Jiří Frajdl
29. 9. 2020 ČeskéNárodníListy
Co mu předcházelo
Dne 8. října 1937 hlásil německý vyslanec v Praze zahraničnímu úřadu v Berlíně, že došlo k jednání Konráda Henleina s dr. Hodžou a smysl rozhovoru viděl v tom, “postrašit české levicové strany a učinit je poddajnějšími vůči agrárníkům českým i slovenským uvnitř otřesené koalice”. V lednu 1938 přišla nabídka předsedy agrární strany, aby Sudetoněmecká strana vstoupila do vlády. 23.února 1938 se německý vyslanec pochlubil, že mu vedoucí agrární strany R. Beran slíbil, “že jeho strana se zasadí o amnestii, resp. propuštění z vazby většího počtu sudetských Němců”. O několik dní později týž vyslanec hlásil, že “jak Hodža, tak agrární ministr vnitra Černý , a i on sám (tj. R.Beran), zastupují stanovisko, že musí byt podvázána agitace emigrantů proti Německu”. Jednalo se o kritické články německých antifašistů o poměrech v nacistickém Německu. Také závěr R. Berana byl pozoruhodný “musí se pomalu vytvořit atmosféra pro to, aby Sudetoněmecká strana mohla vstoupit do vlády a účastnit se správy země”.
(Na snímku příslušníci SOS u maskovaného pěchotního srubu NS-61 Chata poblíž Nového Města nad Metují)
Štvavá řeč Hitlera výzvou k puči
9. a 10. září 1938 se A. Hitler radil s německou generalitou o plánech na vojenské přepadení Československa. 12. září 1938 pronesl na stranickém sjezdu v Norimberku štvavou řeč, stala se výzvou k henleinovskému povstání.
Henleinovský puč byl připravován za účasti říšskoněmeckých státních občanů, příslušníků gestapa, rozvědky, útvarů SA a SS. Již 1. září byla odhalena černá ilegální vysílačka u Znojma a bylo zatčeno několik desítek mladých Němců, kteří byli v Německu na výcviku. O protičeskoslovenských provokacích byly velmi přesně informovány říšské úřady. Nacistické organizace sledovaly vývoj situace, dodávaly zbraně a souhlasily se zahájením nepokojů v noci ze 12. na 13. září s vyvrcholením 13. září. Jako vhodný signál a forma mobilizace povstalců byl organizován hromadný poslech řeči A. Hitlera v Norimberku. Večer 12. září vyrukovali schwaderbašští henleinovci do ulic s pochodněmi a lampióny, toho dne se však útoku neodvážili, ale druhého dne přijelo z německé strany hranic několik aut s příslušníky SA a ozbrojenými henleinovci, vtrhli do kanceláře a odzbrojili vrchního respicienta Baudyše. Situace našich strážců hranic byla obtížná, podle rozkazů nesměli použít zbraň, dokud nebyli sami napadeni střelbou, dále nesměli střílet tak, aby jejich střely létaly na německá státní území, srocený dav a nebo povstalce měli nejdříve vyzvat k rozchodu a nebo ke klidu a k dodržování veřejného pořádku. To se snad dalo aplikovat proti jedné osobě, ne proti mnohapočetným davům a organizovaným skupinám vzbouřenců. Navíc většina celnic byla bezprostředně na hraniční čáře a pokud povstalci zaútočili z německé strany čelně nebylo možno střílet tak, aby střelba nedosáhla i německé strany čelně, nebylo možno střílet tak, aby střelba nedosáhla i německé území. Takové pokyny dávalo ministerstvo vnitra v rukou agrárníků.
Když dojel četnický autobus, aby jeho osádka osvobodila obsazenou celnici a respicienta Baudyše, dříve než auto zastavilo, byl řidič strážmistr Josef Falber zastřelen a zůstal ležet na volantu. Zraněn byl také pomocný dozorce Nový.
Obklíčená posádka četnické stanice ve Schwaderbachu (dnes Bublava) se udržela na svém místě po celé odpoledne 13. září. Odpoledne však henleinovci pokládali kolem stanice hořlavé látky. V té době bylo již kolem četnické stanice ukryto asi 200 vzbouřenců a asi dva tisíce demonstrantů sledovalo vývoj situace z větší dálky. Akci řídil poslanec SdP Georg Böhm. V nočních hodinách se pokoušela do Schwaderbachu proniknou skupina celníků. V boji s henleinovci byli ručními granáty zabiti vrchní strážmistr František Novák, velitel četnické stanice ve Stříbrné a strážmistr Josef Barčák, příslušník této stanice. K ránu 14. září bylo k protiútoku připraveno 125 celníků, 3 tančíky, 2 obrněná auta, četa cyklistů a šest čet motorizované pěchoty. K útoku však nedošlo, ministerstvo vnitra si to nepřálo, aby nevznikl boj, ve kterém by střely mohly dopadat na německé území. Finanční úřad a četnická stanice nebyly osvobozeny a do zajetí se tak dostalo 19 celníků a 12 vojáků. Přitom opačná strana klidně porušovala výsostné území republiky, na našem území operovali němečtí vojáci s dvěma auty wehrmachtu, další němečtí vojáci střežili zajatce. Odvezli je do vězení v Eibergu, nakonec je dali do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Válka nebyla, byl to tedy únos. Teprve 15. října 1938 byla zajatá skupina vrácena u přechodu při Terezíně. Okresní hejtman v Kraslicích věřil, že vzbouřenci sami odtáhnou do Německa. Velitel připravovaného útoku major Vajda prohlásil, že “neuskutečněním osvobozovací akce nevyvolal mezinárodní konflikt, který by mohl znamenat válku”. Je pravdou, že německá rozvědka pečlivě rozebírala každý incident. Také německá armáda si dělala své rozbory.
Ministerstvo zahraničních věcí v Praze vydalo ještě 13. září informaci pro československá vyslanectví v Evropě, Washingtonu a konzulátům v Německu: “Po Hitlerově projevu se vyskytly dosud v 70 místech sudetských srážky, pokusy vzbouření, sabotáží, obsazení nádraží, četnických stanic, poštovních úřadů, domů a židovských obchodů, násilí na českých lidech – vše vyvoláno členy SdP.” Vláda zavedla stanné právo v okresích Falknov n. O, Cheb, Karlovy Vary, Loket, Nejdek, Kadaň, Český Krumlov, Přísečnice, Kraslice, Jáchymov, Horšovský Týn a 15. září ještě v okresech Chomutov, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov a Liberec. Podle stanného práva je možno vzbouřence zastřelit, nestalo se tak, zajatí teroristé, vrazi českých lidí, byli předáni krajským soudům, později byli v amnestii propuštěni. Tak byla velkorysá československá demokracie. Hned v prvních hodinách vzpoury bylo hlášeno 8 mrtvých, z toho polovic Čechů a 17 raněných. Zastaveny byly také všechny politické akce a schůze po celé republice, což podvázalo protifašistickou angažovanost, současně se zakazovaly i podniky SdP.
Celkovou situaci vyostřil Konrád Henlein, když 14. září 1938 sdělil Adolfu Hitlerovi, že plebiscit již nestačí, že žádá okamžité připojení pohraničních oblastí k Německu. A důvod? “Učinit přítrž dalším vraždám českými fanatiky.” Bylo to hrubé zkreslení pravdy, ani v jednom případu čs. složky nezaútočily, všude se jen bránily, nikdo na území Německa nevstoupil. Nicméně svět byl sycen lživými zprávami. Současně K. Henlein žádal, aby říšskoněmecký rozhlas vysílal výzvu k ozbrojenému povstání proti Československu.
