Sputnik: Pane doktore, v porevolučních dějinách konstatujeme zánik takových firem jako AVIA, ČKD. Mezi tyto stíny sametové revoluce by jistě patřil i osud Waltrovky. Vzpomínáte na Waltrovku neboli Motorlet? Motory od této firmy poháněly i MiGy-15, naše L-29, L-39 i československá civilní letadla L-410 Turbolet…

PhDr. Josef Skála, CSc.: Waltrovka je výrazným příkladem toho, co se s českým průmyslem dělo od přelomu 19. a 20. století dodnes. Podobně jako jiné součásti našeho českého rodinného stříbra – míním všechny ty slavné firmy, které nám dělaly čest ve světě –, i Waltrovka vznikla už za Habsburské monarchie. Bylo to v etapě, kdy se národní obrození a emancipace odehrávaly hlavně ve sféře jazyka, kultury, ale i na dalších takříkajíc nehmotných úrovních. Firma Walter záhy pronikla do hospodářského života. V daném případě se tak stalo v roce 1903, kdy Josef Walter rozjel výrobu motokol…

Od jízdních kol, přes letecké motory, až po náhradní klouby z Motorletu. Pozoruhodné…

Už krátce po I. světové válce se z Waltrovky stala akciová společnost produkující zprvu automobily, krátce na to i letecké motory. V roce 1936 se stala vůbec největší továrnou na letecké motory v celé střední Evropě, která už tehdy produkovala širokou nomenklaturu typů. Šlo o pístové letecké motory, které našly odbyt v mnoha zemích. Za nacistické okupace se podnik stal vítanou hříčkou a kořistí, již velmi rád uchvátil komplex německého válečného průmyslu.

Byla to Waltrovka, která předvedla i jeden z obdivuhodných výkonů protinacistického odboje, takto jsem to alespoň slýchával (reportér Sputniku podobnou historku vyslechl od Ing. Hušnera, který vzpomínal na vyprávění otce, jenž za války pracoval ve firmě Letov, pozn. aut.): Skupina neuvěřitelně odvážných lidí dokázala přímo pod zraky německého werkschuztu (závodní stráže) vsypávat do jednoho z klíčových dílů střemhlavých bombardérů Junkers Ju-87 (Stuka) zrnka písku, což při střemhlavém bombardování vedlo k tomu, že pilot nebyl s to vybrat kolmý let a většinou neodvratně havaroval – sebe zabil a mašinu zničil. Když do Waltrovky dorazili hrdlořezové gestapa, nechali dělníky v daném závodu postavit do latě a vyhrožovali popravou, nevydají-li viníka. Nevyšel jim vstříc jeden jediný, na popravy nedošlo jen proto, že tento vysoce kvalifikovaný útvar válečný průmysl nemohl postrádat. 

Jak si vysvětlujete, že komunisté udrželi předúnorové podniky, zatímco polistopadový režim to nezvládl?

Po osvobození se Waltrovka stala součástí znárodněného holdingu Letecké závody, několikrát změnil jméno, zprvu šlo o závody Jana Švermy, pak dlouhé roky Waltrovka slula jako Motorlet. Obchodní značka Walter však opuštěna nebyla. Výrobky Motorletu, třeba motory, nesly označení WALTER. Podnik jako takový pokořil hned několik rekordů, resp. jde-li o počet vysoce kvalitních leteckých motorů pro menší dopravní letouny.

Motor Walter Minor 4-III poháněl i legendární aerotaxi Aero AE-45, které roku 1958 překonalo Atlantický oceán. Od roku 1960 podnik vyráběl i proudové letecké motory, v polovině 80. let rozšířil produkci i na anatomické náhrady kolenních kloubů, nedlouho nato i kyčelních kloubů. Do konce 80. let dosáhla série jednoho z motorů více jak 9 000 kusů.

