Několik poznámek k výročí 21. srpna 1968

Petr Kužvart

21. 98. 2020 e-Republika

Srpen 1968 je důkaz bezchybně fungujícího instinktu mocenské věrchušky. Dosud stále všude převažuje snaha vykládat srpnovou intervenci (pardon: internacionální pomoc!) pěti bratrských armád jako nesmyslný a neadekvátní čin, který poškodil socialismus a byl velkou chybou. Opak je ale ve skutečnosti pravdou.

Na „internacionální bratrské pomoci” ze srpna 1968 lze ukázat, jak to v dějinách chodí a jaké může být rozpětí mezi básněním a realitou. Dosud stále všude převažuje snaha vykládat srpnovou intervenci (pardon: internacionální pomoc!) pěti bratrských armád jako nesmyslný a neadekvátní čin, který poškodil socialismus a byl velkou chybou. Opak je ale ve skutečnosti pravdou. V Československu se od počátku roku 1968 rozvíjel reformní proces zřetelně a stupňující se měrou ohrožující hlavní pilíře moci panující stranicko-státní monopolní byrokracie, tedy ohrožující zároveň samotnou podstatu reálného socialismu, a to nejen u nás.

Pokud by měl tento reformní a demokratizační pokus šanci dále se nerušeně vyvíjet, (což, jak dnes víme, neměl a nemohl z geopolitických příčin mít) postupoval by tento proces svou vlastní vahou, svým přirozeným samospádem směrem k redukci mimoekonomického donucování k nekapitalistické cestě vývoje, došlo by k rozvoji vícesektorové tržní ekonomiky a ke vzniku víceméně pluralitního parlamentního systému. Reformní komunisté, jejichž vůdčí role by byla pouze přechodná, by postupně ustoupili do pozice jedné z politických stran a výsledné uspořádání by patrně bylo obdobou toho, co v té době fungovalo v Rakousku nebo západním Německu, tedy by se jednalo o nějakou sociálně-tržní či socializující hospodářskou soustavu se značným významem státního sektoru, politicky zastřešovanou pluralitní demokracií, pravděpodobně se silnou pozicí sociální demokracie a s významnou politickou rolí odborů.

Tehdy neexistovaly neoliberální ekonomické koncepce tak populární následně v 80. a 90. letech, takže bylo možno očekávat nějakou poměrně sociálně citlivou variantu poválečného západoevropského kapitalismu doplněného možná o další socializující prvky. Poté, co by bylo zrušeno mimoekonomické donucování k nekapitalistické cestě vývoje, by se systém během několika let vcelku bez větších otřesů dostal samovolně do rovnovážného stavu odpovídajícímu objektivně dosažené poměrně rozvinuté úrovni československé společnosti, srovnatelné zejména s tehdejším sousedním Rakouskem. Celkové zaostávání zemí reálného socialismu již existovalo, nebylo však ještě příliš pronikavé. Obrovský, bouřlivý a nevídaný rozmach spontánní lidové energie, nadšení a velkých lidových nadějí během roku 1968 u nás a zárodečné formy nové reality uvnitř připravované hospodářské reformy, zárodky pluralitního politického systému a další předpokládaný politický vývoj naznačený zejména manifestem Dva tisíce slov (a jeho poměrně širokou podporou zejména ze strany tehdejších československých intelektuálních elit) svědčily o vnitřní nazrálosti a proveditelnosti takového vývoje, svědčily o tom, že by to bývalo šlo uskutečnit – nebýt mezinárodního kontextu a zahraničněpolitických souvislostí. Vnitrostátně bylo zřetelně nakročeno uvedeným směrem, ale z hlediska mezinárodního či geopolitického to byl pokus bez šance, stejně jako o 8 let dříve maďarské lidové povstání proti stalinistickému režimu.

Ovšemže k systémové změně nesmělo dojít. Moskva, vedení ostatních evropských reálně socialistických zemí i tuzemské tvrdé partajní jádro zcela správně vyhodnotily vývoj reforem jako smrtelně ohrožujících pilíře reálného socialismu v zemi. A když se nepodařilo donutit československé reformní vedení k utlumení změn a k návratu do jednotné linie reálného socialismu, provedla Moskva spolu se spojenci bez váhání bratrskou pomoc pěti armád. Mohla si to dovolit. Západ plně respektoval velmocenský status quo v poválečné Evropě, prezident Johnson spěchal o tom Moskvu hned také výslovně ujistit.

Veškeré náběhy k systémové změně byly bez milosti zlikvidovány a tuto potupnou likvidaci včera zaváděných reforem a demokratizačních změn nechali Sověti provést dosavadní československou reformně-komunistickou vrcholovou reprezentaci, jež se tím až na čestné výjimky (zejména MUDr. František Kriegel) naprosto zdiskreditovala a poté byla postupně odklizena z cesty zahajované důkladné normalizace, kterou zastřešili cyničtí pragmatici Gustáv Husák a Lubomír Štrougal za pokračujícího prezidentování polednové hlavy státu, Ludvíka Svobody, již za války Sověty ke spolupráci získaného a z jejich hledisek zcela spolehlivého. V zákrytu za nimi pak následovalo do vrcholových funkcí pravověrné komunistické jádro, jemuž se v srpnu 1968 nepodařilo vytvořit „revoluční dělnicko-rolnickou vládu”, jak měli jeho členové (Indra, Bilak, Kolder, Hofman a spol.) potajmu se Sověty domluveno.

Jak vidno, sovětská i východoevropská reálně socialistická věrchuška zareagovala neomylně, vedena svým citlivým třídním instinktem a postupovala naprosto racionálně a ze svého úhlu pohledu zásadově, správně a úspěšně. Jimi užívaná dobová ideologická a propagandistická frazeologie dosvědčuje jejich tehdejší „jednotu slov a činů”. Reálnému socialismu tím zabezpečila dalších 20 let existence.

Tolik tedy k pokusu o dodatečné objektivní hodnocení událostí ze srpna 1968. Tehdy jsme to celé ale prožívali úplně jinak, nežli to dnes ex post chápeme. Bylo mi tehdy 12 let a začínal jsem se zajímat zrovna v té rušné době o politiku, veden příkladem svého otce, příslušníka poúnorové mladé inteligence, člena KSČ a funkcionáře na nejnižší úrovni stranických struktur. Byl tehdy zapáleným stoupencem reforem a celkové demokratizace a liberalizace, za což se i osobně angažoval – a také za to byl následně jak se patří potrestán nastoupivší mstivou a drsnou normalizací. Sdíleli jsme tehdy veškeré dobové iluze a naděje, jež byly velice rozšířené jak mezi řadovými straníky, tak i v ostatní společností. Prosté geopolitické úvahy nám nic neříkaly. Byli jsme přesvědčeni, že jde o historický experiment dalekosáhlého významu, který přece spřátalené státy v čele se Sovětským svazem nemohou chladnokrevně zaříznout, když se upřímně snažíme i pro ně vyvinout tak všestranně nadějný demokratický socialismus zahrnující celkovou liberalizaci, politickou pluralitu a vícesektorovou tržní ekonomiku.

Jak naivní byly takové až mesianistické sny! Ale dějinný pohyb nás měl velmi brzy usvědčit z hlubokého omylu. Karty byly v reálné mocenské rovině rozdány úplně jinak, nežli jsme doufali a věřili. A tak to celé dopadlo tak, jak už dnes víme. Je to celé poučné zejména z hlediska úctyhodného rozpětí a kontrastu mezi reálnými dějinnými okolnostmi a vzletnými dobovými ideály a nadějemi.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Sdílet