Liberalismus je opakem neo-liberalismu, aneb Trikolóra je zkratkou někam…

1) Liberalismus v ekonomicky nejrozvinutějších středověkých sídlech navázal na evropské osvícenectví a jeho čelným myslitelem byl Voltaire. Z hlediska filozofického prosazuje právní rovnost občanů i organizací, osobní odpovědnost a občanskou i podnikatelskou svobodu.

Původním reálným cílem liberálů bylo zvýšení vlivu a moci podnikatelů a osvobození pracujících z poddanství, protože rozmáhající se výroba a obchod vyžadovaly volné pracovní síly. Posloužit k tomu mělo zvýšení pravomocí soudů, oslabení dominantní moci panovníků, šlechty a církví a zavedení parlamentní formy vlády (pomocí přiměřeně svobodných a rovných voleb). Politicky byl liberalismus probojováván během demokratických revolucí a prvními úspěšnými libertariánskými revolucemi byly ta slavná Velká francouzská (1792) a americká po vzniku USA.

Na zmíněných principech byl vybudován kapitalismus jako tržní ekonomický systém, ve kterém jsou si všichni před zákonem rovni (samozřejmě jen teoreticky) a kde je nejúspěšnějším ten nejšikovnější, nejrafinovanější a nejbezohlednjěší. Tedy ten, kdo díky svým schopnostem dosáhne největší zisk a s jeho pomocí i moc. Skutečným cílem liberalismu je proto hromadějí majetku. Svoboda a demokracie, které jsou skloňovány horem dolem, jsou pouhými prostředky prosazování moci podnikatelů a masového oblbování ovčanů.

Podnikatelům, kapitalistům a bankéřům se postupně podařilo pomocí dobročinnosti, protislužeb, lobingu, korupce a vydírání ovládnout politiky ve své lokalitě a potom i ve svém státě.

V Rakousku-Uhersku a meziválečném Československu si čeští národně uvědomělí podnikatelé vedli velmi úspěšně a podařilo se jim vybudovat silný průmyslový stát (Škoda, Kolben, Baťa, Křižík a spousta dalších).

Nejmocnější kapitalisté a bankéři ovládli nejsilnější ekonomiky a státy si to mezi sebou rozdaly v první polovině 20. století v boji o suroviny, trhy i moc a 1. světová válka jim posloužila k omezení vlivu modré krve i církví a k prosazení parlamentntarismu. Ve 2. světové válce si potom Spojené státy vybojovaly status supervelmoci, staly se neoficiálním vůdcem „demokratického“ světa a fakticky se zmocnili vlády i v NATO, MMF, SB i dalších nadnárodních organizacích.

Po 2. světové válce zatlačil v bohatších státech hněv krizí a válkami souženého lidu mocné na taktický ústup a ti zavedli sociálně-tržní ekonomiku – znárodnili klíčový velko-průmysl a svým občanům zpřístupnili zdravotnictví, školství a sociální péči.

2) Oligarchům světa se obrat doleva nelíbil a intenzivně pracovali na „nápravě“. V roce 1947 byla Hayekem, Popprem, Friedmannem a dalšími nájemnými „ekonomy“ zformulována ve Švýcarsku ideologie neo-liberalismu a založena organizace Mont Pelerin Society ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Montpelerinsk%C3%A1_spole%C4%8Dnost ).

Neo-liberálové řeší jakékoli problémy ve společnosti prioritně privatizací, snižováním daní, odbouráním sociálního státu a otevřením národní ekonomiky globálním firmám i bankám.

V roce 1973 svůj recept Friedmanovi chicagští hoši otestovali v Chile (tisíce lidí zabitých Pinochetovou fašistickou juntou ignorovali) a výsledek byl prohlášen za velký úspěch. Poté svou ideologii dál šířili pomocí různých vojenských, teroristických, mediálních, kulturních, výukových a propagandistických akcí po celém světě.

Celý tento systém byl v roce 1989 kodifikován jako Washingtonský konsenzus ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Washingtonsk%C3%BD_konsenzus ).

Všude na světě jed neo-liberalismu nakazil nejprve univerzitní ekonomy, jejich studenty, „demokratickou“ pravici, potom demokratické konzervativce i demokratické zelené, následně demokratické socialisty i demokratické anarchisty a teď už leptá i demokratické komunisty ( https://www.youtube.com/watch?v=K1GzeB_VIjg ).

Neo-liberalismus si pěstuje globalizaci a využívá neo-marxismus a multikulturalismus, které nejmocnější kartely světa potřebují k hladkému rozbití, porobení a ovládání občanů, komunit, firem, bank i států.

