Petr Vlk
Letos není kulaté výročí Mnichova. Jsem proto docela zvědav, jak dnešek pojme informační mainstream. Ale netrpím velkými iluzemi. Možná, že večerní Televizní noviny přinesou nějaký dvacetivteřinový šot, možná, i když zatím o tom neexistuje žádná indicie, něco přinese večer ČT 24, třeba se nějaké noticka či komentáříček objeví na internetových serverech. Třeba, ale rozhodně Mnichov se nestane tématem dne. A dokonce ani stínem letošního také nejubilejního 21. srpna. A to z mnoha důvoů. Že by alespoň najeden den vytlačil CoVid? Ani zdání!
Vlastně jen dvě data před a jedno po Mnichovu.
Těmi před jsou
26. srpna 1278 – bitva na Moravském poli
a
8. listopadu 1620 – bitva na Bílé hoře
Moravské pole zásadně pozměnilo postavení Království Českého a jeho role v Evropě. Při opačném výsledku, se jevilo býti nanejvýš pravděpodobným, že by se stalo opravdovou a dost možná trvalou velmocí v evropském kontextu, ale především Habsburkové by zůstali mimo jakoukoli významnou osu evropského konání a hráli by roli nanejvýš v politice středověkého Švábska. Evropa by se ubírala po jiných cestičkách. Ale alternativní dějiny neexistují a český stát zde prohrál svou historickou šanci. Navždy. A na 15let ztratil samostatnost a z kvetoucí země se dostal do role okopávaného a zneužívaného knechta vítězů, ale i tzv. „přátel“. Těmi „přáteli“ míním především Branibory a především jejich panovníka Otu V. Braniborského, který se po smrti českého krále ujal správy v tuzemsku a „výchovy“ jeho syna -Václava II. S předsmrtným požehnáním padlého krále jako jeho dlouholetý spojenec. Tohle představovalo historickou lekci o spolehlivosti, odpovědnosti a roli spojenců v českých dějinách. Jenže nikdo, tu lekci nevzal vážně, či spíše vůbec na vědomí. Naopak, historicky máme doslova spojeneckou mánii. Ačkoli na ni vždycky, v osudových okamžicích tvrdě dojedeme a spojenci nás nechají na holičkách.
Bílá hora je z hlediska historické posloupnosti v podstatě jedním z /hodně/ dlouhodobých důsledků Moravského pole. Tím, že šlo o nároky tehdy dávno vítězného Habsburského rodu na českou korunu. Které by, jak už řečeno, bez Moravského pole nemohly vzniknout. Důsledky jedné jediné, prohrané a vcelku nevýznamné bitvy, jež by za normálních okolností a s rozhodným a odpovědným vedením státu v žádném případě nic neřešila ani neznamenala, se ukázaly být katastrofickými. Tenhle prostor na celých 300 let ztratil samostatnost. Nejen to. Něco podobného se stalo i Polákům a Maďarům. Ba i jiným zemím. Ale NIKDE se nepřihodilo, že by se elity rodové, majetkové a intelektuální zcela odrodily svému národu, zapřely svůj původ a místo toho přejaly za své zájmy vítězného cizího rodu a triumfující cizí monarchie. Na tři stovky let.
Tenhle poměrně dlouhý historický exkurz pokládám za nezbytný, mám li srozumitelně podat leitmotiv dnešního článku , kterým je 3. v řadě našich osudových dní – MNICHOV.
Ale než to vysvětlím, musím zmínit ještě čtvrté katastrofické datum –
15.3.1939
Není nejmenší pochybnosti, že den zničení II. republiky a vznik Protektorátu se konal jako důsledek 29.9.1938. Stejně tak je bez debat, že představuje to naprosto nejosudovější, co kdy v českých/československých dějinách nastalo. Moravské pole nám zabránilo stát se velmocí, Bílá hora z nás učinila nesvéprávný habsburský pašalík, Mnichov zlomil naši hrdost a sebral nám historická území a státní suverenitu. Ale březen 39? Ten jako jediný, při opačném konečném historickém výsledku znamenal fyzické vyhlazení národa. Nelítostnými vítězi.
Což je absolutní novum.
