Zajoch
Kaddáfí měl snahu rozvíjet vztahy se Západem, ale jeho postavení to zhoršilo * * * V Bagdádu pochopili, že ustanovení provincie Basra autonomií je skok k rozpadu státu * * * Výtržníci a narušitelé hranic musí být vystaveni tvrdým sankcím
Za Kaddáfího se Libye stala vyděděncem dokonce i v arabském světě
Igor Šatrov, Jurij Kondratěv
17. července 2020
Politolog Igor Šatrov a orientalista Kirill Semjonov pohovořili o tom, co kromě západního zásahu vedlo k revoluci a občanské válce v Libyi. Proč našlo zahraniční podněcování živnou půdu, připravilo krvavý boj o vládu a všeobecný chaos.
Příchod Kaddáfího a armády k moci dokázaly po dlouhou dobu stabilizovat situaci v Libyi, tak jako v jiných zemích, které se zbavily kolonialismu.
Situaci drželi pod kontrolou a zajišťovali správný vývoj velmi vzdělaní lidé, kteří vystudovali v zahraničí. Tak, jak prováděli určité pozitivní reformy v této etapě, měnila se i veřejnost a chápala, že nepotřebuje tvrdou ruku a je sama schopna rozhodovat, kam dávat petrodolary nebo další příjmy.
Jistě, je schopná nebo není, to je otázka. Dnes je vidět, že všechny tyto změny vedly k chaosu.
Ano, jenomže tehdy mnozí věřili, že si mohou nárokovat to, co dostává okolí Kaddáfího. Nedostávali to, ač formálně měli tatáž práva.
Vůdci implantovali své nápady do poměrně stabilního státu, ač v samotných zemích i mezi nimi byly časté nesrovnalosti. Hledali formu soužití.
Samozřejmě. Kaddáfí po všem hledání, snahách o spojení s Egyptem, zvolil svoji vlastní cestu, která ho ve výsledku zavedla do slepé uličky, a to se možná negativně odrazilo i na jeho zdraví. V poslední době jednal skandálně a nechoval se vždy odpovídajícím způsobem.
Jeho jednání samozřejmě provokovalo.
Přirozeně to zhoršilo vztahy Libyjců k němu. Již v osmdesátých letech začal postupně likvidovat své politické protivníky, ač tehdy tajně. Potom začal být tvrdší. Ve vězeních se střílelo a zemřelo tam několik stovek lidí. Jakékoliv formy protestu byly potlačeny.
Libye v arabském světě
Nakonec byla Libye vyděděncem dokonce v arabském světě.
Ano, ve všech bodech. Ačkoliv by Kaddáfí patrně podpořil nějaký islámský směr, ale měl svůj islámský svět, osobní ideologii džamahírije, která nijak nezapadala ani do arabského, ani islámského světa.
Dříve či později musela taková ideologie narazit na slepou uličku a on nechtěl nic měnit. Samozřejmě chtěl začít rozvíjet vztahy se Západem, jenže to jeho postavení jen zhoršilo. Chtěl nejen spolupracovat, ale začal se zabývat jejich vnitřními věcmi, například ve Francii.
Fakticky účinkoval ve volbách francouzského prezidenta.
Ano. Měl i zvláštní vztahy s Berlusconim a mnohými dalšími, a to přirozeně zhoršilo jeho postavení, když začala revoluce a když všichni pochopili, že příliš mnoho ví.
Co se zhoršilo? Mohl se přece stát mostem mezi arabským světem a Západem. Je divné, že to z nějakého důvodu nedokázal využít. Zkusil, ale jaksi zvrátil své cíle. To znamená, že se z velké části stal obětí vlastních ambicí.
Ano. Netýká se to jen jeho. Je to obecně problém mnoha vedoucích činitelů v arabském světě. Výjimkou byl jemenský prezident Saleh, který ve své době odešel, udělal si pauzu na návrat a vrátil se. Sice potom skončil špatně, ale přesto se držel déle a mohl předat vládu nástupci, který je nyní zákonným prezidentem – Abd Rabú Mansúr Hádí.
V Libyi to tak nešlo. Kaddáfího synové se snažili najít způsoby k řešení problému. Zahrávali si s různými skupinami islamistů. Saíd Kaddáfí se zapletl se salafisty i s Muslimským bratrstvem. Dokonce když už začala revoluce, se s nimi pokoušel pracovat, aby pokud možno přešli na stranu jejich otce a aby vytvořili jednotnou frontu pro boj se Západem.
