Jiří Jírovec
11. 8. 2020
Cimrmanova teorii poznání vyvrací omyl, na počátku přesný. Na konci procesu je omyl zcela vyvrácen a my nevíme nic.
To je přesně náš případ s covidem. Po půl roce jeho poznávání nevíme nic. Pravda, můžeme si s úžasem přečíst, že mezi 1.5 miliardou čínských obyvatel lze rozlišit i jen jediný nový případ. To je neuvěřitelná přesnost, protože to není málo nebo hodně, ale víc než nula a méně než dvě. Tedy přesně jedna, pokud ono číslo strana lišácky nezfalšovala.
Nevíme nic o tom, proč mocní tohoto světa zastavili ekonomiku.
Počet zemřelých (s nebo na covid) je v naší zemi nerozlišitelný od celkového počtu lidí, kteří by tak jako tak zemřeli z ostatních příčin. V Česku to je 300 lidí denně, tedy asi 40000 za ty čtyři měsíce, co pandemie trvá.
Zdá se, že vir zmutoval do zástěrky kryjící daleko zhoubnější věci. Například přemístění amerických vojáků z Německa do Polska, aby tam mohli ještě lépe odstrašovat Putina.
Stejná zástěrka halí debilní prohlášení, že mužíci v rubáškách, Iránci s čímsi na hlavě a šikmoočci z Pekinu mají v úmyslu narušit prezidentské volby v zemi, jejíž velikášstvím zdebilizovaní občané nemají páru, že ty státy vůbec existují. Jejich svět většinou nesahá dál než k nejbližšímu McDonaldu nebo nákupnímu centru.
Vir vhodně zatlačí do pozadí českou návštěvu Pompea. Nebude jásot davů na ulici, kdo by taky někam chodil v takovém parnu. Pompeo v tichosti posvětí Vystrčilovu cestu na Tchaj-wan a zchladí vládu požadavkem, aby si půjčila na nákup dalších zbytečných zbraní v USA.
Bratrství ve zbrani doloží kytkou k pomníku “Děkujeme Ameriko”. S pózou mistrnou, přijde místní papalášstvo zabrečet, jak zpíval kdysi Karel Kryl.
Ještě, že se k nám nechystá Lavrov. Třeba by chtěl položit věnec k pomníku Koněva, provokatér jeden..
Občan by čekal, že virová krize semkne národ. Ne tak u nás. Semkli se toliko šmejdi mezi právníky, kteří hrozí žalobami a jejich politické protějšky, shánějící politické body káráním vlády, za náhubky, omezování lidských práv, uzavírání hranic a ostatní opatření, která mají zloduchům zjednodušit kontrolu lidí.
Vir vytlačil z hlav občanů druhdy známou poučku “Jednou komunista, vždycky komunista.” Jeden z těch posledních, naoko překabátěných, by rád na Hrad. Samozřejmě jen tehdy, bude-li si společnost přát, aby ji zachránil. Jenže, co když si vzpomene, že kdysi přísahal věrnost straně, vládě, táboru míru a boji proti imperialistům. Hrůza pomyslet.
Není veselé, že jako občané nevíme nic, ale asi to tak má být.
