Ivan David
4. 9. 2020
Každého napadne, že jednotnou solidární politiku. Nejen zahraniční, ale i hospodářskou – aby silnější státy neustále nevykořisťovaly ty slabší, jako jakýsi „kanónenfutr“ hospodářského růstu států na severozápadě Evropy. Protože dividendy a další miliardy, které tečou na západ, k „matkám“, nutně musí někde chybět a někoho jiného oslabovat. Jednou z takto oslabených zemí, které přijaly pro ně nevýhodnou, ale ideologicky prosazovanou ideu jednotné měny, je i Řecko. Zaplatilo za to draze ve fázi tzv. hospodářské pomoci německých a francouzských bank, které ho vnitřně zcela vyčerpaly a v podstatě vykradly. Naproti tomu Turecko si nemá nač stěžovat, ohledně finančních toků z Evropy. Tam je tok peněz jednoznačný. A protože osa sporu leží na turecko-řeckých hranicích, je podpora EU jasná ve prospěch Turecka. To je fakt „an sich“.
K tomu přistupuje podpora NATO. Včera večer vyhlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, že Turecko a Řecko zasedly ke společným rozhovorům, které by snad znamenaly bod obratu. Jakmile to v Aténách slyšeli, rozhodně toto prohlášení dementovali. Vychází najevo, že vojenská zastoupení Řecka a Turecka v centrále NATO snad souhlasila s „technickými rozhovory“, ale jak napsal na svůj Twitter Michal Ignatiou, zpravodaj v Bílém domě, „nebylo to konzultováno s politickým vedením“. Atény tvrzení Stoltenberga jednoznačně popírají. Rozhovory prý budou možné, podle řecké vlády, „až turecké lodě opustí řecké pobřežní vody a ukončí výzkum dna řeckého podmořského šelfu“.
Celá tato akce generálního tajemníka NATO, jak píší řecké weby, jen zvýšila podezření řecké vlády, že se zde nehraje úplně čistá hra a spekulují o podpoře tohoto kroku ze strany diplomacie USA a Německa. Pro Turecko je následné řecké dementi vítaným argumentem, kterým poukazuje na to, že „Řekové nechtějí jednat“.
Co se Německa týče, při zběžném přehledu zahraničních webů mi padl do oka komentář Thomase Enderse, bývalého generálního ředitele konsorcia Airbus a dnešního předsedy Německé společnosti pro zahraniční politiku (der Deutschen Gesellschaft für Auswärtige Politik). Komentář napsal jako hostující autor pro Neue Zürcher Zeitung, možná i z toho důvodu, že doma by mu ho nikdo nechtěl zveřejnit, zatímco švýcarské noviny jsou zřetelně svobodomyslnější. Ve svém komentáři totiž v podstatě obviňuje německou zahraniční politiku z nedostatku odvahy a alibismu.
Enders si vytyčil jako základní myšlenku, že „EU potřebuje odvážnou německou zahraniční politiku. Tváří v tvář ozbrojeným agresorům, jako je Turecko, pomáhá pouze důvěryhodné zastrašování“. Tedy pouze hrozby, které jsou podložené silou a u kterých je jasné, že budou uskutečněny. A požaduje jednoznačnou podporu Řecku, které chrání hranice EU. Řecko, nikoli Turecko, které za ochranu hranic EU kasíruje miliardy a pak k nim pošle davy ilegálních migrantů. To Řecko podle Enderse zabránilo jejich proniknutí na území EU. „Německo chce pokračovat ve zprostředkování, ponechat otevřené kanály pro diskusi s Ankarou a zařadit toto téma na pořad jednání různých orgánů EU. Dobře tedy. Ale je to dost? Proč spolková vláda jasně neobjasní, na čí straně je, a neprohlásí, že v případě potřeby uvalí sankce také na Ankaru?“, kritizuje spolkovou vládu Enders.
Uvalení sankcí na Ankaru. Bolavé téma. Nyní je na pořadu spíše uvalení dalších sankcí na Rusko a možné ukončení projektu North-Stream 2. Možná Angela Merkelová hodlá nahradit ruský plyn tím řeckým, který si ale levně koupí od Turků. Ostatně, co se německého zprostředkování týče, řecký premiér Kyriakos Mitsotakis dal jasně najevo, že pokud by chtěl neutrálního zprostředkovatele, zvolí Švýcarsko.
Enders ale vidí příčiny německého lavírování i jinde. „Problém berlínské zahraniční politiky jde mnohem hlouběji a projevuje se nejen v chování spolkové vlády v současném egejském konfliktu. Je výsledkem let autosugesce politických elit, že abstinence od vojenské moci a multilateralismus mohou být pro Německo jedinou odpovědnou zahraniční politikou.“ Míní tím zejména stav, kdy po tzv. „leading from the middle“, Ursuly von der Leyenové na postu spolkové ministryně obrany, což je možno přeložit jako „vedení ze středu“, tedy snaha nikoli se vojensky exponovat, ale schovávat se za jiné, přivedla Bundeswehr do stavu naprosté neschopnosti boje. A dává to do kontrastu nejen s Řeckem, ale i s Francií, která může na turecké provokace reagovat hrozbou odvety, což Německo nemůže. Země, která nemá reálnou vojenskou sílu, nemá čím zastavit agresora. Což platí o mnoha zemích EU, nejen o Německu. Enders to vidí ze svého pohledu. Otázka je, zda by Německo chtělo svou bojeschopnou armádu použít v případě hrozby ozbrojeného konfliktu nasazením na obranu evropských hranic. Protože prostředky samy o sobě nic neznamenají, když chybí vůle.
Thomas Enders také konstatuje, že „turecká agrese v Egejském moři nespadla letos z nebe. Zapadá do obrazu stále expanzivnější a agresivnější zahraniční a vojenské politiky v Sýrii, Libyi, vůči Kurdům a nyní také ve Středomoří. Stejně jako si Vladimír Putin stanovil za cíl napravit rozpad Sovětského svazu a shromáždit co nejvíce ztracené „ruské půdy“, Recep Tayyip Erdogan zjevně chce, aby Turecko bylo v Turecku dominantní silou, podle příkladu Osmanské říše, která padla před sto lety Východní Středomoří, Balkán a Střední východ.
Erdogan zároveň už léta zintenzivňuje represi uvnitř své země a zavírá do žalářů nepopulární politiky, novináře a soudce. Dnes je Turecko de facto diktaturou, vládou jednoho muže, i když zde (stále) existují demokratické volby.“
Už i vlivní lidé v Německu vidí neudržitelnost alibistické politiky Německa, nyní i nominálně vedoucího státu EU, vůči Turecku. A nelíbí se jim. Na druhou stranu, články kritické vůči vlastní vládě raději zveřejňují v zahraničí.
Na závěr je stále jasnější, co Evropa potřebuje, aby mohla vzdorovat Turecku – musí CHTÍT vzdorovat. A vyhodnotit, co je skutečné nebezpečí a co je „povinná agenda amerického deep state“, který má prolezlé snad všechny evropské vlády odchovanci různých „Aspen Institutů“. Amerika Turecko jako hrozbu nevnímá – je to partner v NATO a stále potenciální země nástupu pro válku s Ruskem. Malé evropské státy jsou z hlediska NATO naprosto postradatelné a mají jen sloužit. Poučení to vědí nejpozději od bombardování Jugoslávie.
