Leo K.
30. 9. 2020 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Všichni víme, že se nad poměry věčně žít nedá, jenomže naše nad poměry znamenají také umělou zaměstnanost a zbytečnou sociální závislost. Víme tedy jen, že o něco zchudneme. Příčiny krize bychom ale znát měli…
… Na vině je především sociální stát a jeho ideologie, která všem slibuje trvale neudržitelný růst životní úrovně a čím dál vyšší sociální podporu pokud možno co největšímu počtu lidí – rozuměj voličů. Státní deficit u nás začala budovat sociálně demokratická vláda Miloše Zemana a její další premiéři Špidla, Gross i Paroubek v této líbivé politice zdárně pokračovali. Politika rozdávání je totiž raison d´etat jejich volební strategie a starost, kde na to vezmou do ní nepatří. Ta tam je doba, kdy se stát staral jen o vnitřní a vnější bezpečnost, minimální efektivní státní správu, spravedlivé soudy, makroekonomickou rovnováhu a nějaký ten tuzér nejpotřebnějším. Kdy ještě nesliboval a nepřerozděloval. Špidlovo okřídlené „peníze budou“ (a my nebudeme) teď platí obráceně.
Tragédie sociálního státu nespočívá jen v tom, že téměř přímo úměrně s dávkami přibývá potřebných, a k tomu z jiných důvodů i důchodců a postižených, že stát korumpuje sociální soudržnost a platí lidem, aby se příliš nenamáhali, pořídili si luxus mít dítě i bez manžela a podobně, ale že současně s rostoucími výdaji a dluhy roste byrokracie i armáda úředníků, která nejen že hodně stojí, ale hlavně také překáží hospodářskému rozvoji… píše Alexandr Tomský v článku Astronomický dluh a utopie fungujícího státu.
Profesorka Stanislava Kučerová uveřejnila článek „Víme ještě co je a co není levice?“ a v něm se mimo jiné děsí citátů ikony liberalismu rakouské školy Friedricha Augusta von Hayek:
„Heslo sociální spravedlnosti nemá nic společného se společností svobodných lidí… Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty… Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří… Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“
Poznámka: ty tři tečky označují větší blok indiferentního textu.
A proč se paní profesorka děsí citátů filosofujícího ekonoma, který v knize Osudná domýšlivost rozvíjí Platonovu myšlenku, že slibování nové a lepší společnosti vede k totalitarismu. Friedrich von Hayek je – respektive byl (zemřel 23. března 1992) – nesmiřitelným nepřítelem socialismu. Jeho myšlenky snaživě opakuje nejen Alexandr Tomský, ale i Václav Klaus byť je Hayek takřka 30 let po smrti.
Co to říkal Hayek o hitlerismu?
V článku nazvaném výmluvně „Znovuobjevení liberalismu“ píše profesor Eduard Heimann, jedna z vůdčích osobností německého křesťanského socialismu: „Hitlerismus se prohlašuje jak za pravou demokracii, tak za pravý socialismus, a hroznou pravdou je, že v obou tvrzeních je zrnko pravdy – jistě zcela nepatrné zrnko, které však stačí k tomu, aby sloužilo jako základ pro fantastické překrucování skutečnosti. Hitlerismus zachází dokonce tak daleko, že si nárokuje úlohu ochránce křesťanství, a je hroznou pravdou, že dokonce i tak hrubě zavádějící výklad může vyvolat určitou odezvu. Z celé té mlhy polopravd ale jasně vysvítá jeden fakt: totiž že Hitler si nikdy nenárokoval, že představuje pravý liberalismus. Liberalismus má proto čest nazývat se doktrínou, kterou Hitler nejvíc nenávidí.“ Je třeba ještě dodat, že tato nenávist neměla dosud mnoho příležitostí ukázat se v praxi pouze proto, že když se Hitler dostal k moci, byl liberalismus v Německu již po všech stránkách mrtvý. A smrtelnou ránu mu zasadil právě socialismus. Zatímco mnohým z těch, kdo sledovali zblízka přechod od socialismu k fašismu, je spojitost mezi oběma systémy stále více zřejmá…
A jak to říká Václav Klaus?