Převzato z Pravda.ru
Hlava irácké vlády přechází od slov k činům
Anton Veselov
19. července 2020
Šéf irácké vlády Mustafa al-Kázimí představil své rozhodnutí dostat zemi z mrtvého bodu. První z kroků, které učinil, bylo výjezdní zasedání ministrů 15. července v Basře. Místo bylo příznačné, protože rok před tím v dubnu jednohlasně odhlasovala oblastní rada Basry oficiální žádost o „podporu vůle lidu“. Odpověď nedostali a na jihu byly opět slyšet hlasy na podporu autonomie odůvodněné tím, že se nic nezměnilo ohledně chudoby nejbohatší provincie.
Al-Kázimí moc dobře chápe, že poskytnutí autonomie Jihu je skokem k decentralizaci a v konečném výsledku k rozpadu státu. To není možno připustit. Tvrdá, ale nezbytná opatření k zavedení pořádku na hraničních přechodech a povolených bodech jsou na místě. Po příjezdu do přístavu Umm Kasr zbavil osm vysokých úředníků čtyř celních úřadů funkcí, prakticky šlo o celé vedení celní služby. Na všech celních úřadech bude zaveden elektronický systém zacházení s dokumenty a každý z pracovníků bude pod kontrolou. Posílí se ochrana celníků, objekty budou chráněny speciálními útvary, aby nemohly do chráněného území pronikat cizí osoby. Tyto síly jsou oprávněny používat zbraně.
Ve věci životních podmínek nařídil předseda vlády guvernérovi Basry, aby urychlil přidělení nových pozemků obyvatelům provincie. Zároveň bylo zakázáno členům stranických a kmenových skupin nosit zbraň. Veškeré dřívější snahy zakázat zbraně místním obyvatelům, vykoupit je nebo zabavit, se minuly účinkem. Znamená to, že Irák čekají nové ozbrojené střety. Politické strany nebo členové kmenů nepřemýšlejí o původu zbraní a řeší s nimi své záležitosti i nepříliš zásadního charakteru.
Pro Irák je jedním z hlavních cílů bezpečnost. Situace zůstává neklidná i přesto, že koncem roku 2017 oznámila vláda země vítězství nad Islámským státem. Opakovaná aktivita „spících buněk“ teroristů v jednotlivých oblastech sílí natolik, že vláda musí provádět vojenské operace k vyčištění území.
Dne 11. července byla zahájena čtvrtá fáze operace „Hrdinové Iráku“, a to v pohraniční provincii Dijála. Předcházely ji operace ve třech jiných provinciích. O rozsahu akce svědčí zapojení mechanizovaných a obrněných jednotek pozemních vojsk, útočných vrtulníků amerického letectva, sil ministerstva vnitra, „lidových milicí“ do bojů. A zapojila se dokonce i bojová letadla leteckých sil USA a jejich spojenců z „mezinárodní koalice“.
Bojovníci, kteří se staví proti přítomnosti USA v Iráku, se po ostrých vystoupeních premiéra dávají postupně dohromady. Zastavilo se ostřelování velvyslanectví USA v Bagdádu a hlavním terčem jsou komunikace pro týlové zabezpečení ozbrojených sil USA. Dne 12. července byla v provincii Wásit napadena kolona zásobující americkou vojenskou základnu. Auta patřila dodavatelské organizaci a řidiči byli Iráčané. Útočníci nechali řidiče na pokoji, ale spálili veškerou techniku, tři kamiony a jeden těžkotonážní automobil. Za tři dny nato byla zničena další kolona s nákladem pro americké vojáky. K odpovědnosti se přihlásila málo známá organizace „islámského odporu“, která pohrozila, že bude bojovat, „dokud okupanti neopustí zemi“.
V Iráku se dvakrát v roce udělují vojenské hodnosti, v lednu a v červenci při příležitosti Dne armády. Letos dostala vojenské hodnosti velká skupina důstojníků a nejvyšší hodnost generálplukovník obdrželi nový náčelník generálního štábu Abdul Amir Yarallah a nový velitel protiteroristických sil Abdul Wahab al-Saadi. Slavnost byla zastíněna teroristickým útokem 17. července na severu provincie Bagdád ve městě Tarmija, kdy byl zastřelen generál Ali Hamid al-Khazraji. Měla to být odpověď Islámského státu na likvidaci vysoce postaveného militanta Omala Šalal al-Obeida. Nad IS v Iráku dosud nebylo dosaženo úplné vítězství.
Na snahu opozice povolat premiéra do parlamentu kvůli situaci s koronavirem irácká vláda odpověděla, že letiště budou opět fungovat od 23. července. Ministerstvo zdravotnictví země oznámilo, že na virus bylo pozitivně testováno 86 148 osob, 58 492 se uzdravilo a 3616 zemřelo.
