Rostislav Iščenko
13. 9. 2020 ukraina
Obecně mělo prohlášení, které zaznělo před několika dny, v němž Rusko klade na Německo veškerou odpovědnost za nastávající zhoršení vztahů mezi zeměmi kvůli situaci s Navalným, to je status prohlášení ministerstva zahraničí. Ale jelikož diplomatický rezort nevydává prohlášení, která by nebyla schválena jeho hlavou, oprávněně můžeme nazvat Sergeje Viktoroviče jeho spoluautorem. Ba co víc, jsem absolutně přesvědčen, že i když Vladimír Vladimírovič neredigoval toto prohlášení, tak, přinejmenším, byl seznámen s jeho obsahem a prezidentovo schválení také získalo. Je až příliš příkré.
Na jedné straně, je možné si, samozřejmě, připomenout prohlášení ministerstva zahraničí v případu Skripalů a najít tam podobné pasáže. Ale jde o to, že ve věci Skripalů jsme měli co do činění s Velkou Británií. Tato země vždy zaujímala vůči Rusku nepřátelskou pozici. Ekonomické styky Moskvy a Londýna nikdy nebyly strategické. Británie byla vždy věrným spojencem USA. Proto upozorňovat jí na zhoršení vztahů bylo možné absolutně svobodně – Angličané se zřejmě snažili o jejich zhoršení, a dokonce když učiníme předpoklad, že operace se Skripaly byla zmařena, vymysleli by si ještě něco jiného.
Něco jiného je Německo. Moskva podstoupila mnohé oběti, když příliš pečlivě a důsledně budovala s Berlínem trvalé strategické vztahy. Spolupráce v energetické sféře dávno přerostla do obecně ekonomické, a ta začala přerůstat do politického sblížení, s tendencí ke stanovení dlouhodobých spojeneckých vztahů.
Pevná pozice oficiálního Berlína k Severnímu proudu 2, která přivedla Německo ke konfrontaci s USA, konstatování německého vedení o neschopnosti USA zajišťovat bezpečnost Evropy a jeho přechod ze stavu ekonomického partnera ke statusu konkurenta, všechno toto a mnohé další (včetně společných rusko-německých problémů s Polskem) svědčilo o velkém potenciálu rozvoje rusko-německých vztahů. A vtom nenadále vždy maximálně opatrná Moskva dává v sázku plody mnoholeté práce a nepředkládá Berlínu nic jiného, než ultimátum: buď důkazy v případu Navalného, nebo diplomatický konflikt s vážnými důsledky pro hospodářské a politické partnerství.
Čím to?
Pro začátek si připomeňme, že ti, kteří předpokládali, že Moskva bude vždy opatrná a bude ustupovat, měli několikrát možnost se přesvědčit o nesprávnosti tohoto názoru. Kreml si umí vybrat okamžik pro prudký a nečekaný úder, jako, například, v srpnu 2008 na Saakašviliho (kdy byla gruzínská armáda rozdrcena a nezávislost Jižní Osetie a Abcházie uznána) nebo v březnu roku 2014, kdy byl zajištěn návrat Krymu do struktury Ruska.
Rusko jednoduše zastává tvrdý postoj pouze tehdy, kdy je absolutně přesvědčeno o vítězství, a ne jako Trump, který nahání Kim Čong-unovi strach letadlovými loděmi, ale ve výsledku je nucen se domlouvat na základě severokorejských podmínek.
Německu bylo tvrdě, dokonce bych řekl skoro hrubě, navrženo, aby pomyslelo na nepříjemnou budoucnost, pokud nepřeruší bakchanálii s Navalným. Rusko požadovalo, aby mu byly předány materiály, dokazující otravu Navalného. Je to normální požadavek, jelikož když existuje tvrzení o úmyslném charakteru otravy, je nutno uskutečnit vyšetřování, a mezi Moskvou a Berlínem fungují příslušné dohody o právní pomoci.
Německo může poskytnout rozbory, vzorky tkání a vše, co požaduje Rusko. Ale obávám se, že v takovém případě bude rychle odhalena lež o otravě Navalného bojovou otravnou látkou. Německo může odmítnout předat dané materiály, ale v tom případě poruší platnost dohody, a Rusko, jak bylo prohlášeno Ministerstvem zahraničí Ruska, pochopí postup Berlína jak záměrnou provokaci a přijme odvetná opatření.
Ostatně, Ministerstvo zahraničí Ruska ponechalo Berlínu malou únikovou cestu, je třeba zmlknout a neupoutávat pozornost, a uzdraveného opozičníka co nejrychleji poslat do vlasti. Sotva bude Německo s to použít tuto únikovou cestičku, příliš mnoho již bylo řečeno o Navalném, záležitost se už dostala na úroveň Evropské unie, zabalit ji na vlastní pěst Berlín prostě nemůže. Ale důležité je, že Německu byly poskytnuty varianty na vybranou, takže nyní může začít s Moskvou vyjednávání ohledně vzájemně přijatelné varianty východiska z krize.
Co však dodalo Rusku takovou jistotu? Vždyť Moskva očividně počítá s tím, že pod hrozbou konfrontace Berlín zmírní svůj zápal a vynasnaží se co nejrychleji ukončit věc s Navalným.
Jak už bylo řečeno, v posledních letech se Německo z objektivních důvodů najednou neshodlo s USA. Přičemž tento konflikt má principiální charakter a je neřešitelný v rámci existujících vzájemných vztahů. Přitom je třeba mít na paměti, že USA mají významný vliv na část zemí EU (zejména ve východní Evropě), které se snaží vytvořit opozici německému dominování v Evropské unii. Zejména se vyčleňuje v tomto Polsko, které se stejně, jako ve 20.-30. letech 20. století, pokouší vytlačit Německo z pozice středoevropského a východoevropského regionálního lídra a zaměnit ho sebou.