…Západ svou zkušenost z nacismu (a fašismu) nebyl schopen dostatečně zobecnit. Měl tendenci považovat je za singulární, neopakovatelné jevy. Tak je ostatně dnes a denně v médiích zobrazován Hitler, čímž podstata hitlerismu – jako agresivní levicové ideologie – mizí. Jen za komunismu a komunistickými ideology mohl být hitlerismus vydáván za pravicovost…
Hayek o sociální spravedlnosti:
Rostoucí víra v sociální spravedlnost je v současné době pravděpodobně tou nejzávažnější hrozbou pro většinu hodnot, jež v minulosti inspirovaly rozvoj civilizace. Hrozí, že čím víc se lidé budou domnívat, že postavení jednotlivců či skupin záleží na jednání vlády, která uznává určité schéma spravedlnosti v rozdělování a podle něj rozdělování uskutečňuje, tím více bude muset vláda rozhodovat o postavení jednotlivců. V takovém řízeném „přikazovacím“ systému, v němž se jednotlivci nařizuje, co má dělat, může pojem „sociální spravedlnost“ dostat smysl. Snaha o sociální spravedlnost přinutí vládu, aby zacházela s občany a jejich majetky jako s předměty administrativy se záměrem zabezpečit konkrétní výsledek konkrétním skupinám. Ve svobodné společnosti, kde každý smí využívat svých znalostí a dovedností pro své vlastní účely, kde nikdo neurčuje a nerozděluje relativní příjmy různých lidí podle nějakého uznaného principu spravedlnosti, musí být tento výraz nutně prázdný a nesmyslný.
A Václav Klaus na stejné téma na žofínském fóru:
Osvoboďme se od doktríny sociálně-tržní a ekologicky orientované ekonomiky a nechme trhy přirozeně pracovat. Jen tak zachráníme demokracii.
Hayekův prístup je odlišný od všeho, co bylo před tím. Na společnost se díval především očima liberálního ekonoma, tedy jako na soubor neznámého počtu rozdílných, vzájemně interagujících subjektů sledujících neznámý počet neznámých individuálních cílů. Do společenských vztahu tyto subjekty vstupují s určitými očekáváními. Veškerá jejich činnost také směřuje k dosažení určitých individuálních, jimi očekávaných, cílů.
Společnost prý neexistuje, vždy jde údajně jen o množství individualit, každá s vlastními cíli.
Jestliže ale přijmeme princip dokonale nepoznatelného systému, dynamického řádu s nepoznatelným množstvím měnících se proměnných, jak se s tímto pohledem slučuje přísně fyzikální popis tekutého tělesa?
Voda v konvi je tvořena nesmírně velkým počtem (který přesahuje počet lidí na celé zeměkouli) molekul vody, molekul různých příměsí a molekul plynů. Každá z jednotlivých molekul má vlastní rychlost a směr, který jenom náhodou souhlasí s rychlostí a směrem jiné molekuly. Mezi molekulami dochází k nepředvídatelným interakcím. Přesto existuje fyzikální popis stavu tohoto tekutého tělesa, kterému se říká termodynamika. Ač jde o systém s dynamickým řádem a s obrovským množstvím měnících se proměnných,
nikdo si nedovolí tvrdit, že toto tekuté těleso neexistuje, že jde jen o množinu molekul.
Ekonomicky liberalismus se tváří jako apolitický, jako přirozený řád věcí, ale jeho politická tvář se ukáže v momentě, kdy Hayek zdůvodňuje jeho existenci
…je podmínkou…civilizací svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství…
To snad není politický popis? V Hayekově díle „Cesta do otroctví”, v kapitole Individualismu a kolektivismus je jako motto citát francouzského filosofa Élie Halévy
Socialisté věří ve dvě věci, které se od sebe absolutně liší, a snad i vylučují: svobodu a organizaci.
Co tím mottem chce Hayek říct? Řád? Že by liberalismus, který vyznává primogenitu svobody vylučoval řád? Jde snad o pokus adorovat anarchii? Ne.
Jde přece jenom o drobnost. Dehonestovat socialisty.
Roku 1944, kdy dopsal Cestu do otroctví je doslova vidět jak depresivně na autora v Británii doléhal sovětský systém v letech Stalinovi hrůzovlády. Hayekovy významy slov o sociální spravedlnosti splývají s odsouzením stalinské praxe stejně jako v díle Právo, zákonodárství a svoboda významy slov zase adorují britský právní systém. Tedy právo země, kde žil takřka dvacet let (1931–1950).