Převzato z Fondsk.ru
Vyostření ve Středozemí: Francie chce potrestat spojence v NATO
Ksenija Loginova
25. července 2020
Francouzský prezident Macron vyzval EU „k potrestání Turecka za porušení svrchovanosti Řecka a Kypru“. Kritizoval především plány Ankary zahájit průzkum ropného šelfu v teritoriálních vodách Řecka. Athény oznámily, že jsou připraveny v konfliktu s Turky k vojenským akcím. Ankara vysvětlila, že je nepřípustné vyhrožovat zemi sankcemi a prohlášení francouzského prezidenta že je pro republiku bezvýznamné.
Macron přijal v Elysejském paláci svého kyperského kolegu Anastasiadese a uvedl: „Plně podporuji Kypr i Řecko, jejichž svrchovanost narušuje Turecko. Není přípustné, aby námořní prostor zemí EU byl narušován a ohrožován. Kdo něco takového provádí musí být potrestán.“ Podle slov francouzského vůdce „by pro EU bylo vážnou chybou nereagovat na provokace ve východním Středomoří“ a „bude se usilovat o zavedení sankcí na ty, kteří porušují námořní hranice Řecka a Kypru.“
Francouzský prezident se tak vyjádřil poté, kdy turecké námořnictvo oznámilo své seismologické přípravy na vrtné práce v moři mezi Kyprem a Krétou. Na tento prostor byla uzavřena dohoda mezi Tureckem a vládou národní jednoty Libye. Nyní Turecko vypravilo 15 lodí, což Athény považují za pokus o vpád na kontinentální šelf Řecka. Proto byly jeho ozbrojené síly uvedeny do pohotovosti.
Turecko po Macronových slovech vycenilo zuby. Vyhrožovat Ankaře sankcemi je prý nepřípustné. Turecký ministr zahraničí řekl: „Prohlášení prezidenta Macrona nemá pro nás význam. Francie by se potřebovala zbavit přemrštěnosti a musí se držet racionální politiky. Ztrácí svoji neutralitu a příležitost přispět ke stabilitě regionu s každým svým nesprávným krokem kolem východního Středomoří.“
Začali se často přít
Mezi Ankarou a Paříží to vře. Turecké orgány zatkli čtyři své občany podezřelé ze špionáže pro Francii. Dále došlo k incidentu u břehu Libye, kdy turecké válečné lodě nepovolily francouzské fregatě Courbet při operaci NATO Sea Guardian zkontrolovat tureckou nákladní loď. Zde Macron opět promluvil o „mozkové smrti NATO“.
Ohledně situace v Libyi podporují Paříž a Ankara opačné strany: Francie Libyjskou národní armádu (LNA) s vůdcem Haftarem a Ankara Vládu národní dohody z Tripolisu.
Rusko pracuje s Tureckem pro ustanovení příměří v severoafrické zemi.
Macron je znepokojen stále silnějším postavením Turecka v Libyi. Ankara sem převedla zbraně a žoldnéře ze Sýrie. Haftar musel od Tripolisu ustoupit k Syrtě a otevřel si cestu k „ropnému půlměsíci“. Francouzský prezident obvinil Turecko z porušení berlínských dohod o Libyi, kde bylo stanoveno, že se nebudou ani jedné ze stran konfliktu dodávat zbraně.
Podle tureckého politologa Demirtaše porušila Paříž rezoluci RB OSN 2011, když podnítila vojenskou intervenci do Libye. Tehdejší prezident Sarkozy snil o Francii jakožto světové mocnosti. Jeho nástupce Hollande slovy podporoval vládu v Tripolisu, ale za zády pomáhal tajně Haftarovi.
Le Figaro uvádí, že Tripolis slíbil Ankaře lepší kontrakty na ropná pole v Syrtě, jestliže je dokáže osvobodit od Haftarových lidí. Cílem Turecka bylo získat v Libyi čtyři strategická území: letiště Al-Watia a Al-Jufra a přístavy Misuráta a Syrta, všechno k ovládnutí jihu Středomoří.
Paříž si přála oslabení Turecka v Libyi a proto ještě aktivněji podpořila ve věci Kypru Athény.
Napjaté vztahy kolem Kypru trvají již půl století. Ani vztahy mezi Tureckem a Řeckem nejsou nejlepší. Turci na Kypru tvoří 18 % obyvatel, ale v místní správě měli třetinu míst. Řekové zde žijící požadovali připojení ostrova k Řecku. Když ovládli Řecko nacionalisté, situace se zhoršila. Turci vyslali na ostrov vojáky. Potom junta padla, ale smíření nenastalo. Turecká vojska zabrala 37 % území a vznikl Turecký federální stát, který neměl trvat více než rok. Měla být vytvořena federativní republika, ale strany se nedokázaly dohodnout. Turci si vyhlásili Tureckou republiku Severního Kypru, kterou uznala jen Ankara. Mezinárodní společenství to odsoudilo. Dnes je na Kypru zelená linie, na níž jsou umístěny síly OSN (UNFICYP).
