 |
| Režisér Jiří Svoboda |
7. 7. 2020 ParlamentníListy
Snaha revidovat výsledky druhé světové války a vinu za její rozpoutání je podle filmového režiséra Jiřího Svobody, autora mnoha historických opusů, pokusem vnuků a pravnuků nacistických zločinců přenést část spoluviny na ostatní. Můžeme to sledovat jak v příběhu „udavačky z Lidic“, tak například v pokusech Evropského parlamentu vykládat historii nejrůznějšími usneseními velmi sporného obsahu. A nakonec též stálým omíláním excesů transferu německé menšiny, který přitom podle Svobody byl v kontextu doby celkem „měkkým“ řešením.
O česko-německých vztazích se dnes často říká, že jsou nejlepší v historii. Co ale znamená to „nejlepší“? Znamená to, že jsou kvalitativně odlišné, tedy „lepší“, od minulosti? Nebo to znamená naopak to, že jsou stejné jako v celé historii, jen na nejvyšší úrovni spolupráce?
Chcete po mně příliš – nejsem historik. Naše vztahy s Německem umím posuzovat v horizontu sotva jeden a půl století. Název „Německo“ lze legitimně užívat až od roku 1871, kdy díky úpadku Svaté říše římské došlo k postupnému sjednocení drobných knížectví, následně protestantského severu a katolického jihu a vyhlášení Německého císařství pod vedením militaristického Pruska. Z velké míry se o to zasloužila rychlá modernizace hospodářských poměrů (ve srovnání se staromilským Rakouskem) a osobně pruský kancléř Bismarck.
Němci přišli na území Čech a Moravy „jako emigranti a kolonisté“ (T. G. Masaryk v Poselství o státoprávním uspořádání v prosinci 1918) na pozvání českých panovníků, aby kultivovali některé horské pohraniční oblasti. Do 19. století, kdy se začala formovat nacionalistická hnutí, bylo soužití příslušníků obou národů v zásadě bezproblémové. V rámci Rakouska-Uherska se postupně vyostřoval spor o „jazykový zákon“ (Badeniho jazyková nařízení), který byl výrazem mytologického pojetí národa G. Herdera, přerůstajícího později v nesnášenlivý rasismus (R. W. Daréé: Krev a půda).
Zdrcující porážka nacistického Německa a obnažení spáchaných zrůdností přirozeně podlomily německé národní sebevědomí.
Z necelého jeden a půl století nevyvázlo bez hlubokých šrámů ani naše národní sebevědomí. Hrdost na statečnost a úspěchy legionářů v Rusku, obdobně pak českých vojáků u Tobruku, letců RAF v Anglii či Svobodových jednotek v SSSR, byla od samého počátku relativizována, po roce 1948 pak dokonce kriminalizována. Mnichov, Protektorát a sovětská okupace v srpnu 1968 českému národnímu sebevědomí rozhodně nepřispěly.
Něco z temných skvrn ve vztazích (nejen česko-německých) však v podvědomí přetrvává – Muzeum šoa v Jeruzalémě, Osvětim, Dachau, Terezín, 82 lidických dětí, zplynovaných v nákladních autech, mnoho dalších památníků a dobové dokumentární filmy. To je svěrací kazajka historie Německa a vnukům a pravnukům nacistických zločinců i potomkům většiny adorujícího a mlčícího národa je po těch desetiletích pochopitelně těsná. Německo je přitom prosperující stát, dominující Evropě.
Existují dvě východiska – při zachování paměti zahrnout dělicí tektonickou trhlinu (atavistický exces) 75 léty bezúhonnosti nebo se snažit historickou paměť zředit přenášením spoluviny na ostatní.
V současnosti se zdá, že je s pomocí dalších politických reprezentací zvolena druhá možnost.
Antisemitismus byl vlastní i spolupracujícímu režimu ve Vichy. Antisemitismus byl vlastní i české Národní obci fašistické (Gajda), Vlajce (Jan Rys Rozsévač). Byť šlo v českých poměrech o marginality (0,9 % ve volbách), při patřičném zdůraznění je relativizován Terezín, potlačena váha 340 tisíc českých obětí.
Ve slovníku se usídlil (patrně z neznalosti angličtiny) termín „vyhnání“ pro poválečný „odsun“ (transfer – Postupimská konference představitelů vítězných mocností v létě 1945 tak definovala poválečné urovnání i v Polsku a řadě dalších zemí). Je nepochybné, že v rámci tzv. „divokého odsunu“ docházelo k brutálnímu násilí. Před závorku však musíme vždy vytknout, že tomu předcházelo vylepování dlouhých seznamů vyvražděných českých rodin. Vypálené vesnice. Návrat vězňů z lágrů, kteří měli 30, 40 kg a mnohdy je zprvu nepoznávali ani nejbližší příbuzní (svědectví bratra mého dědečka Dr. Ing. Leopolda Procházky). Při striktním hodnocení chování německého obyvatelstva v českém pohraničí (1 249 000 hlasů stoupenců iredentizmu SdP „Heim ins Reich“) šlo o vlastizradu v době válečného ohrožení. Transfer byl při takovém úhlu pohledu měkkým řešením.