Fridrich August von Hayek byl determinován dobovou zkušeností, zcela ve vleku politických událostí. Zásadně hájil soukromé vlastnictví, které považoval za klíčový faktor fungující ekonomiky. Až natolik, že protestoval proti státní účasti a státnímu intervencionismu. Odmítal centrální plánování. Považoval jej za rys totalitarismu, jelikož tím stát potlačuje svobodu jednotlivců, a vysledoval ho u socialismu, fašismu i nacismu.
Byl velkým obhájcem liberalismu, a tím tedy individualismu a svobody. Věřil v nutnost svobodné volby a vůle. V ekonomickém smyslu věřil ve volný trh, svobodnou konkurenci, liberální kapitalismus a tržní hospodářství.
Věřil, ale víra se skutečnou vědou nemá nic společného
přesto, že byl jmenován doktorem ekonomických věd na na London School of Economics. Poctivě zváženo, Hayek nebyl žádný obří duch jež by rozerval hranice vědění. Přelomový spisek Cesta do otroctví, nemá ambice být vědeckým dílem, ač se na něj zastánci liberalismu odvolávají. Jenže ani při nejlepší vůli nesplňuje nejzákladnější požadavky na vědeckou práci. Je to pouhá beletrie s ideologickým podtextem, byť vydávána za přelomové dílo liberalismu. Léčba vírou je všelidský fenomén. Věř – a víra tvá tě uzdraví.
Hayek je tak pouze jedním z mnoha, kteří podali důkaz, že název předmětu politická ekonomie za časů totality, měl své oprávnění.
Pokud „kapitalismus“ znamená systém konkurence založený na svobodném nakládání se soukromým majetkem, měli bychom si spíše uvědomit, že jedině v takovém systému může demokracie fungovat.
Jakmile ji ovládne kolektivistické krédo, nutně nakonec samu sebe zahubí.
Nemáme zde nicméně v žádném případě v úmyslu dělat z demokracie nedotknutelnou svátost. Možná je pravda, že naše generace příliš hovoří a uvažuje o demokracii a málo o hodnotách, kterým slouží. O demokracii se nedá prohlásit, jak to lord Acton správně řekl o svobodě, že
Demokracie je ve své podstatě prostředek, praktický nástroj pro zajištění vnitřního míru a svobody jednotlivců. Jako taková není v žádném případě neomylná či bezchybná. Stejně tak nesmíme zapomínat, že často panovala větší kulturní a duchovní svoboda pod autokratickou vládou než v některých demokraciích. Je přinejmenším představitelné, že v rukou velmi homogenní a doktrinářské většiny může demokratická vláda provádět stejný útlak jako ta nejhorší diktatura. Nám zde však nejde o to, že diktatura znamená za každých okolností konec svobody, ale spíše že plánování nutně vede k diktatuře, protože ta je nejúčinnější metodou nátlaku a vnucování určitých ideálů, a jako taková je nezbytná pro fungování plánování ve velkém měřítku.
Střet mezi plánováním a demokracií vzniká z prostého faktu, že demokracie brzdí potlačování svobody, a to je při řízení ekonomických aktivit nezbytné. Ale i když demokracie přestane být zárukou individuální svobody, může přece jen v určité formě přežívat i v totalitním režimu. Skutečná „diktatura proletariátu“, byť formálně demokratická, by pravděpodobně zničila osobní svobodu stejně dokonale jako kterákoli autokracie…
Ta svobodná vůle má leckdy odvrácenou tvář. Výroba zboží, která není určována požadavky spotřeby, ale především požadavkem ziskového umístění kapitálu vede k tomu, že
domácnosti nakupují čím dál zbytečnější produkty
pod tlakem výrobců, kteří musí investovat do reklamy
za cílem vytvoření nových potřeb spotřebitele
a tedy zájmu o své výrobky. Na druhé straně společnost trpí podfinancovanými veřejnými službami a infrastruktury. Ekonom John Kenneth Galbraith (ekonomický poradce J.F. Kennedyho) se všemožně snažil poměr mezi soukromou hojností a veřejnou chudobou narovnat a když se nedařilo řekl:
„Ekonomie je nesmírně užitečná, jako způsob zaměstnávání ekonomů“
a šel velvyslancovat do Indie.
Většina lidí by souhlasila s tvrzením, že si všichni zasloužíme žít ve společnosti, kde bychom dostali to, co si zasloužíme, byli bychom svobodní a měli příležitost k seberealizaci a naplnění svého potenciálu. Jakkoli se to může zdát nezdvořilé, redistribuční zdanění je krokem, který se ubírá tímto směrem.