I po Bílé hoře za tři stovky let se český živel znovu probudil a znovu obnovil. Prošel si duševním a intelektuálním znásilněním, ale nikdy mu nehrozilo fyzické vyhlazení. Ale scházelo málo a po Protektorátu by patřil dnes už k dávno vyhynulým živočišným druhům. Stejně jako třeba trilobiti či mamuti.
Právě v této souvislosti, respektive – pro tuto konotaci, je nutné Mnichov a vznik Protektorátu soustavně připomínat. Genocida nás minula jen o pověstný vlásek.
Zatímco ti, co určují politický směr, se každoročně účelově pojímají na Srpnu68. Ten nebagatelizuji. Ani stínem. Je traumatem mé generace a zůstane jím navždy. Ale ve srovnání se zmíněnými historickými událostmi, které neváhám označit jako zlomení páteře, představuje pouhé rozbité koleno. Nanejvýš zanícené slepé střevo.
Proto Mnichov a proto dnes.
Tolik úvod
V nadpisu ale stojí Británie, Mnichov a dnešek…. Takže je čas hodinu dějepisu nějak umenšit. Nikoliv zcela opustit. Bez ní se totiž nikam nedostaneme.
Takže si dovolím se malinko k těm nejosudovějším a nejčernějším dnům naší historie vrátit. Všechny totiž nějakým způsobem souvisí s tím, že se zde osudově dotkla česká politika s anglickou, resp. britskou. A nikdy z toho pro náš stát nevzniklo nic dobrého.
Přemysl Otakar II. podpořil významně v souboji o císařský trůn bratra tehdejšího anglického krále Richarda Cornwallského proti Alfonsi X. Kastilskému. Nedlouho potom se mu Cornwall „odvděčil“ tím, že se mu pokusil vojensky odejmout Duryňsko. S odůvodněním, že jej potřebuje. Punktum.
Při Bílé hoře anglický vliv byl daleko markantnější – zimní král Fridrich Falcký získal od českých, převážně protestantských stavů trůn nikoli v poslední řadě proto, že měl za tchána anglického krále Jakuba I. Takže stavové doufali ve finanční a vojenskou pomoc anglického protestantského panovníka. Kalkulace zcela selhala.
Stejně jako v Mnichově. Předválečná ČSR disponovala celou soustavou spojeneckých smluv, neboť jak Masaryk, tak Beneš ani na vteřinu nepochybovali, že republiku čeká osudová konfrontace s věčnou dějinnou hrozbou – Německem. A stejně tak viděli, že samotná republika v ní neobstojí. Proto vytvořili smluvní síť, jejímž základním pilířem se stala spojenecká smlouva s Francií. Neboť logika říkala, že právě země galského kohout po zkušenostech z prusko francouzské a I.světové války musí mít naprosto eminentní zájem na zadržování Germánů v jakémkoliv směru. A další kalkulaci, rovnocennou té českých stavů s Fridrichem Falckým a jeho anglickým tchánem, pak představovala obranná smlouva Francouzů s Brity!
Takže konečně je jeviště vybaveno všemi kulisami a lze se pustit do vlastní materie!
Velmi často a mnohokrát jsem si lámal hlavu nad Mnichovem a zkoumal různé vlivy, zájmy, možnosti, zkoušel domýšlet, co by kdyby a v poslední době zejména řešil, kdo má hlavní díl viny na Mnichovské katastrofě.
Nelze než konstatovat, že bezprostřední vinu na ní má prezident Beneš. Nikoli v tom, že Mnichov nastal, že k němu došlo. V tom je nevinně. Tyhle události se řítily mimo jeho jakýkoliv dosah a on vykonal vše, aby jim zabránil. Jeho zátěží je přijmutí kapitulace. Jakkoliv si nelze dělat sebemenší iluze o tom,jak by střet dopadl – to ostatně přesně a vyčerpávajícím způsobem popsal minulou sobotu ve svém hutném rozboru MS, odpor byl na místě a potřebný. I za cenu jistých velkých ztrát na životech a majetku. Ale nedošlo by k přeražení morální páteře národa. A spousta věcí by dnes byla zřejmější, jasnější a tím daleko hůře zfalšovatelná současnými překrucovači historie.
