Ivan David
3. 9. 2020
Thomas Gutschker píše ve Frankfurter Allgemeine o možnosti uvalení sankcí na Turecko, což byla věc před rokem ještě zcela nemyslitelná, i když zdůrazňuje, že formulace představitelů EU jsou přeopatrné: „Když Josep Borrell na konci minulého týdne představil své myšlenky na nové sankce proti Turecku, jeho neklid byl jasně hmatatelný. Nejprve zahraniční zástupce EU uvedl, že jeho hlavní úkol považuje za „vytvoření prostoru pro dialog“. Poté krátce zmínil, že postupy, které EU používá ohledně účtů a zákazů cestování do EU kvůli těžbě plynu na Kypru, by měly být podle přání ministrů zahraničí „urychleny“. Na závěr suchá věta: „Souhlasíme s tím, že pokud nebude dosaženo pokroku v jednání s Tureckem, mohli bychom vypracovat seznam dalších omezujících opatření, která by mohla projednat Evropská rada ve dnech 24. – 25 září. Dvakrát „mohli bychom“- opatrněji to už patrně formulovat nešlo,“ dodává Gutschker.
Ve skutečnosti jsou v Evropě pouze dva zastánci „tvrdé linie“ proti Turecku – což jsou Rakousko a Francie. Rakousko požaduje ukončení přístupových rozhovorů pro vstup do EU. Francouzský prezident Emmanuel Macron včera učinil poměrně zásadní prohlášení, v němž volá po vytvoření „Pax Mediterranea“, který by umožnil čerpání zdrojů ropy a plynu ve Středozemním moři tak, aby došlo ke spravedlivému rozdělení zdrojů a žádná země si nic nevynucovala násilím. Výslovně zmínil Turecko a jeho „imperiální choutky.“
Sankce proti Turecku by prý možná podpořily i Česká republika (sic!) a Nizozemsko.
Ostatní země v čele s Německem jsou pro zachování dialogu, protože izolovaný Erdogan by se prý mohl takzvaně „utrhnout ze řetězu“ a stupňovat eskalaci. Tento argument, tzv. „handeln und ändern“, čímž se myslí demokratizace Turecka pomocí vlídného zacházení a obchodu, slýchám v pravidelných intervalech vždycky, když Turecko provede něco obzvlášť odporného, za což by každá jiná země, nečlen NATO, obdržela sankce, ze kterých by se nevzpamatovala. Poprvé jsem to zaznamenal u německých vládních politiků v době agrese Turecka do Afrínu. Od té doby se „sultán“ utrhl ze řetězu několikrát, vždycky to znamenalo obrovské utrpení napadených, ale zdá se, že tato taktika se německým zbrojovkám a dalším firmám natolik vyplácí, že v dohledné době ke změně určitě nedojde. Na účinné sankce proti Turecku, na kterých by se EU dohodla, tedy nevěřím. Ani v září ani jindy. Několikrát jsem je na plénu Evropského parlamentu navrhoval a vždy byly zamítnuty s tím, že Turecko je důležitý obchodní partner EU.
Ostatně, jak píše web Greek City Times, „jen za posledních šest let, v letech 2014 až 2020, činila podpora Turecku ze strany EU přibližně 740 milionů EUR ročně, v celkové výši 4,5 miliardy EUR, celkově 9,3 miliard EUR od roku 2007. Jedná se o problém, který je nadčasový a data jsou nehorázná, protože jsou poskytována státu, který otevřeně ohrožuje EU na jejích jižních hranicích. Podíváte-li se na webovou stránku Evropské investiční banky, uvidíte, že Turecku byly poskytovány finanční prostředky už od roku 1965. Ve skutečnosti banka po celou dobu financovala 261 rozvojových projektů částkou 30 až 43 miliard eur v řadě odvětví. A zatímco Turecko pozvedá svůj hlas v Egejském moři, komisař EU pro sousedství a rozšíření Olivér Várhelyi oznámil, že Turecko nejen že stále kandiduje (na žádost tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana), ale je také zahrnuto do předvstupní pomoci v rámci víceletého Fiskálního rámce na období 2021–2027, schváleném dne 21. července.“
My tedy budeme jednat s Erdoganem v rukavičkách, on bude nadále používat boxery. Nejen v Egejském moři. Al-Masdar píše o 500 syrských džihádistech, kteří byli vysláni do Ázerbajdžánu: „Několik kanálů Telegram channels uvádí, že do Ázerbájdžánu bylo vysláno asi 500 žoldáků podporovaných Tureckem, dříve umístěných v Sýrii. Konkrétně jsou to džihádisté divize sultána Murada, známé obzvláště odpornými zločiny proti civilistům, a tzv. Svobodné syrské armády. Zdroje Nezavisimaya Gazeta poznamenávají, že tyto informace čekají na potvrzení, je však pravděpodobné, že budou pravé. V hlavním městě Ázerbajdžánu Baku proběhly demonstrace, jejichž účastníci vyzvali Turecko, aby „zachránilo Ázerbájdžán před Armény a Rusy“.
Telman Abilov, který stojí v čele ázerbájdžánské organizace „Vojenští právníci“, si myslí, že eskalace napětí na hranicích s Arménií může souviset s přepravou plynu. K eskalaci došlo hned poté, co Turecko snížilo nákup ruského plynu na minimum. Ankara zároveň diverzifikovala své zdroje energie, konkrétně nákupem ázerbájdžánského plynu.“, cituje Abilova libanonská agentura Al-Masdar. Dodávám jen, že nepokoje na Kavkaze jsou zcela součástí Erdoganova plánu na vytvoření Novoosmanské říše. Jak si s tím poradí Rusové, uvidíme.
Erdogan musí udržovat zemi v neustálém vojenském stavu. Nejedná se o nic menšího, než o jeho nesesaditelnost z čela země. Bude tedy nadále hrát svou ruletu s Evropskou unií, Sýrií, Libyí, Irákem, Řeckem i Ruskem. Je to pořádná jízda na tygru a budoucnost ukáže, jak dlouho se Recep Erdogan udrží v sedle.
