Ivan David
15. 8. 2020
Mluvilo se ovšem především o vyhlášení sankcí vůči Bělorusku. To je samozřejmě daleko větší ohrožení evropských hodnot než pirátské akce Turecka.
Sankce vůči Turecku schváleny nebyly. Kromě Německa, což se očekávalo, je zablokovaly i další státy. Podle tureckého právníka Musy Cömerta, přítomného jednáním, to byly i Itálie, Španělsko, Malta, Maďarsko a Bulharsko. Oficiálně je další jednání odloženo na „pozdní srpen“. Předtím se mají k jednání sejít mimochodem i německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron.
Co donutilo zmíněné státy hlasovat proti sankcím, je jasné u Německa a dalo se to očekávat. Bulharsko má s Tureckem, stejně jako další balkánské státy, dohodu o hospodářské spolupráci. Maďarsko se hlásí k turkickým tradicím a má s Tureckem rovněž velmi přátelské vztahy. Co vedlo ostatní státy, aby se postavily proti Řecku, se časem ukáže, nejspíš to bude nějaké „drobné vydírání“. Všechno diplomatické úsilí především Německa se bude soustředit na to, dostat Řecko a Turecko k jednacímu stolu. Nutnost tohoto dialogu mimochodem zdůrazňuje i francouzský prezident.
Řekové se vesměs ptají: O čem se ale bude jednat? O tom, že Řecko má postoupit polovinu ostrovů v Egejském moři Turecku?
Mezinárodní právo o výsostných vodách mluví jasně. Jakékoli aktivity tureckých těžebních lidí a jejich doprovodných válečných fregat ve Středozemí jsou ilegální. Je to tedy až příliš jednoduché na to, aby bylo o čem jednat. Turecko se má stáhnout, a pokud chce ropu, má si koupit licence.
Na to je ovšem Erdogan, tento „vládce východního Středomoří“ příliš velký pán. A má příliš velkou podporu EU.
To je jednoduchý klíč ke všem těm vyhlášením o „nutnosti udržet dialog s Tureckem.“
Mezitím mluvčí turecké vlády Omer Celik tweetoval, že Turecko „nepostoupí nikomu ani část své modré vlasti“, kterou je míněno východní Středomoří.
Řekové, jak sami konstatují, se nacházejí mezi Scyllou – tedy tureckými nároky – a Charybdou – tedy oslabenou ekonomikou a slabou turistickou sezónou díky koronakrizi. Server sl.press.gr se ptá, jak dlouho bude oslabená země odolávat soustředěnému tlaku Turecka a jeho hlavního spojence Německa.
Z více zdrojů se dozvídáme, že vyjednávání mezi Řeckem a Tureckem má „začít od nuly“. Kde je ta nula? V roce 1826, před vyhlášením nezávislosti Řecka na Osmanské říši? Před smlouvou z Lausanne, která spolu se smlouvami po 2. světové válce Řecku ostrova v Egejském moři přiřkla? Před memorandem Turecka a „oficiální“ vlády v Libyi o rozdělení řeckých ostrovů? Nebo před smlouvu Řecka a Egypta o exkluzivní ekonomické zóně? Vzhledem k tomu, že posledně jmenovaná smlouva prý „rozezlila Německo“, tipuji tu poslední. Na konci srpna už by mělo být Řecko dostatečně „zpracováno“, aby postoupilo Turecku část svých ostrovů? Nebo o co při této podivné hře jde? O čem bude dialog vydíraného s vyděračem?
Není divu, že Řecko po nevstřícném přístupu ministrů zahraničních věcí k jeho požadavkům odmítlo souhlasit se sankcemi proti Bělorusku. Lukašenko NENÍ větší ohrožení Evropy než Erdogan. Pokrytectví EU touto snahou – potrestat jednu zemi za volby a druhou „statečně“ chránit před jakoukoli újmou, která by mohla poškodit zájmy koncernů a zbrojařských fabrik, dosáhlo svého vrcholu.
Jako jedna z mála zemí se vůči politice EU vůči Turecku vyslovilo Rakousko, a to ústy svého ministra zahraničí Schallenberga. Ten Turecko ostře kritizoval. Podle něj by měla Evropská unie kvůli situaci ve Středomoří přehodnotit svůj postoj k Turecku. „Musím říci, že Rakousko je velmi znepokojeno nebezpečnou a alarmující situací, o které si myslíme, že by mohla eskalovat,“ uvedl Schallenberg, „Působení některých států ve východním Středomoří by mohlo vést Evropskou unii k přehodnocení jejích vztahů s Tureckem,“ dodal.
Rakousko ovšem není člen NATO, a proto si může dovolit říci vlastní názor.
Za Řeckem tedy stojí Izrael, jak opakovaně ujišťuje, dále Spojené arabské emiráty, dále Egypt a také Haftarova Libyjská národní armáda, kterou ale EU neuznává. Evropa až na výjimky háže zemi, které vděčí za svou vlastní civilizaci, přes palubu. Nikdo nechce konflikt s Tureckem, který by mohl bolet a ohrozit ekonomické zájmy, což by se projevilo nepřízní sponzorů v příští volební kampani.
Dáme Erdoganovi jen pár řeckých ostrovů, pak možná kousek pevniny, pár italských ostrovů, kousek Balkánu, a tím „zachráníme mír“. To je politika špiček EU. Stejná, vždycky tváří v tvář skutečnému agresorovi stejná.
