Nacistické kořeny sudetoněmeckého hnutí – 21. kapitola esejů o českém národě

(Na snímku historik profesor Mojmír Grygar)

Ideologická a politická aktivita sudetských Němců byla již od počátku silně ovlivněna ideologií a politikou Hitlerovy NSDAP; po uchopení moci nacisty tento program se stal řídící silou páté kolony usilující o násilné prosazení sudetských požadavků. Vůdčí osobností tohoto hnutí nebyl Henlein ani K.H. Frank, nýbrž Hans Krebs, který se již v roce 1921 seznámil s Hitlerem a po celý svůj život věrně plnil jeho strategické i taktické plány. Je třeba neustále opakovat, že cílem nacistů nebylo jen rozbití Československa, ale také konečné řešení české otázky: lidé slovanského původu měli být poněmčeni nebo přinuceni opustit prostor, na který si pangermáni již odedávna činili nárok. Skutečnost, že k tomu nedošlo, nemůže anulovat ani zmenšit historickou vinu nacistů a všech Němců, kteří se na jejich zločineckých plánech a záměrech podíleli.

2. 

Klíčovou otázku nacistického hnutí byla sociální demogogie, která umožnila Hitlerovi i jeho stoupencům v Československu i v jiných zemích získat masy dělníků pro svou politiku. Hitler se od počátku prezentoval jako revolucionář, který uskuteční socialistický převrat a osvobodí německého dělníka z drápů židovských kapitalistů a plutokratů. Na druhé straně NSDAP měla jako první bod programu sebeurčení německého národa, jež se mělo uskutečnit sjednocením všech Němců v jedné říši. O tom, že socialistický program byl pouze záminkou, která měla dělnictvo i venkovský proletariát zlákat k podpoře strany, dokazují opakující se spory mezi SA (Sturmabteilung, Údernými oddíly), polovojenskými organizacemi strany, a jejím vedením. V jejich řadách našli útočiště především nezaměstnaní dělníci. Podle lidové průpovídky členové SA jsou jako biftek – nahoře hnědí, uvnitř rudí. K první významné rebelii tohoto proletářského křídla v SA došlo v létě 1930. V tomto sporu se projevil rozdíl, který měšťanský, aristokratický a katolický Mnichov odlišoval od Berlína, kde politickou atmosféru určovalo napětí mezi proletářskými čtvrtěmi a světem bankéřů, podnikatelů, válečných zbohatlíků a pruských aristokratů–militaristů. Hitlerovi se podařilo během pobytu v Mnichově získat finanční podporu bohatých podnikatelů, včetně ocelářů–magnátů v Poruří, kteří za války pohádkově zbohatli. Josef Goebbels, jeho zástupce v Berlíně, se na začátku 20. let dokonce domníval, že se Hitler v bavorské metropoli začal vlivem prostředí odklánět od původních cílů, od znárodnění továren, vyvlastnění boháčů. Tehdy Walter Stennes, velitel SA v Berlíně, kritizoval Hitlera za to, že odstupuje od revolučních záměrů, že zrazuje socialistickou revoluci a nastoluje bossismus, který zbohatlíky ve vedení odděluje od špatně placených řadových bojovníků. Hitler poslal do Berlína svého emisara Göringa, aby zjednal pořádek, měl také prověřit Goebbelse, podezřelého z proletářské úchylky. Ten se po sebekritice plně za Hitlera postavil, ale nemohl zabránit ozbrojeným střetům mezi oddíly „hnědých košil“ věrných Stennesovi a těmi, které se postavily za Hitlera. Sledujeme-li tyto události zblízka, čteme-li denní novinové zprávy, jsme svědky šarvátek a bojů, které doprovázejí každý pokus o revoluci, ať již jakéhokoli typu. Stennes nesouhlasil s tím, že Hitler místo ozbrojeného puče nastolil taktiku legálního politického boje. Muži úderných oddílů, zvyklí na tvrdé pouliční šarvátky, při nichž tekla krev, viděli Hitlerův žaket, který si oblékl, když rozmlouval s politiky a aristokraty u vesla, jako symbol poraženectví a zrady. Koneckonců zvítězily Hitlerovy peníze, kterých se žoldákům v SA zoufale nedostávalo. Neposlušného velitele však nemohl postavit ke zdi a nemohl ani zabránit, aby Stennes nezaložil nové hnutí, které vyzývalo dělníky, rolníky, vojáky do boje proti kapitalistům. (Když se Hitler dostal k moci, Stennes uprchl pro jistotu až do daleké Číny, kde se dal do služeb Američany podporovaného generála Čankajška – kam se asi poděly jeho revoluční ideály?) První větší vzpoura uvnitř nacistické strany má ještě jednu, můžeme říct absurdní pointu – Hitler jmenoval Ernsta Röhma, jednoho ze zakladatelů NSDAP, velitelem SA a nařídil, aby rázně potlačil jakýkoli náznak opozice v této organizaci. A právě tento blízký Hitlerův přítel se stal po převzetí moci nepohodlným – jakmile Hiler získal důvěru armády a mohl se plně opřít o její generalitu, nepotřeboval úderné oddíly, které měly čistit ulice a náměstí při akcích strany. Aby vyhověl požadavkům generálního štábu armády, neváhal dát Röhma spolu s 85 veliteli a asi tisíci mužů postřílet. Bylo to pouhé čtyři roky od aféry s neposlušným Stinnesem. 