Například by nešlo mile krajanovat, protože drtivá většina sudetských Němců,by se tehdy aktivně zapojila na straně agresora. Stejně tak záškodnická a doslova zákeřná role Polska by se odhalila v plné nahotě. A především, v hodině nejtěžší, by se ukázalo zač tehdy stály tzv. společné hodnoty, jimž předválečná ČSR tehdy podřídila veškerou svou politiku domácí i zahraniční po celou dobu své existence. Což by představovalo daleko průkaznější a skoro neokecatelné memento pro dnešek, protože mrtvý v rodině, díky zradě spojenců, platí daleko a daleko více, než představuje školní vzpomínka na vlastní vzdání se bez boje.
Březen 39 už představoval jen dokončení tragedie ze září 38.
Ale vrátím se opět k tomu, co chci sdělit – dlouhodobě řeším hlavního viníka Mnichova. A pořád mi vychází – Velká Británie.
Jenže i Paříž,jak už uvedeno disponovala svým smluvně spojeneckým fundamentem. Protože i ona tušila, že sama v další velké válce s Germány neobstojí. Proto podepsala spojeneckou smlouvu s Británií. A československé politické špičky z toho dovodily totéž co v roce 1620- že Jakub I. pošle svoje vojska na pomoc českým stavům -omlouvám se, že Británie vojensky významně podpoří Francii a ta zase nás. A společný tlak že hitlerovské Německo neustojí.
Jakub I. i Neviille Chamberlain to ovšem viděli jinak. Jestli anglický král v 17. století á konto událostí v Českém království pronesl nějakou repliku známo není. Ta z Chamberlainových úst ovšem ano:
vůči zemi naprosto neznámé někde „daleko“ ve střední Evropě , kvůli které je nepředstavitelné jít znovu do válečných zákopů.
Což Britové přetavili do daleko důležitějšího sdělení francouzské vládě -pokud Francie zasáhne na podpor Československa nebude Spojené království cítit býti vázáno spojeneckou smlouvou a Francie musí válčit sama. Finoto la Musica!
Tím Britové otevřeli cestu k Mnichovu a následně jí dovedli až na samý konec. Se všemi důsledky. Oni a nikdo jiný zradili svobodný svět, demokracii,mezinárodní právo.
Tenhle moment britskofrancouzské zrady , ale především té britské, spojené s naprostou a trestuhodnou politickou krátkozrakostí se věru dnešním vykladačům, ale daleko více – překrucovacům historie věru nehodí.Mohlo by to totiž evokovat a především zpochybnit! Vždyť oba stráty jsou opět našimi úhlavními spojenci, garantujícími.. no co vlastně?
Proto,když se k nějakým úvahám o II.světové válce, jejích příčinách a peripetiích někdo vůbec odhodlá, více méně to vždycky vypadne stejně – ano, Britové selhali, nechali Československo na pospas Hitlerovi, ale vlastně – ne Britové,nýbrž především jistý Chamberlaine! Jen ten selhal, neměl na svůj historický úkol. ale kde pak Britové jako celek rozhodně ne, v žádném případě! A okamžitě připomenou Winstona Churchilla s jeho proslulým výrokem “Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.”
A vykládají to tak, aby v čtenářích, posluchačích, divácích vznikl dojem, že stejně smýšlela naprostá většina vlivných politiků a především obyčejných Britů. Že Chamberlain byl s několika dalšími jen jakýmsi omylem v pevné vůli všech zbylých Britů Československu pomoci!
Nic není vzdálenějšího pravdě! Neville Chamberlaine mluvil za drtivou většinu tehdejších obyvatel Spojeného království! A to bez rozlišení na elity a ty obyčejné. Dovolím si citovat už zmíněného tehdejšího ministra námořnictva Duffa Coopera
Příští den /29. září/ mluvil Chamberlain v Dolní sněmovně. V jednu chvíli mu vedle sedící ministr financí Simon předal na papírku vzkaz. „Musím sněmovně ještě něco sdělit,“ reagoval poté premiér po dramatické pauze. „Právě jsem byl informován, že mě pan Hitler zve, abych se s ním zítra sešel v Mnichově. Pozval také pana Mussoliniho a pana Daladiera.“
„Byla to pozoruhodná scéna, všichni vládní příznivci povstali a jásali,“ zapsal si Cooper. „A poté, co tomu požehnal i předák opozice Attlee, všichni opět povstali a tleskali.