Původní heslo Velké francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“ neo-liberálové obrátili zcela naruby. Liberalismus je tedy pravým opakem neo-liberalismu.

– Místo volnosti a svobod se začíná stále více uplatňovat cenzura, černé listiny nepohodlných a mediální i jiné korporace, a politici, které ovládají, zavádějí totalitární techno-diktaturu.

– Liberálové po rovnosti toužili, když se chtěli vymanit z područí modré krve a církví, ale potom si bohatí svými penězi ochočili soudnictví i politiky a zůstala zde už jen ta veřejně prezentovaná idea rovnosti. Neo-liberalismus však postupně odkládá i tu, a globální elity se zcela odtrhly od lidu. Postavily a obehnaly si vlastní města hlídaná vlastními nájemnými armádami, léčí se nejlepšími specialisty, zásobovány jsou bio-potravinami atd. Je to kasta nad-lidí využívající všech zdrojů Země a žijící mimo zákony, národy i státy.

– Bratrství bylo i pro liberály pouhým propagandistickým heslem, kterým mobilizovali davy a obyčejné občany zneužívali jako revolucionáře, vojáky, pracovní síly a kupce při svých hrátkách. Dnes už neo-liberalové odložili masku zcela, zavrhli demokracii a občas už dokonce zcela otevřeně mluví i o tom, že je třeba snížit počet obyvatel Země na zlomek apod. Metody k tomu mají.

3) Pro plné pochopení rozdílu mezi liberalismem a neo-liberalismen je nutné plně docenit roli globalizace, kterou nejmocnější kartely světa potřebují k hladkému rozbití, porobení a ovládání všech ekonomik a států. Globalizace je totiž základem aktivit neo-liberálů a to se ve společnosti projevuje mnoha různými způsoby:

– Liberální státy sloužily a zodpovídali se svým občanům a podnikatelům, kdežto absolutně globalizovaný stát slouží už jen k ovládání občanů nalézajících se na jeho území a k zajištění „pořádku“, který potřebují kartely. Nic nevlastní (neboť je vytunelován), nic neřídí (protože všechny své pravomoci předal globálním subjektům), tudíž je rozložen.

– Liberální státy podporovaly vlastní firmy a vývoz proto, aby jim jejich podnikatelé odváděli daně do domácího státního rozpočtu, kdežto neo-liberální globalistické státy jsou protektoráty bank, korporací a nadnárodních organizací (OSN, EU, MMF, SB, ECB, NATO, NGO,…) a ty hledají cesty pouze k tomu, aby žádné daně neplatily.

– Liberální státy jsou suverénní a hájí zájmy své země a jeho lidu, kdežto neo-liberální globalisté vnucují ochočeným státům (a jinde raději nepodnikají) zákony a principy (nadřazenost deklarace lidských práv, soudních dvorů, atd), které je rozkládají, zadlužují, svazují a nakonec zcela ničí a vytvářejí bezvládný chaos (Ukrajina, Sýrie, Lybie,…).

– V globalizovaných státech je likvidován tradiční a lokální průmysl, zemědělství a vlastně i jakákoli forma soběstačnosti v čemkoli. Následkem jakékoli krize jsou potom stát i jeho občané odkázáni na pomoc zvenčí a ještě rádi prodají zbytky své suverenity a svobodu za kus chleba.

– Globalizované zdravotnictví, výroba léčiv i očkovací průmysl jsou na vysoké technologické úrovni a neskutečně drahé. Neslouží už prvořadě k léčení, ale je to především rýžoviště na zisky. Zdraví obyčejných občanů je neo-liberálům lhostejné. Důležitý je pouze byznys a zisk, který přináší.

– Neo-liberálové usilují o likvidaci národních měn a „národní“ banky „suverénních“ států privatizují. Státy jsou nuceny obchodovat mezi sebou v dolarech a pokud odmítnou a zlobí, tak je čeká osud Libye, Iráku, Sýrie či Venezuely.

– Globalizátoři prosazují zrušení ochrany hranic a volný pohyb osob. Je to přirozené, protože nebudou-li pohraničníci hlídat hranice, tak nikdo nebude překážet v pohybu pracovních sil (legálů i ještě levnějších nelegálů), migrantů ani cizích osvobozovačů.

– Neoliberální globální volný pohyb zboží zase umožňuje efektivně likvidovat národní ekonomiky. Vždy se najde někdo, kdo dodá zboží levněji, než je jeho přirozená cena, a kdyby to nešlo jinak, tak využijí dotací a své zboží prodají za dumpingové ceny. Viz likvidace našeho zemědělství po vstupu do EU (a vlastně už od sametového převratu).