3. 

V dělnickém hnutí v českém pohraničí obývaném převážně Němci se již před válkou objevovaly pokusy přesměrovat politiku zaměřenou na třídní zájmy na hnutí s dominantním německým národním programem. V diskusích na několika sjezdech se pravicově orientovaní politici a ideologové snažili zdůraznit nacionální zřetel. Stoupenci proměny kurzu z dělnicko–třídního na německo–sociální získali vrch až za války v roce 1916, která národnostní rozpory vyhrotila do furióza. Tehdy dělnická strana sudetských Němců získala název Deutsche Nationalsozialistiche Arbeiterpartei (Německá nacionálněsocialistická dělnická strana). V Německu došlo k podobné změně v dělnické straně o tři léta později; tehdy se do čela Deutsche Arbeiterpartei (Německé dělnické strany) prodral Hitler. Je známo, že tento nedovzdělaný demobilizovaný rakouský frajtr po válce dostal v Reichswehru – v armádních jednotkách povolených mírovou smlouvou – školení jako propagandista nasazovaný proti stoupencům proletářské revoluce. S tímto záměrem a posláním byl potom poslán do strany, která se podle svého názvu obracela k dělníkům.

Uvedené změny v názvech dělnických stran svědčí o tom, že válka pomohla třídní zřetel nahradit principem národnostním. Bývalá sudetská dělnická strana proklamovala, podobně jako Hitlerova NSDAP, antisemitismus, který výrazně podtrhuje smysl zmíněné rošády: boj proti kapitalistům se stává bojem proti Židům. (Dnes se tato taktika obrací naruby – někteří příznivci judaismu útoky proti židovským továrníkům a bankéřům před první světovou válkou šmahem prohlašují za projev antisemitismu. Tento myšlenkový zkrat se například objevil v článcích o nedávné výstavě souborného díla Františka Kupky – jeho karikatury židovských boháčů někteří autoři připisovali malířovu anisemitismu, nikoliv jeho anarchokomunistickému přesvědčení. To není malý přešlap, nýbrž odmítnutí oprávněné kritiky jakékoli sociálně a dobově vymezené skupiny Židů nebo jednotlivců.)

Také nápisy, které se objevovaly na sudetských shromážděních Sudetendeutsche aller Stände vereinigt euch! (Sudetští Němci všech stavů spojte se!) zřetelně míří proti známému heslu socialistických internacionalistů. Ruku v ruce s tímto posunem se měnil také pojem dělníka. Objevili se ideologové, Hans Knirsch, Rudolf Jung, Ernst Jünger a další, kteří tomuto pojmu dali široký symbolický význam – dělníkem není jen soustružník, svářeč, tkalec v továrně, ale každý, kdo se podílí na ekonomické i duchovní práci společenského významu – je jím tedy i inženýr, politik, spisovatel, kněz. Pro nacistické demogogy byl dělníkem každý „tvůrčí Němec“. Navzdory ostentativním revolučním, socialistickým frázím, které se opakovaně objevovaly ve volebních programech sudetské DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei), tato strana v praxi vystupovala proti zestátnění soukromých železničních společností; důvod byl zřejmý – šlo o majetky Němců. Národní zřetel byl ještě výraznější v případě pozemkové reformy. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku soustřeďovala německá a cizí katolická pobělohorská šlechta ve svých rukou naprostou většinu zemědělské půdy. (Koncentrace velkostatků v Českých zemích byla nejvyšší v celém Rakousku; před první světovou válkou 35 % veškeré půdy vlastnila hrstka 776 lidí , zatímco 81 % hospodářů obdělávalo ne víc než půl hektaru.) Sudetští nacionalisté, jakmile šlo o zájmy německé i cizí aristokracie, o socialismu nechtěli ani slyšet. Ostatně předák severočeských německých separatistů, Dr. Rudolf Logdman von Auen, byl potomkem anglické šlechtické rodiny, která se přiživila na pobělohorských konfiskacích. S německými dělníky a proletáři, kteří žili v severočeském pohraničí, neměl nic společného.