Navečer 30. září se Duff Cooper pracně dostával přes davy jásajících lidí do Downing Street 10, kde se konalo zasedání vlády po návratu Chamberlaina z Mnichova.
Chamberlaina nadšeně po příletu z bavorské metropole vítaly mnoha tisícové zástupy.
a po jeho výroku: „Drazí přátelé, podruhé v našich dějinách se britský premiér vrátil z Německa s čestným mírem. Věřím, že je to mír pro naši dobu,“
Davy freneticky šílely. Všichni jako euforičtí Mnichované……
Následně mírotvorce na cizí účet je pozván do Buckinghamského paláce, kde na něj čekal nadšený král Jiří VI., který chtěl premiéra osobně vyslechnout a pochválit. Cestou ke králi byly ulice Londýna tak plné vděčných a jásajících občanů, takže mu trvalo více než hodinu a půl než do paláce vzdáleného pouhých několik kilometrů dorazil. Zde se mu dostalo vřelého přijetí ze strany krále, který premiéra vyzval, aby se s ním ukázal na balkonu před davem nadšených Londýňanů, což byl v té době bezprecedentní krok a mimořádná pocta.
Po Mnichovské dohodě se velmi tvrdě postavila i proti přijímání československých uprchlíků. „Měli by žádat o azyl v Sovětském svazu a ne v Anglii, když jsou to beztak samí komunisté,“
Proč se lady Astorovou zabývám – protože politika se nikdy nedělala jen na oficiálním jevišti – tedy v parlamentu. Ale stejně významné je zákulisí. Respektive většinou ještě vlivnější – a lady Astorová provozovala vlivný tzv. clivendenský salon, kde se scházela politická britská politická, společenská a ekonomická smetánka. Doplňovaná velvyslanci některých vlivných zemí. Patřil sem například i tehdejší americký velvyslanec Joseph Kennedy /otec JFK/. Tady se kula britská politika. Vláda sněmovna jí dávaly jen finální šlif.
Opět odbočím, kdykoliv dojde na Mnichov a selhání tehdejších/ dnešních spojenců, vždycky je to bagatelizováno poukazem, že hlavním garantem jsou stejně USA. A ty s Mnichovem nikdy neměly nic společného. Rolí USA a speciálně prezidenta Roosevelta, ale i Josepha Kennedyho se zabývaly články Kosy před dvěma roky. Konkrétně
Historická komparace
Astorová a její klub v tom nejeli sami. O tom, že Chamberlaina po Mnichovu přijal král Jiří VI. A udělal do té doby nevídané gesto královská rodina mnichovanského premiera pozvala společně na královský balkon a jim davy holdovaly!
Při jejich zdrojování mi mohly tehdy vypadnout oči z důlků. Americkou ingerenci do mnichovských událostí nechám stranou. Vraťme se k Británii.
Na níž manželka pozdějšího krále Jiřího VI. a jeho dvě dcery zdraví nacistickým pozdravem! Dnes víme, že to nebyla ani poblouznění ani náhoda. Za kterou hajlující a jejich země prošla očistcem.
Osobně se domnívám, že nějaké další zkoumání už přinese jen jistě zajímavé pikantní detaily, ale ne něco zásadního. Postoj Jiřího VI. k Mnichovu jsme si popsali.
Jeho předchůdce a bratr Edvard VII. je kapitolou sám pro sebe. Co se vztahu k nacismu a jeho čelným představitelům týče. Měl pro ně pochopení před nástupem na trůn i při svém jednoročním kralování. Všemu ovšem nasadil doslova korunu, když po své abdikaci kvůli tehdy nepřijatelnému sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou v roce 1937 navštívil Německo. Sice nikoliv jako nominální monarcha, už „jen“ co by vévoda z Windsoru, ale přesto se v zemi hákového kříže dočkal královských poct. Což lichotilo především paní Simpsonové, jíž tyto jinak zůstaly odepřeny.