Bohatí si své bohatství sami nevytvořili – jen si ho užívají místo nás.
Stačí připomenout, že u kolébky evropského sociálního státu stála tzv. Beveridgeova zpráva z roku 1942. V době války, za vlády konzervativce Winstona Churchilla vypracoval ekonom a reformátor William Beveridge zprávu o tom, jak bojovat s „pěti nepřátelskými obry,“ ke kterým patří chudoba, nemoci, nezaměstnanost, špína a nevzdělanost. Zrodila se vize státu, který by i v kapitalistických podmínkách v případě potřeby dokázal pomoci člověku po celý jeho život – od kolébky do hrobu.
(Když bylo ve válce dost peněz na zabíjení Němců, tak proč by se nenašly když jde o štěstí vlastních občanů)
Takto se formoval sociální stát, který v podstatě v Evropě stále ještě funguje. Byť se jej někteří ideologové snaží rozpustit například „outsourcováním“ povinností sociálního státu na podnikavé neziskovky.
Další z ekonomů, tentokrát Chicagské ekonomické školy, Milton Friedmann, který byl poradcem republikánského prezidenta Ronalda Reagana a konzervativní britské premiérky Margaret Thatcherové, vyzdvihoval výhody ekonomického systému volného trhu s minimálními zásahy. Friedman jednou prohlásil, že jeho účast v procesu odstraňování odvodů ve Spojených státech je úspěch, na který je nejvíce pyšný. Ve své knize „Kapitalismus a svoboda“ z roku 1962 obhajoval politiku dobrovolnické práce v armádě, volně se pohybujících směnných kurzů, zrušení lékařských licencí, negativní daně z příjmu a školních poukazů. Jeho proslaveným výrokem je:
„Jediným cílem byznysu je zisk. Dobročinnost je možná, ale kdokoli si chce hrát na dobrodince, ať tak činí za vlastní peníze.“
Uvažování, že takové postupy se příčí morálce utnul u nás Václav Klaus výrokem, že
morálka není ekonomickou kategorií.
To je vlastně jenom poznámka pro ty, kteří poukazují na naše privatizační „tunely“ devadesátých let. Dokonce se rozšířila domněnka, že něco podobného je pouze českou specialitou. Ale to jsou opravdu jenom zeměstředné „bájky a pověsti.“ Známým příkladem z loňského roku byl pokus Fuji o akvizici společnosti Xerox. Pokud by to proběhlo podle plánu Fuji, společný podnik Xerox Fuji by si půjčil 6,1 miliardy dolarů. Za tyto peníze by společný podnik koupil podíl, který ve společném podniku držel Fuji. S 6,1 miliardami USD v hotovosti by pak Fuji koupila Xerox a její dceřinou společnost Xerox Fuji.
Převzetí, aniž byste za něj museli platit cent, což samo o sobě zní šíleně.
Záležitost by pak měla pokračovat. Xerox by si pak měl chopit dalších dvou miliard dluhů, aby vyplatil svým akcionářům zvláštní dividendu. Tyto dvě miliardy se manažerům Xeroxu nezdály dost, chtěli vyplatit 2,5 miliardy. Cokoli, co přiměje akcionáře ke schválení „fúze.“ Jeden z větších akcionářů si nakonec na tyto plány stěžoval, takže se dostaly na veřejnost, a k převzetí alespoň prozatím nedošlo.
Blíží se závěr a pořád nepadlo slovo, které by naznačovalo zda vůbec spravedlivá společnost může existovat, nebo je to bláhový sen, utopie levice. Máme-li nějaký problém, tak prvním krokem k jeho řešení je jeho co nejdokonalejší popis a každý, kdo chce řešení bránit dělá zase vše možné, aby takovému popisu zabránil.
To je také základní důvod proč všechna komerční media, mezi která řadím i media veřejné služby, neinformují, ale vytvářejí virtuální zdání světa.
Není to jenom formou komentářů zainteresovanými komentátory, ale také dehonestací alternativních zdrojů a také tím, že o „nepohodlných“ skutečnostech neinformují vůbec. V antice Sirény, kouzelné pěvkyně, lákaly svým neodolatelným zpěvem námořníky ke svému ostrovu, aby jejich loď ztroskotala na útesech.
