů EU, která jsou pro nás nepříznivá, atd. Kdo by to chtěl číst? Na facebooku každý vystavuje děti, květiny, domácí mazlíčky, případně sebe, pokud má k sobě hezký vztah a myslí si, že je na něj, na ní, někdo zvědavý. Nepřestanu děsit, prostě koronavirus tady bude kolovat, dokud nebude spolehlivá primární prevence. Proti některým chorobám neexistuje. Tak co myslíte? Chce to někdo číst?