Z někdejší slávy Waltrovky nezbylo nic. Firma General Electric toho mnoho naslibovala

Obdivuhodnou rentabilitu určité inovace podniku záviděla i spousta konkurentů, včetně těch ze zemí mnohem větších a ekonomicky zbohatnuvších díky exploataci kolonií. Posledních více než 30 let nabízí bohužel úplně jiný obrázek. Snaha o privatizaci podniku jakžtakž únosným způsobem, který by zachoval prestiž obchodní značky, její místo na světovém trhu, tak toto pokaždé selhává… Zacházet do detailů celé této mozaiky, skládající se z celé řady neúspěšných příběhů, asi valný smysl nemá. Naděje skončily rozdělením podniku na útvar, který převzal nemovitý majetek a přestavěl budovy sloužící desítky let špičkovému průmyslu na rezidenční čtvrť.

To, co dělala Waltrovka v oboru lékařské techniky, to se částečně zachovalo. Další pokusy o privatizaci však vedly k tomu, že vesměs dožívají dílny, kde se provádí toliko údržba existujících výrobků: sporadické informace z minulých let napovídají tomu, že se snad dělají opravy a repase… Do jaké míry to platí i dnes, to se člověk dovídá obtížně. General Electric pohltila bývalou Waltrovku. Že by šlo o samostatnou produkci, o tom není v médiích ani zmínka. Což je důkaz, že z někdejší slávy firmy Walter nezbylo nic.

Podobných případů uvádí mnou citovaná studie stovky. Waltrovka je příkladem mimořádně křiklavým právě proto, že jde o klíčový segment letecké techniky. Bohužel ne jediný. Aero Vodochody, Letov či Moravan Otrokovice – ty jsou taktéž žalujícími svědky, v nemenší míře. V memoárech, které vydal už asi před 10 lety Lubomír Štrougal, federální premiér po období téměř dvaceti let, čtenář najde i hořké politování, že když byla pod tlakem obou tehdejších supervelmocí odevzdávána moc do rukou garnitury tzv. pravdy a lásky, nikdo od ní nežádal podpis pod závěrečný účet právě končící doby, tedy vyčíslení hodnoty národního majetku (který byl kolektivní investicí několika generací, který představoval práci tisíců, úspory a odloženou spotřebu).

Dodnes si nikdo nedal práci ani s tím, aby provedl tržní ocenění hodnoty aspoň jednoho či několika nejdůležitějších koncernů typu Škoda Plzeň, ČKD, kladenské Poldi a dalších. Když se takové ocenění provádí v západních zemích, rozhodující součástí zjištěné hodnoty je kvalifikace a zkušenost výrobních kolektivů. Na evaluaci má vliv jejich inženýrské a projekční zázemí, v úvahu se bere dlouhodobý tržní podíl ve světě a další parametry tohoto typu. U nás se hodnota podniku odvozovala od pořizovací ceny cihel, kabelů, soustruhů a dalších technologií, vyjádřených v jejich historických cenách ještě z dob socialismu, tyto byly navíc poníženy o následující amortizaci. Republika se tak připravila o velké bohatství, které se rozfofrovalo vyloženě za babku…

Občas se říká, že česká veřejnost nedoceňuje, co se stalo s národním majetkem. Jednotlivci nemají čas, zabývat se makro celky…

Víte, ta samá nehoráznost dominovala i pozdější privatizaci československých a českých bank. Až se najde skupina, která si podobnou demagogii nenechá vnutit a vrátí se k historickým dokumentům a pokud při zpětné evaluaci uplatní adekvátní metodu odhadu ceny fabrik (kterou by užil každý americký, izraelský či německý prodávající, který prodává vyspělý průmyslový komplex), domnívám se, že česká veřejnost bude naprosto šokována, až doopravdy pochopí, o jak nedozírné hodnoty byla nenávratně připravena.

Třeba, pane doktore, zalituje, že místo Waltrovky máme sídliště, místo Ringhoffera handlujeme na Smíchově s kabelkami a botami. Snad nebude pozdě. Díky moc za rozhovor. Příště bychom s vámi rádi věnovali pozornost zase nějaké jiné slavné, avšak žel bohu zaniklé firmě…

Já také děkuji.