Řecko navrhuje, aby spor s Tureckem o námořní hranici rozhodl Mezinárodní soudní dvůr v Haagu

Totéž platí o NATO jako organizaci. Zaměstnanci ústředí v Bruselu se nijak nepokusili zabránit střetu dvou členských států. Soudě podle jejich veřejných vyjádření je jejich jedinou starostí, aby při řešení sporu náhodou neuspělo Rusko. Řecký premiér Kyriakos Mitsotakis si včera veřejně stěžoval na chování generálního tajemníka NATO Jense Stolteberga. „Když jeden členský stát NATO vojensky napadá druhého člena nemůže Aliance zachovávat neutralitu, dělat „mrtvého brouka“, ani přihlížet tomu, jak země s větší armádou napadá početně slabšího spojence.“, řekl Mitsotakis řeckému webu el.gr.

Tento týden vyslal US prezident Donald Trump k jednání do Athén a Ankary zvláštního zmocněnce Nicolase Burnse (na obrázku s řeckým premiérem). Jde o veterána americké diplomacie, který ve State departmentu působil již během studené války. Ve středu se Burns setkal s řeckým premiérem Kyriakosem Mitsotakisem. Po několikahodninovém jednání, jehož součástí byla i videokonference s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem, premiér oznámil, že Řecko navrhuje předložit spor o vymezení pobřežních vod a výhradních ekonomických zón Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu.

„Prezidentovi Erdoganovi jsem jasně řekl, že jsem vždy ochoten prodiskutovat jednu výjimečnou otázku, o které se domníváme, že máme s Tureckem, a to vymezení našich námořních zón v Egejském moři a ve východním Středomoří. Proto jsme prohlásili, že jsme ochotni pokračovat v rozhovorech, ale nemůžeme tak učinit pod hrozbou, ani se nedostavíme k vyjednávacímu stolu v pozici vydíraného. Výhružky porušením naší svrchovanosti jsem jasně odmítl.“, řekl Mitsotakis po jednání. Vzápětí podle libanonské agentury Al-Masdar dodal, že pokud se obě země nebudou schopny o námořní hranici vzájemně dohodnout navrhuje Řecko, aby hranice vymezil Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.

Ze strany Řecka jde o signál, že chce spor řešit mírovou cestou a nikoli válkou. Mezinárodní soudní dvůr je soudním orgánem OSN pro řešení sporů mezi státy. K tomu, aby soud mohl spor posuzovat je však nutný souhlas všech stran sporu. Tedy nejen Řecka, ale i Turecka, Kypru a Libye. Nárok na naleziště ropy a plynu u řeckých ostrovů a u Kypru si Turecko činí na základě dohody o vymezení námořních teritorií, kterou Erdogan uzavřel s mluvčím džihádistických milicí sdružených ve vládě národní shody (GNA) – samozvaným premiérem Faízem Al-Sarrádžem.

Jenže islamistické milice ovládají jen malou západní část Libye a nikoli poloostrov Kyrenaiku, která je ve správě posledního zvoleného libyjského parlamentu se sídlem v Benghází. Vojensky ji ovládá Libyjská národní armáda (LNA), jíž velí polní maršál Chalífa Haftar. Vymezení mořského dna kolem řeckých ostrovů jako podmořského šelfu, vybíhajícího na jedné straně z Kyrenaiky a na druhé straně z Turecké pevniny, které připouští Úmluva o mořském právu jako jednu z možností, je v tomto případě nepoužitelná. Sarrádž, který se premiérem sám prohlásil v exilu v Tunisu a nikdy neprošel žádnými volbami, prostě není oprávněn uzavírat smlouvy za tu část Libye, kterou nespravuje.

Už jen na tom, která strana libyjské občanské války je oprávněna zemi zastupovat u soudu může ztroskotat snaha o přesunutí sporu před mezinárodní tribunál v Haagu. Řecko, stejně jako Kypr, Sarrádže jako legitimního představitele Libye neuznává. Sarrdáže za premiéra dočasné vpády uznal pouze zvláštní zmocněnec OSN pro Libyi Ghassan Salamé. Za tento krok, k němuž ale podle Charty OSN nebyl oprávněn, se však musel „poroučet“ nejen z funkce, ale i z diplomacie. Egypt, který jej do OSN vyslal, ho zbavil diplomatického pasu a poslal do civilu. V GNA bojuje řada militantů z Muslimského bratrstva, které v Egyptě od moci odstavila armáda, jež v současné době v zemi vládne. Egypt je jedním ze spojenců maršála Haftara.