Polsko-americké spojenectví je pro Berlín dost nebezpečné. Samostatně mu Německo klást odpor nemůže, ale Francie, která je partnerem Berlína v souvislosti s nutností reformování EU, je zároveň i konkurentem Německa. Macron, kromě toho, osobně soupeří s Merkelovou o osobní status lídra EU. Spojenectví s Francií je nespolehlivé, francouzská podpora není zaručena. Jediným spolehlivým spojencem je Rusko (alespoň proto, že ono samotné je objektem útoku jak USA, tak i Polska). Pouze když se bude opírat o spolupráci s Moskvou, může si Berlín činit nároky na přední pozice v EU.
Roztáčením tématu “otravy Navalného” se oficiální Berlín očividně pokoušel usmlouvat na Rusku určité geopolitické ústupky (není důležité kde: na Ukrajině, na Balkánu, je jedno kde ještě). Nicméně vnitropolitičtí oponenti kurzu Merkelové na sblížení s Ruskem využili případ a rozpoutali kampaň proti Severnímu proudu 2.
Merkelová si zde skutečně velmi naběhla. Západní média řadu let říkala místní veřejnosti, že Navalný je hlavním konkurentem Putina v Rusku. Proto oznámení o jeho otravě, jež vyvolalo u Rusů pořádný smích a otázky “kdo ho potřebuje?”, vyvolalo u značné části západní společnosti hrůzu – znovu jsou v Moskvě zabíjeni političtí konkurenti.
Na tomto pozadí kampaň proamerických sil v Německu za zřeknutí se Severního proudu 2 získala dostačující podporu společnosti na to, aby ji Merkelová nemohla ignorovat. Ze začátku kancléřka prohlásila, že Navalný nemá nic společného s plynovodem, ale už po dvou dnech zkorigovala svou pozici a nevyloučila, že Německo může z projektu vystoupit.
Přičemž Merkelová dobře chápala, že uzavření projektu Severní proud 2 je pro Rusko nepříjemnost, ale pro Německo katastrofa. Nejenom proto, že jeho ekonomika pozbude významnou konkurenční převahu ve vztahu k americké. Jsou i další cesty dodávky ruského plynou do Německa. Především by to byla politická katastrofa. Před celým světem by Berlín prohrál boj o plynovod nejen s Washingtonem, ale i s Varšavou.
Polsko by Německo ponížilo, kdyby s ním vyhrálo zásadní geopolitickou bitvu, zbavilo by Berlín perspektiv spojenectví s Ruskem a, možná, skutečně by dosáhlo toho, že větší část východoevropských členů EU by se přeorientovala z Berlína na Varšavu. Vzhledem k historii polsko-německých vztahů by to byla nejenom politická porážka, ale i porážka historická a, v tomto plánu, civilizační.
Ve snaze vyhnout se nejhoršímu Merkelová prohlásila, že osud protiruských sankcí kvůli Navalnému (včetně SP 2) rozhodne nikoli Německo, ale EU. Vzhledem k tomu, že do SP 2 je zapojeno několik největších energetických společností vedoucích zemí EU, by Německo mohlo počítat s tím, že sankce buď budou vůbec blokovány několika členy EU, nebo se nedotknou SP 2.
Ale, za prvé, všichni členové EU jsou velmi citliví na tlak ze strany USA. Za druhé, proč se mají ze všech sil zasazovat o SP 2, když má na něm největší zájem Německo, jež si myje ruce? Za třetí, všichni Evropané rádi smlouvají, my stejně nezavedeme příliš tvrdé sankce, ale vy nám za to něco dejte. Ale proč má mít Rusko takovou radost?
Přitom v Kremlu dobře vědí, že zmaření SP 2 německá podnikatelská sféra neodpustí ani Merkelové, ani její straně. Ne nadarmo vedení SPD (spojence CDU Merkelové) už prohlásilo, že o sankcích vůči SP 2 nemůže být ani řeči. Ještě se nic nestalo, ale vládnoucí koalice Merkelové už zapraskala ve švech. A v tomto okamžiku Moskva vystoupila se svým ultimátem: buď Německo ze sebe přestane dělat šaška, nebo Rusko samo ostře sníží úroveň spolupráce.
Moskva požaduje na Berlínu, aby se vyhranil: jsme spojenci, nebo jsme prostě procházeli mimo. Pokud jsme spojenci, tak se východní politika Německa musí podrobit podstatné revizi. Pokud však jenom tak, náhodou se zájmy dočasně shodovaly, tak Rusko vůbec nemá zájem na tom, aby takový stát upevňoval své pozice v Evropě. Ať si vyjasňují s Poláky, koho si matka historie více cení. Moskva už svá rizika ve sféře energetiky dostatečně diverzifikovala. V době krize, kdy se konkurence zostřuje, se zájemci o levnější ruské energetické nosiče najdou vždycky, jelikož to zlevňuje výrobu a zvyšuje její konkurenceschopnost.
A nakonec, už dokonce i Američané pochopili, že není nutné vozit Evropanům svůj drahý zkapalněný plyn, ale stačí koupit levný ruský a přeprodat ho i Němcům, jako svůj dražší.
Německu byl předložen velmi nejednoduchý výběr, ale konec konců ho nikdo nenutil v roce 2014 sponzorovat ukrajinský majdan, ani se nyní vrhat léčit Navalného, kterého se bez problémů chystali vyléčit omští lékaři. Ani provokaci ho pořádat nikdo nenutil. Je už dávno načase hledět si svého a ne si nerozumně vyskakovat.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
