Ivan David
Bělorusko není členem EU ani kandidátskou zemí. Nikdy si o vstup ani nepožádalo. Není ani součástí celní unie a nepožívá v obchodě s EU výhod přidružené země. Naopak – EU se k této zemi v otázkách vzájemného obchodu chová hůře než k většině třetích zemí. Bělorusko tudíž není nijak vázáno právem EU. Tamní firmy, které chtějí vyvážet své výrobky na společný vnitřní trh EU, je musí vyrábět tak, aby splňovaly požadavky unijních norem. Stejně jako musí výrobky mířící na ruský trh vyhovovat ruským normám. Do vnitřních poměrů Běloruska však Unie nemá co “kecat”. Jako každý může vyjádřit oprávněné pochybnosti, ale jako mezinárodní organizace je vázána tím, že smí činit jen to, co je v její zakládací smlouvě.
EU nemá naprosto žádný mandát k tomu, aby hodnotila úroveň demokratičnosti voleb v Bělorusku. Stejně jako nemá žádné oprávnění posuzovat kvalitu volebního procesu v USA nebo v Tanzánii. Přesto tak činí a bruselští představitelé si chtějí uzurpovat právo uvalovat na Bělorusko sankce za to, jak u něj proběhly a dopadly volby. Jde o naprostou svévoli a současně porušení práva EU, které vymezuje kompetence unijních orgánů. Vměšování do vnitřních záležitostí zemí, které nejsou členem ani kandidátskou zemí podle Smlouvy o EU a o fungování EU, není v pravomoci Bruselu.
Čeho by si naopak unijní úředníci a představitelé všímat měli, je kvalita volebního procesu v kandidátských zemích. K tomu je Smlouva o EU zavazuje. Jednou z nich je stále ještě Turecko. A jak tam proběhly prezidentské volby? Kurdský opoziční kandidát na prezidenta Selahattin Demirtas byl před posledními volbami odsouzen k mnohaletému trestu vězení za propagaci terorismu. Na stejný paragraf jsou vězněny desítky tisíc opozičních politiků. Turecko má nejvyšší počet politických vězňů v přepočtu na obyvatele. Za podporu terorismu se v Turecku považuje jakákoli kritika islamistického režimu prezidenta Recepa Erdogana.
Kvalita volebního procesu nejen v posledních prezidentských volbách v Turecku zřejmě standardům EU vyhovovala. Brusel ji totiž nijak nekritizoval, i když bylo zaznamenáno mnoho případů 100 a víceletých prvovoličů s místem trvalého pobytu ve vojenských bunkrech z 2. světové války. Sčítání hlasů zřejmě také vyhovovalo Bruselu, protože se z něj neozvalo ani slůvko kritiky na fakt, že úřadující prezident Erdogan nechal ukončit sčítání v okamžiku, kdy měl pocit, že má už hlasů dost. Sám se pak prohlásil opětovně zvoleným prezidentem. I když na mnoha železničních nádražích po celé zemi stále ještě „odpočívaly“ dobře uložené – nikým nezapočítané – tisíce pytlů s hlasovacími lístky.
Jménem frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí i čeští europoslanci zvolení za SPD, jsem spolu s kolegy navrhoval ukončit přístupová jednání s Tureckem, protože je jasné, že tato země a její islamistický režim nikdy nesplní požadavky práva EU. Náš návrh byl probruselskou většinou zamítnut. Podle Evropské komise, která náš požadavek odmítla, je tedy naprosto demokratické, pokud turecká vláda nechá pozatýkat řádně zvolené kurdské starosty a na jejich místa dosadí nucené správce z Ankary. Za zcela dodržující unijní normy zřejmě považují i vedení předvolební kampaně formou rozstřílení města Amed/Diyarbarkír z děl a raketometů a zahrnutí přeživších opozičníků za živa troskami domů pomocí buldozerů a tanků (2015).
Právě tyto zločiny proti lidskosti a porušování demokracie měl Brusel řešit. Smlouva mu k tomu dává mandát – výslovně ukládá Komisi sledovat dodržování demokratických principů v kandidátských zemích. Komise tak však nečiní, protože Turecko je podle řady vyjádření jejích představitelů „důležitým obchodním partnerem EU“.