Edvard byl poměrně rychle uchvácen obrovským industriálním pokrokem v zemi. I když si to zřejmě ale neuvědomoval, stal se propagandistickým nástrojem nacistů, kteří celou vévodovu německou návštěvu pečlivě naplánovali tak, aby byl nacistický režim ukázán v tom nejlepším možném světle. Vše zašlo tak daleko, že byl exkráli dokonce ukázán tehdy ještě rozestavěný koncentrační tábor, který byl ale nacisty označen za pouhé kasárny.
Během cesty se pak Edvard s Wallis setkali s téměř všemi vrcholnými nacistickými pohlaváry včetně Josepha Goebbelse. Při návštěvě s Hitlerovým zástupcem Rudolfem Hessem později uvězněný nacista zase předvedl britskému vévodovi svou rozsáhlou sbírku modelů válečných lodí a podle svědectví Hessovy manželky měli oba muži s nehranou radostí svádět rekonstrukce bitev první světové války.
Vyvrcholením vévodova německého turné byla schůzka se samotným Adolfem Hitlerem, který se pokusil na bývalého panovníka udělat ten nejlepší dojem, aby tak získal cenného britského spojence.
Netuším, do jaké míry prezident Beneš viděl do detailů zákulisí britské politiky, ale určité informace bezpochyby dostal. Minimálně takové, jaké jsem shromáždil pro tento obecný článek pro malý bezvýznamný blog. Musela mu z nich naskakovat husí kůže a hlava jít kolem, když viděl jak ona příslovečná až bájná bašta demokracie se vidí v nacistickém státě, kde jakékoli zdání fungující demokracie bylo drasticky sankcionováno.
Na dokreslení drobná, ale charakteristická epizodka -době, kdy Chamberlainovi mírotvorci holdovaly davy se na Trafalgarském náměstí demonstrovalo. Na podporu Československa .Celkem asi 15 tisíc lidí, zlomech těch, co aplaudovali Chamberlainovi na letišti, při triumfální cestě Londýnem a pod královským balkonem. Ale i tak BBC o těchto nespokojených reakcích na nátlak vlády pomlčela.
Diví se někdo v tomto kontextu, že Beneš hledal cestu k Sovětskému svazu? Před Mnichovem a ještě více po něm?
Připomeňme, že Británie podpis Mnichovské dohody nikdy neoduznala. Naopak její znění pokládá za právně uzavřenou smlouvu. Kterou ovšem porušil Hitler tím, že obsadil zmrzačený zbytek Československa v českých zemích vyhlásil protektorát Čechy a Morava. A až do atentátu na Heydricha vypálení Lidic zastávala britská vláda stanovisko, že případné obnovení Republiky československé po vítězné válce se může odehrát jen v hranicích , vytýčených právě Mnichovskou dohodou!!!! Jejich Mnichovskou dohodu a tedy platnou.
Mimořádně smutný příběh!
Ať na tom hledím, jak chci, nemohu si pomoci – tím hlavním, kdo nejvíce selhal v mnichovském kontextu jsou Britové. Nic na tom pro mne nemění jejich obrovské válečné vzepětí a mimořádná role v protihitlerovské koalici. Oni totiž skutečně bojovali až tehdy, když došlo na ně samé a jejich existenční zájmy. O čemž se hořce přesvědčili jak Poláci, tak Francouzi.
Trochu odbočím, existuje už nějaký čas mezi českými historiky skupinka, s „neotřelým pohledem“ na Mnichov a jeho výklad. Přirovnal bych je k exministru kultury Hermanovi /čerstvému nositeli německého státního vyznamenání Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou/ s jeho milým krajanováním.
Hlásají, že Británie, v případě Mnichova, nás nezradila, protože neměla s ČSR žádnou spojeneckou smlouvu a že pochopitelně JEN hájila svoje okamžité zájmy…..Hájila je tak /ty zájmy/, že klidně rozparcelovala cizí stát, šla na ruku zločineckému režimu a naopak sama vyhrožovala silou bezmocné oběti. Protože přece hájila svoje, zřejmě oprávněné zájmy, tak je vše v pořádku. Říkají nikoliv britští, nýbrž ČEŠTÍ historici!!!!
Jedním takovým “moderním“ historikem je například ředitel Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Ivan Šedivý – “Mnichov nepovažuji za zradu”, jednoznačně konstatoval a připomněl, že k něčemu takovému spěly události od 20. let a ostatní státy hájily samy sebe. Prostě sledovaly své zájmy. A my bychom to měli konečně pochopit a konečně se přestát bát to přiznat.
