 |
| Pavel Letko |
Pavel Letko
20. 7. 2020 e-Republika
Z některých odvážných bojovníků za svobodu se stali zkorumpovaní prohnilí ubožáci, zatímco z některých ubožáků se stali rovní lidé. Přečetl jsem si v poslední době dvě nové knihy, které mají společného víc, než by se původně zdálo. Jednou z nich je rozhovor novináře Josefa Klímy s policistou, či vlastně expolicistou Robertem Šlachtou, druhou je pohled takříkajíc z druhé strany barikády a jde o knihu novináře Radka Štědroně s názvem „Sněžím“. Krátce tedy ke každé knize.
Šlachta – 30 let pod přísahou
Kniha poodhaluje zákulisí policejní práce a fungování reálné politiky v České republice. Ukazuje se to, co každému již došlo a totiž, že v policejní práci nejde jen o to hledat zločince, ale i určitý kompromis s těmi, kdo právě drží moc. Přičemž tím, kdo drží moc, může být ministerský předseda, stejně tak jako neznámý rentiér, oligarcha, podvodník, nebo, jak říkal Jiří Paroubek, jiný šibal. Část policejní práce tak spočívá nejen v chytání zjevných zločinců, ale i v jejich ochraně před horlivými policisty-novináři, státními zástupci, či jinými šťouraly. Posledním, komu by vadila tato obojakost policie, je politická reprezentace, padni komu padni, ať je ve vládě Mirek nebo Petr. Nejpodstatnější policejní úlohou je totiž ochrana právě této reprezentace a jejich kamarádů před různou nepřízní, která by mohla skončit až v jejich uvěznění. Policisté v tom však nejsou sami, mají spoustu podporovatelů i v řadách justice a novinářů, kteří píší jak na objednávku politiků, tak na objednávku kmotrů, šibalů, oligarchů, no prostě těch, kteří platí jejich hypotéky.
Další dobře placenou skupinou jsou právníci, kteří rošťáky nejen obhajují, ale často se s nimi podílejí na činnosti, kterou mají obhajovat. Tak se lépe vžívají do role obviněných a obhajoba jim jde od ruky. Nu, a když jim k tomu pomáhá soudce a ruka se k ruce vine, tak se dílo podaří.
Sečteno a podtrženo, Šlachta byl policistou, kterého by si každá slušná společnost považovala, cenila a vytvářela co nejvíce prostoru pro jeho práci. Zkorumpovaná mafiánská společnost si jej samozřejmě cenit nebude, a to tím méně, čím hůře plní hlavní úlohu policie, to jest ochrana mocných. Tu moc však již nedrží stranické sekretariáty KSČ s Miloušem Jakešem v čele, ale průsečík zájmů od Rittigova Monaka k Bakalovu Švýcarsku. Za takovou demokracii rozhodně stojí za to přinést i oběť nejvyšší a položit život od Mali přes Bagdád až po Kábul. Máme banány a toaletní papír, veselme se, pravda zase zvítězila.
Sněžím
Tato kniha vychází především z deníku někdejšího ředitele Nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého, původně úspěšného lékaře a neurochirurga. Skrze jeho deník a další poznatky se nám odkrývá pohled z mafiánského prostředí, vystupují zde postavy spojené s organizovaným zločinem. Korupce prolezlá všemi patry společnosti je zde vidět jako na talíři. Od lékařů, manažerů firem, právníků, policistů, státních zástupců, soudců a politiků až po Ivo Rittiga. Děkujme tedy pečlivosti hlavního hrdiny, někdejšího ředitele Nemocnice Na Homolce V. Dbalého, který si do deníku zaznamenal schůzky, slova a peněžní transakce a popsal prostředí, v němž funguje naše společnost, z první ruky. Ostatně kauza Nemocnice Na Homolce se s hlavní kauzou Roberta Šlachty, kauzou Nagyová, přímo prolíná a doplňuje, a to nejen v osobě Ivo Rittiga, ale i s organizovaným zločinem spolupracujících policistů a právníků.
Zatím je Nagyová a spol na svobodě, v kauze „Homolka“ dosud nepadly pravomocné rozsudky. Ty, které dosud padly, se ovšem netýkají podstaty věci, tedy do systému prorostlého korupčního systému. Tak se nám problém podává jen jako jakési selhání několika nesvědomitých jednotlivců, kteří budou právem za své skutky pykat. A tak, i když se deník, odposlechy a další důkazní materiál hemží Rittigem, i když je patrné, že on je hlavou, státní zástupce ani policie si jej jaksi ani nepozvali, aby jim k tomu něco řekl. Možná slyšeli jeho rozhovor z 1. srpna 2014 na Frekvenci 1: Ivo Rittig wrote: “…takže jsem již skoro rozhodnut, že přeruším svoji rezidenturu v Monaku a budu se naplno věnovat příběhům tady v Česku. Hlavně abych měl čas na VENDETY. Seznam je veliký.”
Tak to bychom si jistě nepřáli, milý Ivo, takže to prostě odnese zoufalý Dbalý a jede se dál. Písek si do soukolí naší křesťansko-židovské kultury rozhodně sypat nenecháme. Šlachta je ze hry, mafii nevyhovoval.