Plán generálního tajemníka OSN Annana na vytvoření Sjednocené kyperské republiky složené ze dvou autonomních částí podpořili jen Turci, Řekové jej považovali za příliš příznivý pro turecké obyvatele. Turecké ozbrojené síly měly na ostrově zůstat. Dnes je na severu Kypru 40 tisíc tureckých vojáků a důstojníků. Kromě toho bylo Řekům zakázáno kupovat v zaostalejší části ostrova na severu nemovitosti.
Nakonec se EU rozhodla odměnit Turky za ochotu ke kompromisu: Zrušilo se hospodářské embargo, povolilo se vyvážet do Evropy bezcelně ovoce a zeleninu a přidělilo se několik set milionů EUR finanční pomoci. Kyperští Řekové dopadli hůře kvůli neúspěchu referenda – v roce 2004 se Republika Kypr stala součástí EU. Vztahy mezi komunitami se opět ochladily a jednání o sjednocení byla pozastavena.
Spory se zesilují kvůli těžbě velkých zásob energetických zdrojů kolem ostrova. Jsou známa čtyři naleziště plynu, a to kyperská Afrodita (127 miliard kubíků plynu), egyptský Zohr (850 miliard kubíků plynu) a izraelské Leviathan (620 miliard kubíků plynu) a Tamar (200 miliard kubíků). Všechny tři země mají projekt plynovodu z východního Středomoří do Evropy.
Ankara si představuje, že výhody z těžby plynu by měly být sdíleny se Severním Kyprem. Loni v květnu poslala na Kypr dvě vrtné soupravy. Za to byly na Turecko zavedeny sankce od EU.
Brusel zkrátil Ankaře, kandidátovi na vstup do EU, finanční pomoc, pozastavil kontakty na vysoké úrovni a rozhodl se překontrolovat spolupráci Evropské investiční banky s Tureckem. To se i přesto rozhodlo pokračovat s pracemi na šelfu pod ochranou ozbrojených sil.
Zájem o šelf mají i jiné země: Itálie, Francie, USA, Libanon, Egypt a Izrael. Ankara proti nim stojí sama. Byly uzavřeny tři tripartitní dohody o námořní hranici: Kypr – Řecko – Izrael, Kypr – Řecko – Libanon a Kypr – Řecko – Egypt. Turecko tyto dohody neuznává, uzavřelo dohodu jen se Severním Kyprem a libyjskou PNC.
EU si přeje diverzifikovat dodávky energetických zdrojů z Ruska a stojí na straně Athén a Kypru. Brusel schválil projekt plynovodu z východního Středomoří dohodnutého Izraelem, Kyprem a Řeckem. Nikósie a Káhira podepsaly se souhlasem EU úmluvu o stavbě potrubí na dně Středozemního moře, spojujícího Kypr a Egypt.
Turecko se snaží zachovat si postavení hlavního evropského plynového uzlu a alternativní plynovody nevítá. Ukazuje se, že světové společenství je zcela na straně řecké komunity.
Rusko má v této otázce snahu být neutrální. Moskva odsoudila sankce EU proti Turecku s tím, že to jen prohlubuje mnohaletý neurovnaný konflikt, ale prohlásila přitom, že „to nijak neznamená, že ruská strana podporuje akce Ankary“.
Podle vědeckého pracovníka Ruské akademie věd docenta Avatkova vede Turecko silně aktivní zahraniční politiku. Avatkov je přesvědčen, že má snahu získat status světové mocnosti. Proto stále potřebuje zdroje a nevyhýbá se střetům s regionálními i světovými hráči, včetně Francie a Řecka. Využívá všechny prostředky.
Turecký politolog Demirtaš říká: „Řecko a jižní část Kypru dokázaly převrátit regionální konflikt do konfliktu Ankary s Bruselem. Francouzská vláda využila vzniklé napětí, aby zastavila možné připojení Turecka k EU.“ Dodal, že začátkem července přijel do Ankary hlavní diplomat EU Borrell k jednání s ministrem zahraničí a ministrem obrany. „Ministr zahraničí Cavusoglu navrhl EU, aby sehrála roli čestného prostředníka při urovnání konfrontací ve východním Středomoří. Slíbil ze strany Turecka pružnější politiku v uhlovodíkovém sporu, dá-li Brusel záruky dodržování práv a zájmů kyperských Turků. Bude kontrolovat rozdělování příjmů buď prostřednictvím soukromých podniků, nebo přes jiné speciální mechanismy.“
Převzato z Iz.ru