Ještě doplním, že zmíněný profesor Šedivý dostal před rokem stříbrnou pamětní medaili Univerzity Karlovy za celoživotní přínos českým dějinám….
A řada českých nájemných brků, zejména těch vždycky správných to po něm s gustem opakuje! Jsou to titíž, co mile krajanují, ale vedle toho ostřížím zrakem hlídají liberální demokracii a transatlantickou solidaritu a evropské hodnoty. A přitom pro Mnichov, minimálně z britského hlediska, neshledávají nic divného.
Ne, Mnichov a Mnichovanství zdaleka nejsou mrtvy!!!! Je děsivou tragédií, že někteří tuzemci pro něj a jeho viníky dokonce mají pochopení!!!
Tím se dostáváme k dnešku.
Vím, že jsem přeskočil 15.březen 1939 a jeho britskou stopu, ale to se dá odbýt jednou větou – Britové při podpisu Mnichova garantovali nedotknutelnost hranic zmrzačené Republiky československé. Zač ta garance stála je zřejmé.
Takže Britové, Mnichov a dnešek. Je nejvyšší čas.
O tom jak se na nás valí hesla typu – musíme za každou cenu držet transatlantickou solidaritu, společné evropské hodnoty jsou pro nás posvátné, spojencům jsme vždycky věrní, atd. atd. nám létají od těch jedině správných kolem uší dennodenně. Od těch samých co mají pochopení pro Brity a jejich roli při Mnichovu. Přece to byl jejich oprávněný zájem… Tak co bys chtěl český občánku?
Za sebe odpovídám, že nic! Nejméně od té doby, co mám informace jak to bylo s Branibory v Čechách po smrti Přemysla Otakara II. Že sem nevpadli, nýbrž plnili spojenecké smluvní závazky.
Jenže nejde jen o „nějaké historiky“ a „nějaké“ pisálky. Tenhle postoj, pokud jde o Velkou Británii, tedy maximální vstřícnost, chápání jejích pozic až do naprosté submisivity a víra v cokoliv, co Londýn tvrdí, je i nadále úhelným kamenem české oficiální politiky! Vzpomene si ještě někdo na Babiše a jeho komentář, kterým doprovodil rozhodnutí o vypovězení ruských diplomatů jako reakci na případ Skripal? Rád ho zejména příslušníkům sekty Nejsvětější koblihy připomenu:
„Z našeho pohledu nemáme důvod Velké Británii nevěřit. Já to vidím jako pozici podpory našeho spojence v rámci NATO a v rámci EU, který nás požádal o to, abychom s ním byli solidární a abychom ho podpořili,“
Naši politikáři se zjevně z historie nepoučili a nic nepochopili. Nejen z Mnichova. Ale ani z té, kterou už sami prožili. A jejich voliči také ne. Mám tím na mysli Brexit. Bezmezně Británii věříme, poskytujeme jí podporu v rámci NATO a EU, jsme s ní solidární! Protože s ní sdílíme ty společné hodnoty přece! Napadne ty věčně správné jak s tím asi jde dohromady Brexit? Jak to, že Britové se na ně vykašlali a nechtějí s nimi mít nic společného?! Tohle je onen betonově spolehlivý spojenec, o kterého se můžeme kdykoliv a zejména v případě NAŠÍ potřeby opřít? Když na nás aktuálně /znovu/ udělal demonstrativně dlouhý nos a vyplázl jazyk Brexitem?
Protože mu, přesně jako v Mnichově přišlo, že jeho momentální zájem a profit je zcela odlišný od našeho? Ne, nejedená se o žádnou spekulaci, fake news nebo hledání laciných senzací. Je to doložitelné konstatování. Takhle přece byla doložitelně vedena kampaň za vystoupení z EU. Především Borisem Johnsonem!!! Který je dnes premiérem. Jenž před pár dny znovu prokázal, jak Británie drží slovo a ctí přijaté závazky, když z nich dostatečně, dle svého mínění neprofituje. Boris Johnson vyzval konzervativní poslance, aby podpořili jeho plán anulovat část ani ne rok staré dohody s EU o Brexitu. Chce, aby podpořili vládní návrh zákona o vnitřním trhu, který podle stanice BBC porušuje britské závazky týkající se hospodářské konkurence a celního režimu v Severním Irsku.