Dokud budou lidé naslouchat jejich dědicům v podobě komerčních médií, ztroskotají jejich představy světa na totálním chaosu, který tato média cíleně vytvářejí. A do té doby jsou veškerá kladná očekávání utopií.
Stokrát si můžete říkat, že svoje „Lidovky,“ „frontu,“ „Právo,“ rozhlas, televizi znáte, a že poznáte, kdy s vámi „mlátí“ o zem. Nepoznáte. Jsou to profesionálové a od toho abyste to nepoznali jsou placeni. Za to jste přesvědčováni, že vše, co se dozvídáte mimo ně je dezinformace, fake news, neověřené a Bůh ví z jakých podvratných zdrojů.
A protože to nestačí, tak nám bylo dohodnuto, že provozovatelé sociálních sítí, na kterých dnes probíhá neoficiální diskuse, budou povinni mazat veškerý obsah označený za fake news. Když matematik a publicista Marian Kechlibar proti tomu vystoupil s peticí Stop cenzuře, tak se strhla bouře lokajů, ke kterým se přidal i naivní humanista Jan Čulík zakladatel Britských listů:
Prý se v rozhlase hovořilo o petici ultrapravicových českých signatářů, mezi nimž vévodí Ondřej Neff (ten člověk se k stáru snad zbláznil?) požadující „absolutní svobodu slova na sociálních sítích.“ K tomuto nesmyslu si notoval i tzv. komentátor Českého rozhlasu Ivan Hoffman. Ten taky, věkem, zdá se, ztratil soudnost.
Signatáři petice by mohli vědět, že demokracie, to znamená odpovědnost. Vždycky byla a musí být v demokracii svoboda projevu omezována zákonem. […] Jak to už kdysi dávno, někdy ve dvacátých letech dvacátého století, definoval slavný americký soudce Brandeis: Je vážným trestným činem vykřiknout v přeplněném divadle „Hoří!“ – když se nic neděje a vy tím způsobíte hysterickou tlačenici, při níž se lidi ušlapou.
Je komické, že nálepkuje jmenované „staříci jako Ondřej Neff či Ivan Hoffmann […] už nezvládají dnešní moderní svět,“ ač je sám stejně stár jako Ivan Hoffmann, ale to je mimovolná komika špatně zvládnuté emoce. Kdyby použil rozum, tak musí přiznat, že svobodu slova mají jedinci, kteří jsou k oficiálnímu publikování (tedy přes síto cenzury) připuštěni a že jeho „apel“ se protiví české ústavně zakotvené Listině lidských práv a svobod, kde se praví, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. A také, že cenzura je nepřípustná.
Přesto, že je svoboda slova ústavně chráněna, tak se pravicová elita snaží najít obezličku, aby nás mohla dále mystifikovat. Stupeň mystifikace překvapivě odhalil sám Friedman když řekl, že z teorie, která
vychází ze zřejmě mylných předpokladů, mohou plynout překvapivě přesné předpovědi!?!
U nás stačí sledovat příkladmo dvojici ekonomů Šichtářová, Kovanda, aby si soudný člověk hledal dostatečně pevnou větev, která unese jeho tíhu až na ní spočine s konopnou smyčkou kolem šije.
Hlavním hříchem kritizovaného zpravodajství je ovšem ta část, která se mainstreamovým mediím „vypařila,“ která je politicky chytlavá,
nejedná se jenom o nepokojích v Bulharsku, ale i o neokolonialistických obchodních dohodách EU, kdy dotované a tudíž levné potraviny z EU pod zástěrkou humanitární pomoci ničí místní africkou produkci a africké zemědělství vůbec a jsou také jedním z mnoha důvodů migrace. Nebo kdo má prospěch z dovozu agenturních pracovníků z Polska, Ukrajiny a Rumunska a kdo na něj naopak doplácí.
U většiny migrantů se jejich sen o prosperujícím životě nesplní, ale stále více lidí pociťuje tlak konkurence na trhu práce a bydlení. Díky politické pravici jsou nakonec prvními oběťmi migrace – stejně samotní migranti.
Pravice, ať politická nebo ekonomická myslí jenom na uspokojení vlastního ega, ctí zisk okamžiku a výčitky ostatních bagatelizuje obviněním ze závisti. A ke všemu to vydává za přirozený běh věcí… Wow!
Zajímalo by mě, jak jsou na tom pravičáci při sexu.