– Neo-liberálové ruší státní masové armády, které by byly schopny bránit vlast. Když potom dojde ke ohrožení státu, tak nikdo efektivně nebrání dělení poklidnému, jaké bylo to československé, ani krvavému, jako to kyperské, barevné či jiné revoluci ani majdanu.

– Globální elity usilují o zadlužování lidí, firem, obcí, regionů i celých států, protože dlužník přichází o svobodu a stává se otrokem svého věřitele. Druhou finanční pákou na ovládání subjektů je omezování hotovostních plateb a bankami vnucované kontrolované placení bezhotovostní.

– Neo-liberalisty realizovaný rozklad rodin je podporován relativizací genderových rozdílů, ekvilibristikou se sexuální orientací, důrazem na individualismus, ekonomickými stimuly podporujícími stěhování, výchovou k neodpovědnosti vůči společnosti i zásahy státu a neziskovek do fungování rodin. Rozbité rodiny jsou zárukou rozbité komunity i státu.

– Nadnárodní kulturní korporace pomocí TV, netu, výuky i reklam mládeži už od narození vštěpují svoji hudbu, filmy, módu i životní styl. Nejspíše proto je tato převážně americká „kultura“ dotovaná, máme ji v médiích neustále a chybí tam potom kultura tuzemská a evropská. Kdy jsi viděl naposled film z Maďarska, Polska, Bulharska, Číny, Indie, či Ruska? Vzácností je už i kultura z Francie a Británie…

– Školství naše děti a mládež zpracovává od školek až po univerzity. Nenápadně, ale o to intenzivněji jim vštěpuje multi-kulti ideologii a neomarxismus (individualismus, sexuální neurčitost a nevázanost, poživačnost, neodpovědnost, neúctu k rodině, rodnému jazyku, tradicím i domovině, euro-filii, apod.).

– Na první pohled je překvapivé, že ideologie neo-liberalismu je hlavním podporovatelem neo-marxismu, což je zastřešující název pro několik zcela různorodých hnutí, která nemají podstatnou souvislost s marxismem. Důvodem podpory globalistů je to, že neo-marxismus pomáhá rozkládat osobnost, rodinu, komunitu, národ i stát a to je to, co globalisté potřebují. Za správnější název proto považuji označení „kulturní neo-liberalismus“.

Největšími protivníky neo-liberalnistické globalizace jsou zastánci jakékoli tradiční kultury, národa i státu. Je proto přirozené, že každý takový konzervativec je očerňován a pronásledován a že každý vlastenec a politický národovec je diskreditován jako nacista a fašista a mediálně linčován.

4) V Československu nám byl neo-liberalismus naservírován v roce 1990 po kolapsu reálného socialismu. Kormidelníky změny byli tehdy pánové Václav Klaus a Vladimír Dlouhý, kteří prosazovali neo-liberalistický globalizační atak a rozkupónovanou tuzemskou ekonomiku předali do rukou nadnárodních kartelů. A ty ji vzápětí zlikvidovali, aby jim naše výrobky nekonkurovaly. Místo zboží zde teď vyrábíme polotovary a peníze z montoven putují zahraničním majitelům. Místo strojů, továren a elektráren vyvážíme šroubky…

Dnes kráčí syn pana Klause a jeho národně uvědomělá Trikolóra v tatínkových šlépějích a mluví o liberální reformě, privatizaci a likvidaci sociálního státu (rušení minimální mzdy). I dnes mluví o liberalismu, ale prosazují politiku neo-liberalismu. I dnes mluví o národním zájmu, ale realizací svých ideálů by opět ještě více ničili náš současný euro-Protektorát Čechy a Morava. Hlásají cestu do Brna a směřují do Prahy (viz úvod). Tak jako pan Klaus senior, když rozprivatizovával Československo a potom i ČR.

Nechápu, že tak inteligentní lidé, jako otec a syn Klausové, si myslí, že po třiceti letech by jejich neo-liberální reforma dopadla lépe, než její prvé kolo v 90. letech. Nebo si to nemyslí a jen oblbují důvěřivé voliče omámené líbivými hesly o národních hodnotách, vlastenectví, demokracii a svobodě. Jen to „rodinné stříbro“ už dnes nehlásají, protože to je pryč.

Perlička na konec. Za naprosto černo-černý humor považuji, když je neo-liberální Trikolora podporována Soukromníky – drobnými českými podnikateli. To je totiž společenská skupina, kterou její vykutálený politický „spojenec“ se svou globalistickou neo-liberální agendou musí zcela zdecimovat. Předhodí je zahraničním korporacím jako malinovou žvýkačku a po vycucání budou vyplivnuti a rozšlápnuti v prachu.