Jiří Kobza
2. 8. 2020 ČeskáPozice
Dlouho se kritikům evropské integrace zdálo, že reformy jsou možné. Každodenně se však lze přesvědčit, že šlo o omyl. Časem totiž mocné ekonomické a politické skupiny i nátlakem a manipulací vytvořily „nesestřelitelný“ moloch. Mimo jiné proto, že na něm závisí mnoho subjektů, které do něj investovali příliš kapitálu. Píše Jiří Kobza.
V uplynulých letech, měsících, a nejvíce v týdnech a dnech rostl pod pláštíkem koronavirové krize tlak institucí Evropské unie na větší unifikaci, federalizaci a finanční provázanost a závislost členských států kvůli fiskální, rozpočtové a dluhové unii. A také na přijetí eura Českem jeho účastí na dohodách, závazcích a zárukách, jako je jednotný stabilizační mechanismus, sociální pilíř, fiskální kompakt a nově fond obnovy, jež tlačí členské státy do bodu, odkud není návratu.
Současně se zvyšují finanční prostředky, které si EU vynucuje na členských státech, čímž zvětšuje jejich závislost jak vzájemnou, tak na centru, a ničí ekonomiky zejména středně velkých a malých průmyslových zemí – nedávno například migrační fond nebo zejména New Green Deal či zelený fond, který útočí na životní styl a úroveň desítek milionů Evropanů ve jménu ekologické ideologie a v zájmu některých finančních a lobbisticko-politických skupin.
Vrcholem na zkaženém dortu je projekt eurobondu, evropského dluhopisu, kterým má být financováno další zadlužení členských států EU, navíc v rozporu s unijním právem, pod záminkou pomoci ekonomikám zasaženým koronavirovou pandemií. Podoba a detaily tohoto dluhopisu nejsou známé, případně záměrně utajované, je však jisté, že je bude spravovat Evropská komise (EK) a všechny dopady budou hradit členské státy včetně České republiky.
Silně centralizovaný politický subjekt
Stále více ekonomů a politiků tvrdí, že jedním z hlavních rysů členství ČR v EU je odsávání a vyvádění přidané hodnoty vytvořené v Česku českými pracovníky a za české peníze do unijního zahraničí. Jde o ekonomický kolonialismus, který by bez našeho členství v EU nebyl možný. Největší prospěch z něj má Německo, respektive německé firmy a jejich majitelé. Především však EU již dávno není zónou volného obchodu přinášející svým členům ekonomické výhody a sociální jistoty.
Stal se z ní silně centralizovaný politický subjekt, který si přímo, či nepřímo nárokuje stále více kompetencí členských států. Společně s tím jde cenzura, sankce za názory, protlačování multikulturní liberální ideologie neziskovými organizacemi do škol, potlačování a trestání patriotismu, expanze LGBT či útok na tradiční rodinu a konzervativní názory. Roste moc Soudního dvora EU, který je v podstatě dalším politickým nástrojem k prosazování záměrů unijních institucí na úkor národních států.
Vnitřní politika členských zemí je ovlivňovaná nedemokraticky – nevolení političtí aktivisté a jejich organizace financovaní z peněz evropských daňových poplatníků, které jsou vydávané za „prostředky EU“, zpochybňují výsledky demokratických voleb, v poslední době i nátlakem. Samostatnou kapitolou pak představuje nelegální migrace, především muslimů, vyvolaná a spoluorganizována institucemi a nejsilnějšími západoevropskými státy EU v čele s Německem, Francií, Itálií a Španělskem.
Cílem je přerozdělit tyto migranty do všech členských států i proti jejich vůli připravovaným evropským azylovým systémem a finančním vydíráním „neposlušných“ maskovaným frází o solidaritě. Tato islamizace Evropy je nevratná a nese s sebou násilí a rozvrat právního řádu i hodnot evropské křesťanské společnosti. Podřízení se islámu má v EU i zahraničněpolitickou dimenzi, která se projevuje poklonkováním Turecku, tolerancí jeho válečných a lidsko-právních zločinů a výpalným.