4. 

Hans Krebs se již 13. srpna 1920 sešel s Hitlerem a ve své knize Kampf in Böhmen (1938) se neopomenul pochlubit, že sudetské dělnické hnutí se přihlásilo k nacionálnímu principu o něco dříve než NSDAP. Krebs při svém prvním setkání Hitlera ujistil, že sudetoněmecké hnutí je součástí jednotného boje za sjednocení všech Němců v jedné říši. Od té doby on a další předáci sudetoněmecké nacionálněsocialistické strany byli s Hitlerem v neustálém kontaktu. „V našem Mnichově,“ vzpomíná Krebs, „ jsme se jako sudetoněmecká část podíleli na prvních bouřlivých shromážděních oněch let, stali jsme se svědky růstu jeho Sturmabteilungen (Útočných oddílů), fanatické víry jejich věrných. S radostným srdcem jsem se tehdy směl účastnit všech fází hnutí.“ Krebs s hrdostí vzpomíná na „nádherné hodiny, kdy si [sudetští Němci] vyměňovali názory s Vůdcem a jeho lidmi“ – s Hessem, Bormanem, Rosenbergem, Streicherem, Himmlerem a dalšími. Nebyla to žádná náhoda, že Krebs s několika svými lidmi přijel v listopadu 1923 do Mnichova, aby byl svědkem Hitlerova puče inspirovaného nedávným Mussoliniho pochodem na Řím. Ale obdivovatelé Hitlera nebyli svědky triumfu, nýbrž porážky. Krebs vzpomíná na „dvě noci plné hrůzy“ mezi 10. a 12. prosincem, kdy nebylo známo, zda Hitler v potyčce nepřišel o život. Teprve před odjezdem se dověděli, že Hitler byl zatčen v domě, kde se skrýval. Doma popsal své mnichovské zážitky ve spisku Mnichovský Velký pátek a své bojové odhodlání dokonce vyjádřil v nabubřelých verších. Porážku povstání vysvětlil – zradou. (To je ostatně běžné vysvětlení všech podobných nezdařených povstání. Obtížný sebekritický rozbor příčin nahradí pověstný Jidáš, který všechny hříchy bere na sebe.)

Přímá závislosti Krebsovy a Knirschovy sudetské strany na NSDAP se projevila ve chvíli, kdy se Hitler uchopil moci. Nacistům u nás se již na začátku 30. let podařilo vybudovat početné oddíly, které se maskovaly sportovní činností, ale jejich pravým cílem byla příprava ozbrojeného puče. Mírně řečeno shovívavost československých úřadů šla tak daleko, že nic nenamítaly proti organizaci těchto „sportovních aktivistů“ a schválili jim uniformu, která se nápadně podobala hnědým košilím SA. V lednu 1932 činnost tzv. lidových sportovců přesáhla dovolenou mez a ministr vnitra Slávik tuto organizaci zakázal. V červnu 1932 bylo sedm představitelů nacistické strany postaveno v Brně před soud – byl to malý vzorek z 256 obžalovaných. Předáci Nacionálněsocialistické německé dělnické strany byli obviněni z ozbrojeného spiknutí proti ČSR, které připravovali s podporou NSDAP v Německu – cílem bylo připojit pohraniční kraje do Třetí říše. Všimněme si, že to bylo šest let před Mnichovským diktátem! Tresty obžalovaných byly vzhledem k vině neobyčejně mírné a Krebsovi se dokonce podařilo uprchnout před trestem do Německa; nacistická strana za to, aby mohl čekat na soud na svobodě, byla ochotna zaplatit neobyčejně vysokou částku – 200 000 Kčs. Za služby, které Krebs prokázal Německu, ho Hitler vzápětí jmenoval poslancem Reichstagu s titulem gauleitra (hejtmana) bez označení kraje. Byla to dvojí provokace – Krebs byl občanem ČSR a poslancem parlamentu a také přitom nebyly pochyby o tom, že je mu vyhrazeno vedoucí místo v Ostgau (Východní marce), jak nacisté označovali území Českých zemí.