Samostatnou otázkou je, jestli by autoritu soudu bylo ochotno uznat Turecko, které soustavně porušuje mezinárodní právo. Smlouva Erdogan-Sarrádž totiž zcela ignoruje existenci řeckých ostrovů a Kyperské republiky. Podle úmluvy o mořském právu jsou kolem pobřeží Kyperské republiky a kolem každého z řeckých ostrovů dvanáctimílové teritoriální vody Kypru a Řecka, které se počítají jako „uzemí“ těchto států. Dno od každého z řeckých ostrovů a od Kypru až na půl cesty k sousednímu státu – v případě Turecka směrem k Turecku je podle úmluvy výhradní ekonomickou zónou (VEZ). Těžit nebo provádět průzkum v nich lze pouze se souhlasem vlády státu, jemuž VEZ náleží. V místech, kde Turci nelegálně těží tedy vlády Řecka a Kypru.

I kdyby se nakonec všechny strany sporu dohodly, že souhlasí s předložením problému haagskému tribunálu, tak to ještě nemusí být cesta ke konečnému vyřešení sporu. Rozsudky Mezinárodního soudního dvora totiž nejsou nijak vymahatelné, pokud s nimi všechny strany sporu nesouhlasí. Za příklad bezzubosti soudu lze uvést spor Nikaragua versus USA. V roce 1985 obě země souhlasily s tím, že soud bude řešit americké zaminování nikaragujských přístavů a finanční i zbraňovou podporu nikaragujských paramilitárních jednotek Contras, které teroristickou formou bojovaly proti legální vládě. V roce 1996 dal soud dal zapravdu Nikaragui, když zaminování jejich přístavů letectvem USA prohlásil za porušení mezinárodního práva v oblasti námořního obchodu. Podporu Contras označil za porušení svrchovanosti Nikaragui a zasahování do jejich vnitřních záležitostí, které je neslučitelné s Chartou OSN.

Nikaragua se však od USA nikdy nedočkala odškodného za zmařené obchody, které se nemohly uskutečnit kvůli neprůjezdnosti přístavů. Ani úhrady nákladů na jejich odminování. Vláda USA prohlásila, že s rozsudkem nesouhlasí a odmítla jej splnit. Když si nikaragujská vláda na neplnění rozsudku stěžovala v OSN, velvyslanec USA jako stálý člen Rady bezpečnosti samozřejmě vetoval rezoluci zamřenou proti zemi, jíž zastupuje. Soudci v Haagu jsou si slabosti této instituce dobře vědomi. Verdikt v cause USA vs. Nikaragua, v němž dali za „na celé čáře“ za pravdu Nikaragui, je výjimečný. Většina rozsudků je formulována tak, aby obě strany mohly tvrdit, že spor neprohrály. Lidově řečeno, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Trapnou zkušenost s tímto soudem udělalo o bývalé Československo ve sporu s Maďarskem o vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros. V roce 1977 sjednaly obě země smlouvu o vybudování soustavy přehrad na Dunaji, které měly bránit povodním, a zvýšit splavnost řeky a umožnit výrobu elektřiny. Československo během 80. let postavilo přehradu u slovenského Gabčíkova. Maďarsku, které s ekonomickou transformací a přechodem na kapitalismus začalo již polovině 80. let, však došly peníze mnohem dříve a stupeň v Nagymaros nepostavilo. V roce 1989 Maďarsko od smlouvy odstoupilo. V roce 1990 maďarská vláda dokonce požadovala, aby Československo zbouralo již téměř hotovou přehradu, která je nakonec menší než původně plánovaná, aby se vešla jen na slovenské území. Těsně před rozpadem federace došlo k dohodě s Maďarskem o předání sporu do Haagu.

Soudci Mezinárodního soudního dvora nakonec v roce 1997 rozhodli, že Maďarsko nebylo oprávněno smlouvu vypovědět a požadavek na zbouraní Gabčíkova zcela odmítli. Zároveň však nenařídili Maďarsku dostavět přehradu v Nagymaros i když konstatovali, že její absence poškozuje jako Slovensko, tak i Rakousko. Sporné strany pouze vyzvali, aby se „nějak dohodly na řešení“. Slovenská i maďarská vláda označily verdikt, který nic nevyřešil, za své vítězství.

Gabčíkovo dodnes stojí a funguje i když v omezeném rozsahu a s menším výkone výroby elektřiny. V Nagymaros výstavba žádné přehrad dodnes ani nezačala. Před 2 lety se tehdejší premiéři Robert Fico a Viktor Orbán sešli a dohodli se, že se jejich zmocněnci pokusí po letech dohodnout, jak naplnit výrok soudu. Tím to ale prozatím skončilo.