 |
| Jaroslav Bašta |
Jaroslav Bašta v Parlamentních Listech a Prvních zprávách
4.8.2020 PL a PrvníZprávy
Česká veřejnoprávní média nás letos zásobují hlavně novými pohledy na historii a způsob, jakým nám naši minulost servírují, až příliš připomíná postřeh George Orwella o ovládání budoucnosti, píše někdejší diplomat, politický analytik Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnízprávy.cz.
Za prvních sedm měsíců roku 2020 jsme se dozvěděli mnohé o tom, kdo vyhrál (případně nevyhrál) II. světovou válku, kdo nás osvobodil a kdo okupoval. Některá dřívější slovní spojení se přestala používat, takže z německé nacistické okupace zbyla jen ta nacistická, všímá si Bašta.
Dá se z toho podle něj vyvodit, že v letech 1939-1945 jsme sousedili s jakýmsi dnes již zaniklým Nacistskem. Prahu nikdo neosvobozoval, nepočítáme-li vlasovce, ta se osvobodila sama. „Podobných nečekaných odhalení bych mohl najít povícero, ale nejspíš nám je budou dávat na pokračování ještě na podzim, jak naznačuje útok České televize na prezidenta Ludvíka Svobodu,“ pokračuje.
Od světových dějin jsme se na konci června vrátili o sedmdesát let zpátky do naší již plně totalitní minulosti, kterou navždy bude symbolizovat proces s Miladou Horákovou a s dalšími 11 obžalovanými. Milada Horáková byla odsouzena k trestu smrti a jako jediná žena v politických monstrprocesech 50. let popravena. Bezesporu šlo o jeden z největších justičních zločinů v naší novodobé historii.
„Způsob, jakým naše média tuto připomínku sedmdesátého výročí popravy pojala, se stal součástí kampaně zaměřené jak proti KSČM, tak proti všem, kdo nesdíleli tuto poněkud bulvární formu připomínání minulosti,“ konstatuje Bašta.
Vedlejší obětí mediálního běsnění se stal historik, děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann kvůli svým tezím o komunistické minulosti. Je obviňován z relativizování historie a z nedostatečného odsuzování zločinů minulého režimu,“ připomíná Bašta.
Novináři volají po jeho odvolání z postu děkana. Dopustil se totiž neodpustitelného hříchu, když se odvolával na zjištění historiků, kteří konstatují, že nacismus i stalinismus se vedle represivního aparátu opíral také o celospolečenský konsenzus.
„Michal Pullmann říká to, co málokdo chce slyšet – totiž, že diktaturu, teror a vraždění neměl na svědomí jen stranický aparát a komunistická nomenklatura, ale podílela se na něm také tehdejší československá společnost. (Stačí připomenout rezoluce požadující trest smrti pro souzené v politických procesech.) A právě v oné celospolečenské podpoře vidí hlavní důvod, proč totalitní režim přežil tak dlouho,“ podotýká.
„Mně osobně se podobný náhled na dějiny trochu příčí. Od šedesátých do devadesátých let jsem byl konfrontován s postupným odhalováním zločinů stalinismu a jeho pohrobků. Stal jsem se úředně puncovaným nepřítelem režimu, když jsem byl nejprve odsouzen za podvracení republiky, pak jsem podepsal Chartu 77 a vedli mě jako nepřátelskou osobu,“ píše Bašta. Zároveň chápe, že mechanismus vzniku a fungování totality musíme studovat. Demokracie je diskuse. I o věcech, které se nám nelíbí.
Sám hledal práce historiků, o nichž píše M. Pullmann, že objevují demokratický rozměr stalinismu. Při té příležitosti narazil na jeden kuriózní a aktuální Stalinův citát: „Vždycky jsem si myslel, že demokracie je vláda lidu, ale právě soudruh Roosevelt mi jasně vysvětlil, že demokracie je vláda amerického lidu.“
„Trochu se bojím, aby nám soudruh Biden příští rok nevysvětloval, že demokracie je vláda amerického černého lidu. Pardon, Černého,“ obává se Bašta na závěr.