K revizionistickým tendencím můžeme přičíst skandální Usnesení Evropského parlamentu k 80. výročí začátku druhé světové války. Ani drobná zmínka o „Paktu Pilsudski-Hitler“ z roku 1934 včetně jeho tajných dodatků vojenské povahy. Ani slovo o významu „Mnichovské dohody“ pro pocit Hitlera o beztrestnosti další expanze (viz svědectví W. F. Canarise; H. Ostera).
Volba druhé možnosti (přepisování dějin) ovšem znovu otevřela hnisající kavernu, která se po desetiletí zdála být sterilizována. Vinu za Osvětimské plynové komory a pece, Sobibor, Treblinku a desítky dalších vyhlazovacích táborů žádné nesmyslné usnesení Evropského parlamentu nesejme.
Z tohoto historického rámce a zásadních geopolitických zlomů, u nichž jsme byli povětšinou pasivními diváky, vyplývá i charakter současných česko-německých vztahů. Jsou bezesporu kvalitativně odlišné, protože kvalitativně odlišné jsou geopolitické vztahy a poměry. A také čas. V podstatě ani na jedné straně hranic nežijí už přímí pamětníci. Na vrcholu hodnot Maslowovy pyramidy se usídlil konzum a „růst růstu“. Německo je hospodářským motorem Evropy a má rozhodující hlas v rámci evropských politických procesů (zde je, podle mého názoru, jedna z příčin brexitu).
Jak moc věrohodná je podle vás paralela, kterou dnes někteří šíří, přirovnávající současné ekonomické vztahy SRN a ČR (kdy česká ekonomika stojí na dodávkách a subdodávkách velkému západnímu sousedovi a na západním, často německém, vlastnickém kapitálu) k poddání svatého Václava císaři Jindřichovi a ikonickým „stádům volů a hřivnám stříbra“, odváděným do říše?
V historii se nic neopakuje v identické podobě. Rozdíl v ekonomické síle a technologické vyspělosti Německa a Československa v roce 1990 byl díky našemu guberniálnímu podřízení SSSR po roce 1948 a zejména po roce 1968 astronomický. Pro ekonomickou tranzici nebyly vnitřní zdroje – pro přechod na sofistikované výroby nebyl domácí kapitál, ani know-how. V. Klaus se pokoušel o tzv. „českou cestu“, která však měla za následek stomiliardový dluh „bankovního socialismu“ a vznik investičních fondů, které byly živnou půdou pro vrstvu mafiánů a zlodějů.
Nejen Německo pojalo proces tranzice tzv. východních zemí jako vhodnou příležitost pro řešení odbytové krize a expanzi kapitálu do zemí s levnou pracovní silou. U nás, díky přirozené inteligenci populace a tradici první republiky, schopnou poměrně rychlé adaptace na kvalifikované výroby. Sen o rychlém vyrovnání ekonomických a sociálních poměrů s vyspělými zeměmi, však sníme dodnes.
Kvůli zachování sociálního smíru a zaměstnanosti používaly polistopadové vlády „investiční pobídky“ a absenci zákonů, které by omezovaly odliv daní do daňových rájů a masivní odsávání kapitálu v podobě dividend do zahraničí, aniž by existovaly nějaké dohody o povinných reinvesticích.
Je z historického pohledu pro český národ výhodou, že má vlastní stát, nebo by mu bylo lépe v nějakém širším středoevropském uskupení, jako byla Rakousko-uherská monarchie? František Palacký ji bral jako naši ochranu před Ruskem a Německem, resp. Pruskem, hodilo by se nám něco takového i dnes?
V Rakousko-Uherské monarchii jsme byli v nerovném postavení. Koncept ochrany před Vilémovským Německem, o kterém mluvíte, zastával i K. Kramář. Posléze si však byl stále více vědom postupující germanizace, které Vídeň nekladla výrazný odpor. Z původní mnohonárodní unie se stával v podstatě unitární stát (císař František Josef se navzdory slibům nikdy nenechal korunovat českým králem).
V meziválečném období se prezident E. Beneš marně snažil vytvořit vojensko-politické soustátí Československo-Rumunsko-Jugoslávie (Malá dohoda). Zároveň vyvíjel velkou snahu, aby se k soustátí přidala Francie. Polsko se svými nároky na Těšínsko nebylo z české strany akceptovatelné. Projekt byl předem odsouzen k neúspěchu díky ekonomické a hospodářské nekompatibilitě.
Problémy vidíme dodnes v labilitě Visegrádské čtyřky. Každá z těchto zemí má trochu odlišné ambice i pojetí vnitřních i mezinárodních vztahů. Zvláštní pozici zaujalo Polsko velice úzkou vojenskou vazbou na USA. Hornatý hraniční terén Slovenska směrem na východ není samozřejmě srovnatelný s polskou rovinou (to popsal explicitně Zb. Brzezinski). Když se však jednalo o americkém radaru v Brdech, napsal jsem kontroverzi vzbuzující článek na svém blogu. Česko, ono srdce Evropy, je historickým pokušením z východu i západu. Americká vojenská přítomnost by byla pro tato pokušení účinnou překážkou. A nejedná se dnes jen o Rusko a Německo. Ve hře je i dirigistický Brusel, jehož moc vůči suverenitě Polska, díky jeho vztahům s USA, má limity, kterých si nelze nevšimnout. Píšu to bez ohledu na to, že tím vyvolám animozity zleva i zprava.