5. 

O tom, jak velký význam Hitler připisoval nacistům v Československu, svědčí jeho reakce na Brněnský proces. Ve svém vystoupení 17. května 1933 kritizoval tu část obžaloby, která konstatovala, že sudetské organizace Lidového sportu jsou závislé na SA a SS v Německu a že představují rezervní armádu podporovanou za zahraničí. Hitlerova argumentace byla postavena na hlavu – nemluvil o současném stavu NSDAP a o ozbrojených složkách strany, ale o tom, jaký byl vztah nacistických organizací k státní moci před převzetím moci. Prohlásil, že jeho strana, SA a SS nejenže neměly žádný vztah k říšské branné moci, ale že je stát naopak považoval za nepřátelské organizace a jako takové je pronásledoval a nakonec zakázal. Tento výklad je přitažen za vlasy, je v příkrém rozporu se současnou situací, kdy se Hitlerovi–kancléři podařilo dostat do svých rukou všechny opratě státní moci. Tehdy již poskytoval sudetským nacistům veškerou politickou a materiální pomoc a sám je vedl k tomu, aby se v ČSR chopili rozvratného díla. V závěru Hitler neopomenul zopakovat zaklínadlo, které tak příjemně znělo v uších nejednoho politika doma i na Západě: „Cílem (nacistické strany, SA a SS) bylo a je odstranění komunistického nebezpečí, propaganda a vysvětlování, psychologické ovlivňování mas a rozbití komunistického teroru.“

V téže době prezident Masaryk považoval za nutné zmínit se v rozhovoru s šéfredaktorem vídeňského liberálního deníku Neue Freie Presse o „hitlerismu“: 

„Nikdo nemůže říci, co tito lidé vlastně chtějí; žádní Židé, žádní Francouzi, žádní Poláci, žádní Čechoslováci a žádní Němci… Tak mi to připadá, jako by se tu někdo obnažil donaha.

A snad se najdou i lidé, kteří za ním poběží. V hitlerismu je snad žluč, rozzlobenost lidí, kteří se cítí odstrčeni.“

Od počátku roku 1933 se již začaly intenzivně posilovat a splétat síly, které vedly k Mnichovu. Bohužel si nemůžeme namlouvat, že okolnosti této potupné historie si dnes naprostá většina lidí u nás plně uvědomuje. Stále se objevují tvrzení, pomluvy a lži, které v době Mnichova, po rozbití státu, za války a dlouhá desetiletí po ní byly u stoupenců demokratické republiky naprosto nepředstavitelné. Zmíním se jen o několika „perlách“ z náhrdelníku nenávisti. V knize Československo – stát, který zklamal americká historička Mary Haymanová reprodukuje hlavní teze sudetského pojetí dějin státu Čechů a Slováků; a přitom někteří samozvaní historici, jako Pithart, Klvaňa a další, tento pamflet vítají a chválí. Historik pan Tůma se v Moravcově pořadu o českých dějinách v TV vyjádřil, že slovo zrada, kterým se hodnotí podíl Anglie a Francie na Hitlerově rozbití a obsazení ČSR, není oprávněné, protože situace byla velmi složitá. Vrcholem tohoto přehodnocování dějin je bezpochyby zhanobení pomníku Edvarda Beneše, kterému anonym přisoudil – rasismus.

K útokům na Beneše, které mají svou dlouhou historii, se ještě vrátíme. V závěru této chmurné kapitoly jen uvedu konečnou tečku za strmým vzestupem a ještě strmějším pádem Hanse Krebse – po válce byl Lidovým soudem odsouzen k trestu smrti a 12. února 1947 na nádvoří Pankrácké věznice pověšen.