Ekologický fanatismus
Společná zemědělská politika EU pak ničí zemědělství, potravinářství a potravinovou soběstačnost České republiky a zemí střední a východní Evropy ve prospěch nadnárodních, zejména západních a mimoevropských koncernů. Jedinou její „přidanou hodnotou“ je dvojí kvalita potravin. Jedním z ideologických nástrojů nové EU je ekologický fanatismus, od nějž hrozí, že rozvrátí veřejné finance členských zemí a zničí jejich ještě jakžtakž fungující ekonomiky za mlčení či souhlasu evropských lídrů.
Ani nad ekonomikou EU nelze jásat. I ta nás ničí, například společná obchodní politika, která omezuje suverenitu členských států, protože nemohou vést vlastní ekonomickou diplomacii a uzavírat bilaterální obchodní dohody. Také volný pohyb osob a kapitálu zhoršuje vyhlídku budoucí prosperity, neboť vytváří podhoubí pro dovoz levných zahraničních pracovních sil, snižuje domácí mzdy a jde na ruku nadnárodnímu kapitálu přelévajícímu své investice a zisky, jak je pro něj výhodné.
Politicky začíná v EU dominovat nedemokratická nárokovost, vynucování si práv pro privilegované menšiny bez občanských povinností, což poškozuje svobodnou a demokratickou společnost založenou na občanských právech a povinnostech a na jednotném právním řádu a respektu k němu a demokratickým institucím.
Tato opatření a trendy stále víc vyprazdňují podstatu a základní atributy suverenity členských států i tím, že vnucováním nesplatitelného zadlužení, nebo záruk za zadlužení ostatních členských států likvidují jejich ekonomickou soběstačnost a stabilitu finančních systémů, aniž by se na to někdo ptal občanů či národních parlamentů. Základ tohoto systému tvoří likvidace průmyslových, surovinových a energetických základen členských zemí a export likvidity a přidané hodnoty do zahraničí.
Neodůvodněné navýšení rozpočtu
Dlouhou dobu se kritikům evropské integrace zdálo, že nejde o proces nevratný, že reformy jsou možné. Každodenně se však lze přesvědčit, že šlo o omyl. Časem totiž mocné ekonomické i politické skupiny i nátlakem a manipulací vytvořily „nesestřelitelný“ moloch. Mimo jiné proto, že na něm závisí mnoho subjektů, které do něj investovali příliš kapitálu.
Důsledkem je zjištění, že EU v její současné podobě nelze reformovat a že „otázka“ již nezní, co se stane, když z unie odejdeme, ale co z nás zbude, když v ní zůstaneme. Jediná záchrana suverenity a soběstačnosti ČR spočívá v co nejrychlejším odchodu z EU, tedy Czexit. Jeho hlavním předpokladem je nejen zákon o referendu včetně hlasování o mezinárodních smlouvách a závazcích, ale i silná politická vůle, národní vláda, jejíž členové i premiér nemají k EU žádné osobní, a především obchodní vazby, a které nelze vydírat.
Nedávno jednala Evropská rada o budoucnosti EU – o rozpočtu na šestileté období 2021 až 2027 ve spojení s fondem obnovy, mimořádnou finanční pomocí ve výši 750 miliard eur (zhruba 20 bilionů korun) členským státům jako reakcí na dopady koronavirové pandemie na ekonomiky. A Poslanecká sněmovna hlasy ANO, ČSSD, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Pirátů vyzvala premiéra Andreje Babiše, aby na unijním summitu toto navýšení výdajů včetně českých záruk za dluhy jižních evropských států podpořil.
Podpora fondu obnovy mimo jiné znamená neodůvodněné navýšení rozpočtu EU o dvě třetiny. Jde o směs grantů a úvěrů – po nizozemsko-skandinávském nátlaku v podstatě „půl napůl“ –, s ručením neomezeným i na úkor českých daňových poplatníků, jejich dětí a nenarozených vnuků, protože splátky jsou naplánované na období 2028 až 2058.
Tato podpora také poškozuje české národní zájmy a navíc fond obnovy nebude jen prostým účtem, ale i novou a mocnou unijní instituci. Především však je pomoc ekonomikám zasaženým koroanvirem jen zástěrkou, respektive menší částí 20bilionové částky, protože tří čtvrtiny fondu mají jít na financování plánované zelené ekonomiky a uhlíkové neutrality.