Závěr
Jak to vypadá, naše společnost se nevyvíjí tím směrem, v který jsme v roce 89 doufali. Chtěli jsme svobodu, spravedlnost, pravdu. A lásku, jak říkal Václav Havel. Ten Havel, který s Jitkou podváděl Olgu, s Dášou Jitku, a s Irenou Dášu. Prezident. Tak jako podváděl své ženy, tak s Bushem podváděl celý svět. Pokud jde o ženy, byla to samozřejmě jeho a jejich věc, pokud jde o válku v Iráku, už jde o trochu víc.
Nevadí, máme po něm lavičky, sochy, a letiště. Dokud je někdo nepřejmenuje a nezbourá. Co zůstane však zapsáno a vytrvá, žádný vandal nezbourá, nezničí a žádný politik nepřelakuje, je právě ten podvod, faleš, lež a nenávist. Krátké vzepětí v listopadu 1989 k nadčasovým hodnotám, se kterými by se většině dobře žilo, rychle zmizelo, ještě rychleji než Pražské jaro 1968. Zazvonil zvonec, pohádky byl rychle konec. Tentokrát nebyly třeba tanky, stačily peníze. Osvědčený to prostředek k ovládnutí společnosti, ke zničení pravdy a lásky.
Dnes nám s vážnou tváří kdosi předkládá mnohopohlavní společnost, kde je dovoleno vše, až na výslovně uvedená slova a uvedené myšlenky. Nesmí se říkat černoch, cikán a buzerant. Evropské hodnoty přednáší někdejší herec gay porna. Politiku Prahy reprezentuje pro změnu herečka porna lesbického. Z Bakalových médií se dozvídáme od vědecká pracovnice Národního ústavu duševního zdraví, že pornografie může být prospěšná i pro děti a mohou se z ní dozvědět leccos prospěšného, jako například to, že existuje ještě třetí pohlaví a trans a tak dál, kdo má žaludek, ať poslouchá dál.
Tak to si troufnu říct, že to není to, co nám před rokem 89 scházelo, a že nám nešlo ani o ty banány a toaletní papír, které teď máme a nádavkem k tomu máme taky drogy, mafii a korupci, o které se nám předtím ani nezdálo, podvod, lež a pokřivení všech hodnot, o kterých jsme ani netušili, že máme v sobě pěstované po staletí a tisíciletí. Tak se bouříme proti přistěhovalcům, kterých tu je ovšem zatím pomálu, možná díky opatrné politice současného vedení. Nicméně, ti nejzákeřnější vetřelci se maskují do vědeckých pracovnic, politiků, kterým jde údajně především o obecné dobro, ve skutečnosti jim jde o pseudodobro, a to pouze vlastní. Z takového marasmu nám bohužel nemůže pomoci ani policie a to ani ta Šlachtova, ani justice, ani osvícený politik.
Dějiny si půjdou svou cestou, bez ohledu na naše přání a naše vize, na naše plány a naše touhy. Tak jako se nám udály roky 38, 68, 89, tak se uděje nějaký ten příští převrat, revoluce či kontrarevoluce. Zabránit tomu nepůjde, ani kdyby se Bakala s Babišem spojil. Příčiny té budoucí změny nedohlédneme, kořeny nenajdeme. Neboť, kde jsou příčiny roku 89? Zřejmě v roce 68 nebo spíše 48. Ale kde je kořen roku 48, převzetí moci komunisty? Snad v květnu 45? A kde je kořen osvobození Rudou armádou v roce 45? Snad v roce 38? Tedy v Mnichově? A kde jsou kořeny Mnichova? Snad ve velké krizi 20. a 30. let v Německu? Nástupu Hitlera? A kde jsou příčiny nástupu Hitlera? A krize v Německu? Snad v reparacích za prohranou 1. světovou válku? A kde jsou kořeny 1. světové války? Snad ve výstřelech v Sarajevu? Možná to tak nějak je. Události, které nemůžeme ovlivnit a jejichž důsledků nemůžeme dohlédnout, tvoří naši budoucnost. Dost možná je však ve hře něco ještě dalšího, něco jako kolektivní duch či veřejné mínění. Nakrátko vítězí duch solidarity, sounáležitosti jako na jaře 1968 a na podzim roku 1989, aby byl na dlouho poražen zrádci a podvodníky, normalizátory pravdy, kteří usilují vytvářet společnost pokřivenou křivými lidmi. Společnost, kde si lásku, pravdu a spravedlnost můžeš koupit za peníze.
Taková společnost samozřejmě skutečnou spravedlnost, pravdu a lásku nenávidí, protože ty skutečné hodnoty jsou zadarmo. Dobrou zprávou však je, že ve svých životech nemusíme na tenhle podvod reflektovat. Podvod pomine jako ty lavičky, sochy, nápisy, vyznamenání a ubohý pseudoživot. Důležité je, co zůstane na konci. Z některých odvážných bojovníků za svobodu se stali zkorumpovaní prohnilí ubožáci, zatímco z některých ubožáků se stali rovní lidé. Ano, ti i ti to měli v sobě. Tak jako každý z nás. Na nás je, jak budeme volit dnes a jak budeme volit zítra. Na nás záleží, ke komu se přidáme a kam v okamžiku loučení budeme patřit. Peníze, moc a sláva pominou, zůstane jen to, kým jsme se na tomhle výletě stali.
