Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
22. 8. 2020
Problémem naší každodennosti je pěna podružností, jež neustále pokrývá podstatné souvislosti a vnitřní logiku událostí. Není vůbec snadné se od povrchností, podružností a slepých uliček vnímání oprostit a pochopit to, co se děje. Pochopit události alespoň přibližně tak, jak budou jednou hodnoceny nestrannou dějepisnou analýzou.
Nicméně, pokusme se!
Tedy Bělorusko. Čtvrt století relativní postkomunistické nehybnosti pod vedením autoritářského vůdce. Určitě dobrý důvod místních, pokusit se o změnu. O změnu k lepšímu. S rizikem, že to bude nakonec změna k ještě horšímu, nežli v čem dnes obyčejní Bělorusové žijí. Nicméně jsou tu jako vždy důvody to alespoň zkusit. Chci věřit v autenticitu těch snah a v čistotu úmyslů mnoha tamních nespokojenců.
Nicméně: to vše se děje v konkrétním mezinárodně politickém rámci. A jaké jsou jeho podstatné kontury? Tyto: již několik desetiletí tu máme zglobalizovaný monopolní kapitalismus neoliberálního střihu, který potřebuje expandovat a růst. Za každou cenu. Nulový růst je vnímán jako katastrofa. Zatím to šlo docela dobře. Na přelomu 80. a 90. let minulého století došlo k neočekávanému rychlému zhroucení alternativního, konkurenčního společenského uspořádání, jež drželo euroamerický kapitalismus na uzdě svou hrozbou sociální alternativy i možností válečného zničení. Pak ale překvapivě nastaly hody!
Náhle bylo, kam expandovat. Byly tu celé národní ekonomiky, jež bylo možno rozchvátit, vytunelovat, vykoupit pod cenou, vykrádat. Náhle tu byly nebývalé nové a bohaté přírodní zdroje k exploataci. A milionové zástupy poměrně kvalitních pracovních sil k vykořistění. Zlaté časy “konce dějin”, jak apologeti Západu vykřikovali. Už nebylo, co lepšího si přát. Spojené státy se staly nezpochybnitelnou jedinou supervelmocí a pod jejich ochranným deštníkem bylo možno bohatnout pronikavě, tvrdě a bezstarostně. Žádný konkurent, žádná alternativa. Třetí cesty zapomenuty.
Až dodatečně se ukázalo, že euroamerická expanze nebyla dost důsledná ani úplně úspěšná. Vznikla sice řada ovládaných polokolonií ve východní Evropě, ale ani celých devět let nestačilo na nevratné podřízení a vykradení Ruska, ač tam byly po celá 90. léta podmínky tak příznivé! Tohle se prostě nepovedlo a už brzy to mělo začít euroamerické.vůdce a globální velkospekulanty hodně mrzet. Rusko se pod jejich
nechápavými pohledy a doslova pod jejich všemocnými pařáty začalo zvedat. Překvapivě se změnilo v oligarchický kapitalismus, který se udělal důsledně pro sebe. Žádné rozchvácení přírodního bohatství Ruska se už nekonalo. Žádné začlenění ruské ekonomiky jako podřadného a podrobeného přívěsku euroamerického zglobalizovaného neoliberálního systému. Mnozí si tehdy asi zoufali, že blahých dob jelcinovské vlády intenzívněji, nevratněji a rychleji nevyužili. Dveře těch nádherných šancí na rychlou expanzi a pohádkové zisky se prostě zavřely.
Od té doby na Západě sílí rusofobie, hluboká, soustavná a nenávistná. To, že se Rusko udělalo pro sebe, je jeho největší vina! Odtud se odvíjí hlavní osa západní politiky. Jak řekla Madeleine Korbelová – Albrightová, není úplně fér, aby si Rusko nechalo své obrovské bohatství jen pro sebe a nedělilo se se Západem. Jenže – stalo se! A už to nelze odestát, leda, kdyby se v Moskvě podařil další euromajdan, ale ruská oligarchie to dobře ví a hodně si to hlídá. Pak už zbývá jen vyvolání velké války proti Rusku v Evropě, což je krajně rizikový nápad. Nicméně v rámci příprav na takové řešení se NATO přiblížilo k hranicím Ruska, zbrojí a rozmisťuje své síly, oblkičuje Ruskou federaci. Západ se soustavně snaží získat vliv v dalších územích u ruských hranic. Proto masivně podpořil euromajdan v Kyjevě a Ukrajincům, důvodně bojujícím proti zkorumpované oligarchické vládě, cynicky ukradl jejich revoluci a udělal si z ní nástroj na začlenění Ukrajiny do své sféry vlivu. Některé postupy byly odzbrojujícím způsobem upřímné až bezelstné: když už Amíci v předstihu vybírali firmy, jež by v Sevastopolu předělaly kasárna a základny podle amerických vojenských norem. Moc se pak divili a vztekali, když na Krymu proběhlo ústavně zcela konformní referendum a na jeho základě odtržení od Ukrajiny a následný vstup do Ruské federace. Vše s drtivou podporou krymského obyvatelstva. Dodnes se vztekají! Ale zavinili si to svou uspěchaností, naivitou a arogantní přímočarostí sami!
