Jan Žižka
Karel Kryl se zasadil o listopadové změny nesrovnatelně více než Václav Havel, dnes se o něm ale nemluví
Patřím k těm, kteří prožili rok 1989 na vysoké škole. Měli jsme možnost vše sledovat z bezprostřední blízkosti – tím myslím dobu a události, které vedly ke společenským změnám. Nebyl mezi námi snad nikdo, kdo by neznal písničky Karla Kryla. Byl málokdo, kdo by je neposlouchal a skrze ně si vlastně tak nějak nedoplňoval vzdělání. Krylovy písničky byly a jsou vlastně takovým nahlas vyřčeným způsobem uvažování, morálním imperativem, a formovaly nemálo lidí. Karel jednal tak, jak zpíval, byl čestný, nekompromisní, přímočarý, a takoví lidé bývají buď obdivováni, nebo zatraceni. Dokázal naprosto jasně a nahlas říci, že „zločin je zločinem, i když jej spáchal kamarád“.
Po roce 89, po návratu z Německa, se mu dostalo bouřlivého přijetí od jeho posluchačů a obdivovatelů, ale velmi chladného přijetí od lidí, kteří se mezitím ujali řízení státu. Kryl nabídl pomoc i Havlovi, byl ale odmítnut, což jsem nemohl pochopit, protože jsem se naivně domníval, že všichni potáhneme za jeden provaz, ovšem ne tímhle směrem.
Krátce po návratu ale Karel Kryl začal mizet z veřejného prostoru. Zatímco Václav Havel a disidenti všeho druhu byli na obrazovce v podstatě pořád, Kryla přestávala hrát rádia, o Československé televizi ani nemluvím. Jeho mizení nebylo dobrovolné – jeho pravdivý a kritický projev se tehdy sice možná zdál přehnaný, ale velmi rychle se ukázalo, jak přiléhavé byly jeho postřehy a soudy. A proto už byl jeho návrat i veřejné působení nežádoucí.
Karel Kryl byl autentický, nebyl na prodej, nepodbízel se, a tím se stal pro nový režim nepohodlným.
Kritizoval lidi kolem Havla i poměry ve Svobodné Evropě. Kritizoval lži, které se pozvolna stávaly novou státní politikou, a nedokázal se srovnat s tím, jak probíhaly restituce. Byl zděšený z nastupujícího všeobecného marasmu, a to jak na ekonomickém, tak kulturním poli.
Byl zklamán z toho, co se v republice začalo po osmdesátém devátém vydávat za nezávislou žurnalistiku.
Jeho text „Ve všeobecné servilitě, sní novináři o korytě a okusují pera…“ je myslím dost výstižný.
Kryl vydával v zahraničí desky vlastním nákladem a platil vše ze svého. O tom se však dnes nemluví.
To bylo a je skutečné vlastenectví. Vlastenectví, které je dnes přehlíženo a dehonestováno poskoky v bezcenných veřejnoprávních médiích.
Zatímco Kryla jsme znali asi všichni, Havla téměř nikdo. Pouze ti, kteří se o politiku zajímali, věděli, že je někdo takový, ale nic víc. (Kdo Havla nejvíce zpopularizoval, byly noviny a neselhávající televize, která o něm tehdy referovala asi jako dnes o Rusku. Tedy trapně a neobjektivně, což mu přidávalo na popularitě.) Jeho angažmá v listopadových dnech ale bylo nejasné a nepřesvědčivé.
Václava Havla, na rozdíl od Karla Kryla, většina lidí nikdy nepřijala. Jeho hry ani eseje nikdy „nezlidověly“, ani nepřesvědčily. Jeho adorace nevychází z mínění veřejnosti, ale je systematicky budována skupinou lidí kolem neziskových skupin a sdělovacích prostředků.
Karel Kryl oslovil a „připravil“ generaci pro listopadové změny, a pokud je někdo, kdo by měl právo mluvit o pravdě, byl by to Kryl, ne Havel. Pokud by se děti měly učit o někom, kdo se zasloužil o změnu poměrů, byl by to právě Karel Kryl.
Česká republika, tak jako v minulosti, opět zapomíná na svoje skutečné hrdiny a to, že se tak děje, determinuje kvalitu naší společnosti.
Z diskuze pod článkem na Otusidermedia:
orinoko
Jednu takovou kuriozitu:
Hraval jsem v Praze v kapele, která zkoušela v kasárnách Posadky Pražského hradu. – Takový to byl rigidni rezim; něco takového se dneska stát nemuze. Bylo třeba vykázat uměleckou cinnost, do které nám vůbec nikdo nekecal, jen aspoň jeden voják měl v kapele byt. Na přehlídce jsme zahráli asi aby dobře bylo, možná Olympic a podobne, ačkoli jsme také mastlili Cobhama, Nazareth, Wishbone Ash, Deep Purple a jiné pokrokové flaky. V práci jsem byl oficiálně omluven, jako člen kapely jsem myslim dostal i desku /Puhdys?/ a jídla a pití bylo, co hrdlo racilo.
Akce měla úspěch, ale v dalším čase my jsme se stačili rozpadnout, zatímco Kryl pokračoval dále ve své krasojizde.
zart
Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ve správně vyspělé demokracii je občan pouze spotřebitelem využívaným jako spotřebič s krátkou záruční lhůtou a životností. Že „všichni potáhneme za jeden provaz, ovšem ne tímhle směrem“, to byla naivní socialistická iluze autora, která vycházela z jeho mladické neznalosti skutečného stavu občanské společnosti i sebe. Takto naivně uvažovala většina veřejnosti, proto to tak dopadlo a selanka z chátry si mohla dovolit co ji bylo libo. To „vlastenectví“ byla právě ta potíž, která Karla odrovnala. Měl zpívat ódy na radost v zastoupení firmy Havel s.r.o. a třeba by byl i zlatým slavíkem.
