Jiří Paroubek
8. 8. 2020 VašeVěc
V roce 2009 v březnu padla po seriálu skandálů vláda M. Topolánka, fatálně oslabená již debaklem v krajských a senátních volbách na podzim roku 2008. Bezprostředním důvodem pro hlasování o nedůvěře této vládě, byla kauza M. Dalíka, přítele a poradce premiéra M. Topolánka, jenž se snažil zabránit odvysílání kompromitující reportáže o bývalém sociálně demokratickém poslanci Wolfovi (t.č. na útěku v Paraguayi), přeběhlému půl roku předtím k vládní koalici.
Proti vládě se v hlasování o nedůvěře kromě soc. dem. a komunistické opozice postavili také čtyři koaliční poslanci, což vedlo k následnému pádu Topolánkovy vlády. Na základě vynucené dohody mezi ČSSD a ODS, vznikla následně úřednická Fischerova vláda, která dokončila vcelku na velmi dobré úrovní české předsednictví EU. Současně vznikla po pádu Topolánkovy vlády dohoda mezi hlavními politickými silami v parlamentu o vzniku Ústavního zákona, jenž byl následně v obou komorách schválen ústavní většinou poslanců a senátorů. Ústavní zákon otevřel cestu k mimořádným volbám do sněmovny v polovině října 2009. Politické strany se připravovaly na politický střet v těchto mimořádných sněmovních volbách a vynakládaly na to už i značné finance v řádech desítek milionů korun. Podle průzkumů veřejného mínění, které byly zveřejňovány na přelomu srpna a září 2009, bylo prakticky jasné, že ve sněmovně, která bude zvolena v mimořádných volbách, vznikne jasná levicová většina. Ústavní soud však svým protiústavním rozhodnutím, které přijal na základě protestu a podání jediného poslance (přeběhlík Melčák), Ústavní zákon zrušil. Tím zrušil také uspořádání mimořádných voleb v říjnu.
Bylo nutné se adaptovat na novou politickou situaci, neboť posunout mimořádné volby např. o dva měsíce do listopadu 2009, byť s použitím jiného zákonného mechanismu, bylo stejně nejistým podnikem, z hlediska dalšího možného zamítavého rozhodnutí Ústavního soudu, že bylo lepší ponechat volební klání až na řádný termín voleb v červnu 2010.
Ještě do konce roku 2009 ovšem vznikly anebo se dobře etablovaly – a zejména byly dobře zafinancovány některými zájmovými skupinami – politické subjekty, které měly za cíl oslabit ve volbách co nejvíce ČSSD. Byly to především Věci veřejné, za nimiž stáli pražští kmotři a jejichž program se v některých bodech blížil programu sociální demokracie. Takže méně informovaný volič mohl dojít k názoru, že je vlastně jedno jestli bude volit tuto stranu anebo sociální demokracii. Zemanova strana, která rovněž kandidovala ve volbách, sice získala jen 4% hlasů, což nezarmoutilo některé její sponzory, ale bylo to nepříjemným vystřízlivěním pro M. Zemana. Nicméně nějaká 2 – 3% také tato strana stáhla od ČSSD.
Třetím subjektem, který stáhl nějaké hlasy sociální demokracii, byl subjekt Jany Bobošíkové.
Celá kampaň proběhla na bázi strašení širokých vrstev občanů, především řeckou krizí a tedy sociální demokracií, která podle pravice by svým programem mohla způsobit katastrofický vývoj veřejných financí. Tato kampaň se prolínala s kampaní proti dinosaurům, což byli pochopitelně lídři levice. Nikoliv ti lidé z pravicových stran, kteří byli v politice už dvacet let (Schwarzenberg, Kalousek, Nečas). Hysterická kampaň proti ČSSD, spojená s fyzickými útoky, vedla ČSSD k rozhodnutí neuskutečnit volební kampaň jako obvykle na náměstích, čímž se ČSSD vzdala své největší komparativní výhody: přímého kontaktu s voliči. Pokud by ovšem ve své kampani na náměstích ČSSD pokračovala, mohlo docházet k četným zraněním, které by byly, co se týče zodpovědnosti, pravicovými médii přičítány sociální demokracii.
Volby do sněmovny počátkem června 2010 sice ČSSD vyhrála s více než 22% hlasů, ale byl to slabší volební výsledek, nežli sama očekávala. ČSSD mohla na základě tohoto volebního výsledku nabídnout koalici a účast v koaliční vládě Věcem veřejným v čele s Bártou a Johnem. Ti – a zejména pražští kmotři stojící za nimi – by jistě akceptovali nabídku např. na šest ministrů v sociálně demokratické vládě. Já jsem ale věděl, že něco takového by ve svých důsledcích zničilo sociální demokracii stejně tak, jako koaliční vláda s VV významným způsobem poničila volební potenciál ODS a zejména TOP 09. Proto (mj.) jsem odešel z pozice předsedy ČSSD.
Nečasova vláda složená ze tří pravicových stran dala od počátku najevo, že náklady recese let 2008 a 2009 zaplatí zaměstnanci a obecně střední vrstvy společnosti. Na boj proti recesi, kterou zdědila po Topolánkově vládě, neměla žádný rozumný plán, uskutečňovala jen politiku rozpočtových škrtů, což snížilo ve svých důsledcích koupěschopnost obyvatelstva a negativně působilo na tvorbu HDP státu. Po recesi z roku 2008 a 2009 tak dokázala Nečasova vláda, především díky konceptu ministra financí Kalouska, přivodit “vlastní“, českou recesi v době, kdy už kolem nás hospodářství jiných zemí běžela. Nečasova vláda byla vládou četných politických sporů, do kterých se pouštěl zejména na veřejnosti premiér Nečas i ministr Kalousek, a to svými častými útoky na představitele vládní strany Věci veřejné. Řada těchto sporů byla přitom zcela zbytečná.
Země nejen, že se nevymanila za Nečasovy vlády z hospodářské recese, ale ona do ní ještě znovu spadla. Po všechny roky, od roku 2009 až do roku 2013 včetně, „vyráběly“ pravicové vlády trojciferné schodky (tedy v řádech set miliard Kč) státního rozpočtu. Není tedy nic snadnějšího než kritizovat dnes neumětelské hospodaření obou pravicových vlád. Vládní činnost za zhruba tři roky Nečasovy vlády provázely různé skandály, skandální i kabaretní výměny jejich ministrů.
A na závěr činnosti této vlády, jako by se naplnilo heslo Petra Voka z Rožmberka: „Finis coronat opus“ (Konec završuje dílo. ). Jednoho červnového dne vpadli do úřadu vlády těžkooděnci elitního útvaru policie a provedli v něm šťáru jako v peleši lotrovské. Současně policie provedla dramatickou razii v budově jedné banky na Václavském náměstí, vypáčila sejfy a zabavila hotovost a zlato v hodnotě desítek milionů korun. V tom čase umístila do vazby pravou ruku tehdejšího premiéra Nečase a jeho současnou manželku Janu. Od té doby, tedy již sedm let, oba dva tráví část svého volného času po soudech.
Dědictví Nečasovy vlády je z morálního hlediska tak ubohé a celá vláda a v ní zastoupené politické strany jsou tak zkompromitované, že si tuto vládu nikdo nechce připomínat. Pravice se z pádu Nečasovy vlády dodnes nemůže vzpamatovat. TOP 09 je na hraně své existence a ODS je na nějakých 12 – 14% volebních preferencí a stagnuje. A jejím hlavním mluvčím se stal kabaretiér z Řeporyjí – starosta Novotný…