V tomto kontextu vychází, že podobný scénář ukradení emancipačních a demokratizačních snah lidu akutně hrozí i v Bělorusku. Čerta je Západu po ideálech a snech obyčejných lidí. Je potřeba nasadit do Minska kolaborující mocenskou reprezentaci, rozkrást a vykrást zdejší celkem zachovalou ale zaostávající ekonomiku, kolonizovat zdejší trhy a vybudovat vojenské základny na dohled ruských hranic. To je ze strany Západu nyní ve hře. Vyměnit svébytného víceméně proruského (Rusku neškodícího) parchanta v čele země za svého, prozápadního parchanta – svého slouhu a ovládnout zemi. Problémem je, že tomu všemu rozumí jak Rusové, tak i autoritářský parchant vládnoucí dosud v Minsku a také jeho KGB. Stejný scénář nejde opakovat mechanicky pořád dokola. Takže to bude napínavé a teprve se uvidí.
Ale jak již uvedeno, je tu širší politický rámec událostí. Ten nyní charakterizuje fakt, že celá Zeměkoule není ovládnuta euroamerickým globalistickým neoliberalismem. Zcela konformní je Evropa, protože vprojektu EU hrají první housle euroameričtí globalisté – nikoli národy a lid Evropy. Jedinými opravdovými Evropany bez přívlastků jsou servisní politické a byrokratické skupiny a aparáty v Bruselu, Štrasburku, Frankfurtu. Proto je EU nereformovatelná a svobodné združení národů kontinentu bude muset proběhnout znovu a jinak. Zdola a svobodně!
Je tu tedy svébytné Rusko, ale také rychle sílící autoritářská Čína, jež si dává také dobrý pozor na případné ovládnutí a rozkradení Západem. Komunistická nomenklatura v “historickém kompromisu” s moderním kapitalismem se má hodně na pozoru, aby nebyla majdanizována. A je v tom úspěšná. Je to nasupující supervelmoc číslo jedna, jež pomalu ale jistě zatlačuje upadající Spojené státy pryč z trůnu světové jedničky. Proto hysterické obchodní války a oficiální spiklenecké potrhlosti kolem šíření levných a pokročilých čínských technologií. Ale nevypadá to, že by se nástup Číny a ústup Ameriky dal zvrátit jinak, než světovou válkou. Ale to je hodně riziková možnost!
Je tu i pár dalších, druhořadých zemí, vzdorující euroamerickému globálně nakročenému neoliberálnímu panství Západu: Venezuela, Kuba, Irán, Severní Korea. A je tu nebezpečná perspektiva možného konfliktu Číny s Ruskem o ovládnutí Sibiře. Zatím tam Číňané jen rabují přírodní bohatství, ale v budoucnu je může napadnout i revize hranic a místo expanze v Jihočínském moři se mohou vrhnout do kolonizace nesmírných rozloh Sibiře. To by paradoxně mohlo pomoci Spojeným státům v udržení či prodloužení hegemonního postavení ve světě. Toto riziko existuje, zatím jen v delším časovém výhledu, ale je tu.
Takže: dějiny se dějí bez skrupulí a jde vždy o výrazné materiální zájmy mocností a klíčových podnikatelských struktur, jež jsou ve hře. Prosazování demokracie, lidských práv, svobody a liberálních hodnot a hlavně “svobodného trhu” je tu nezbytnou omáčkou, kterou se základní kostra dějin obaluje a oblemcává, aby to mátlo aktéry a pomáhalo prosadit to podstatné. Euroatlamerická oligarchie není v principu proti diktaturám, krvavým represivním režimům, teokratickým či středověkým despociím, proti zločinným vládám masakrujícím vlastní lid. Má jen jedinou podmínku: musí je řídit “naši parchanti”, ne jejich, ne svébytní a nezávislí parchanti. Musí to být poslušná posluha Západu, jež tam vládne – pak je vše v pořádku!
Mám velké obavy o to, jak skončí určitě důvodná snaha Bělorusí vyměnit dosavadní režim za něco lepšího, svobodnějšího, perspektivnějšího. Bojím se, že z toho bude nakonec něco jako nechutný a krvavý ukrajinský guláš!