Opět jsme v Mnichově. Posunutém o 82 let. Řečeno s „historikem“ Ivanem Šedivým – Británie hájí sama sebe! Netuším, zdali nyní dodá, že je tedy v pořádku, že poruší smlouvy, jež PŘED ROKEM dobrovolně podepsala. Ale jestliže má být myšlenkově konzistentní, tak by to Johnsonovi měl minimálně odkývat, když ne rovnou ho za to pochválit. A to i přesto, že pět žijících Johnsonových předchůdců v Downing Street 10 proti takovému postupu vehementně protestuje!
Musí nás zajímat, co Británie ohledně Brexitu činí. Jak drží své slovo. Už proto, že je to náš významný obchodní partner. Ovšem jestliže s ní jsou OPĚT spojeny otázky bezpečnosti, ba eventuálně elementární existence státu a národa, je nutné zajímat se o Brity a jejich schopnost plnit co sjednají a slíbí, nekonečně více. Handl je jen handl. Ale otázka života a smrti je jiná kategorie.
Já na základě svých informací mohu prohlásit, že kdykoliv udeřila těmhle krajům osudová hodinka a nějaké očekávání spojila s Anglií/Británií, dopadlo to vždycky stejně. Brexit, zatím zdá se, z téhle dějinné zkušenosti s britskou spolehlivostí nijak nevybočí.
Tolik moje dnešní zamyšlení nad Mnichovem. Uznávám – nikterak radostné.
Ale ještě neskončím. Ještě se musím vypořádat s jistě znějící námitkou – Britové si to všechno odpracoval za Churchilla. Vždyť bojovali za nás! Přijde další Churchill.
Nikoliv. Britové válčili, až když šlo jim o krk. A válčili jen sami za sebe. I za Churchillova vedení!
Nesnižuji jeho zásluhy, jen mu upírám svatozář. Stačí si přečíst paměti Elliota Roosevelta s názvem- Jak on to viděl /myšleno jeho otec FDR/ , či paměti Dwighta Eisenhowera Invaze do Evropy a ona svatozář nad WCH zhasne. Byl to zcela mimořádný britský imperialista. Jehož zajímala jen Británie a záchrana jejího imperiálního statusu za každou cenu. Doslova za každou. Viz nedávno odtajněné zápisky generálního ředitele New York Times- Julia Ochse Adlera, které pořídil ze své schůzky s WCH (tehdejším vůdcem konzervativní opozice v Dolní sněmovně). Ta se konala 29. dubna 1951 .
Churchill si stěžoval, že je tehdejší společná anglo-americká politika vůči SSSR slabá, místo aby byla agresivní. Vzápětí dodal, že kdyby byl premiérem on (což se o pár týdnů později skutečně stalo) a dosáhl shody s americkou vládou, postavil by Rusy před ultimátum v podobě balíčku podmínek.
„Při předpokládaném odmítnutí by Kreml byl informován, že pokud si to nerozmyslí, shodíme atomovou bombu na jedno z 20 nebo 30 sovětských měst,“ poznamenal si Julius Ochs Adler. Churchill si představoval, že v takovém okamžiku by bylo civilní obyvatelstvo všech zmiňovaných měst evakuováno. Podle Adlera si Churchill myslel, že by Sověti zase odmítli a západní mocnosti by tak svrhly jednu bombu a případně další. „Taková panika by zajistila (určitě v případě třetího útoku) mezi ruským obyvatelstvem i u Kremlu, že naše podmínky budou splněny,“
Naštěstí Američané disponovali tehdy zdravým rozumem. Děsivé na tomhle odhalení je především zjištění, že uběhlo sotva 6 let od konce II.ww a WCH by byl klidně, a protože Američané jej odmítli, opět jen v nějakém britském zájmu byl rozpoutal jaderné peklo nevyprovokovaným útokem. Hekatomby mrtvých zakalkuloval jako nutné ztráty!
Ještě má někdo slabost pro Brity a jejich politiku? Při výročí Mnichova?