Proti českým zájmům
V kontextu vyjednávání o rozpočtu EU je klíčové, že od července se předsednictví EU (Evropské rady) ujalo Německo a jeho kancléřka Angela Merkelová, jež chce na konci své, pro Evropu zničující politické kariéry předvést sílu, akceschopnost a moc. Kromě dluhové unie je na stole i ta daňová v podobě čtyř nových společných unijních daní, v EUspeaku nazývaných „nové vlastní zdroje“ (poplatky za nerecyklovatelné plasty a přístup na vnitřní unijní trh, digitální daň či uhlíkové clo).
Jejich zavedení zdůvodňované „nutností splácet dluhy“, které EK ve spolupráci s Německem a Francií vytváří, přinese větší evropskou integraci srovnatelnou s Maastrichtskou či Lisabonskou smlouvou. Navíc jde o „trest“ pro rozpočtově odpovědné státy včetně ČR. Současná podoba rozpočtu EU jde proti českým zájmům. Poškodí nás nejen ekonomicky, ale do budoucna i politicky, protože ukáže, že jsme slabým hráčem a vyjednavačem, který v EU nedokáže hájit své zájmy, a ještě horší je, že ani nechce.
Dnes je evidentní, že unijní politiky a trendy jsou pro ČR nepřijatelné. Ještě horší však je forma jejich přijímání, respektive to, že se proti nim nelze nijak, natož efektivně a smysluplně, bránit. V dneších unijních institucích platí princip „rovnějších“, přičemž „nerovnými (bezprávnými)“ jsou zejména kritici současné evropské integrace, neposlušné konzervativní demokratické státy střední Evropy se zkušeností s totalitou a se smyslem pro její rozpoznání dlouho dopředu.
Navíc připravovaná Konference o budoucnosti Evropy, která byla kvůli koronavirové pandemii zatím odložena, ale jejíž scénář a cíl je jasný, má tento stav posunout k evropskému superstátu. Jak prohlásil belgický eurooptimista Guy Verhofstadt, který má této konferenci předsedat: „Brexit se uskutečnil ne proto, že by v EU bylo málo demokracie, ale proto, že jí bylo mnoho, a příště státy nesmějí takové možnosti mít.“
Demokracie na unijní způsob
V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že EU nespadla z nebe, ale že se konstituovala a začala fungovat až v roce 1993 na základě Maastrichtské smlouvy a že nahradila do té doby existující Evropská společenství, jež fungovala převážně na mezivládním principu, kdy ve všech podstatných záležitostech, o kterých se rozhodovalo, platilo právo veta každého členského státu.
EU je založena na nadnárodním principu, kdy má právní subjektivitu (což platí od účinnosti Lisabonské smlouvy), a její klíčové exekutivní a legislativní orgány (Evropská rada a EK) rozhodují na základě většinového hlasování – skupina států (zvýhodněné jsou lidnatější) může vnutit svou vůli státům s opačným názorem, i když je rozhodnutí v rozporu s jejich národními zájmy a obyvatel, například azylová a migrační politika, energetika, životní prostředí či nejnověji fiskální a rozpočtová politika.
Povahu hlasování v klíčovém orgánu EU – Evropské radě, která schvaluje všechny unijní právní a legislativní akty závazné pro členské země a pro koho jsou výhodné a pro koho nikoli –, ukazuje většina požadovaná pro schválení návrhu. Jde o pravidlo dvojí (kvalifikované) většiny, které je dosaženo, jsou-li splněny dvě podmínky. Pro návrh hlasuje 15 států, které reprezentují nejméně 65 procent celkového počtu obyvatel EU.
Blokační menšinu návrhu v Evropské radě pak musí tvořit nejméně čtyři členské státy, které zastupují více než 35 procent obyvatel EU. Zatímco na zablokování návrhu nestačí síla všech států středovýchodní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko – ani posílených například o Rakousko), mohou jej zablokovat Německo, Francie, Španělsko plus jakýkoli další stát. Pro většinu platí v podstatě totéž – jde o typ většin (i menšin) „rovný, rovnější a méně rovný“.
To je realita demokracie na evropský, či spíše unijní způsob. Co nenavrhnou a nepřipraví ke schválení Německo a Francie podle svých zájmů, nemá šanci projít. A pokud si tyto dva státy předem cokoli dohodnou, později to i uskuteční, a ostatní členské státy EU tomu mohou jen přihlížet. A jak řekl Jára Cimrman, mohou proti tomu i protestovat.
