František Kašpárek
20. 7. 2020
Můj skromný příspěvek Hra kouře a zrcadel ZDE vyvolal několik desítek komentářů. Internetové debaty jsou vůbec zvláštním druhem komunikace. Mnohdy jde jen o to zadupat protivníka do země, protože ten nesmí mít pravdu, i kdyby ji náhodou měl. V jiných případech je cílem pořádně vytočit autora. Pokud na to skočí, je ztracen. Tuto formu útoku mají na svědomí jedinci, kterým se pracovně říká Trolové. Autor se může upsat k smrti jak věc zamýšlel, ale Trol trpělivě mele svoje a jen se zájmem pozoruje, jak se autor čím dál víc propadá do stavu šílenství.
V debatě kolem článku Hra kouře a zrcadel nešlo ani o první, ani o druhý případ. Již z toho prostého důvodu, že kritici měli většinou (až na pár nepodstatných výjimek) značný rozhled a solidní vědomosti. Debata se vyznačovala jen jednou drobnou vadou. Důsledně ignorovala, co bylo v mém textu napsáno a vytvořila vlastní realitu.
Vůbec nepochybuji, že někdo napíše komentář o mém pošramoceném egu, které mě motivovalo k napsání těchto řádků. Bude mít význam, když řeknu, že tomu není tak? Asi ne. Chtěl bych najít odpovědi na některé otázky. A možná moje hledání bude přínosem i pro někoho jiného. Kdo ví…
Kromě příznivých komentářů k uvedenému článku, jsem měl možnost si přečíst také komentáře nesouhlasné, což je naprosto v pořádku. Navíc mnohé z nich měly pro mě značný význam – posloužily nejen jako zpětná vazba, přinesly i jiný úhel pohledu a důvod k zamyšlení.
Pak se pod příspěvkem nacházel druhý okruh komentářů. Tyto jako by reagovaly na úplně jiný článek. Omlátily mně o hlavu věci, které jsem nenapsal a ani nezamýšlel.
Poslední okruh byl charakteristický pro každou internetovou debatu. Tvořily jej fauly. Patří to k věci. Kdysi mě možná mrzely, ale to už je hodně hodně dávno.
Břetislav Marek napsal: „Pan Kašpárek je jen kašpárek pomatený listopadem 1989, Chátrou 77 a Havlismem“. Pak pan Marek zasvěceně píše, jak se věci v euroatlantickém modelu řízení vlastně mají. Jsem rád, že v tom má jasno.
Nevím, jakým řízením své nekonečné moudrosti dospěl k názoru, že jsem pomatený listopadem 1989 atd? Vždyť mě nezná, a o těchto záležitostech v článku nepadla žádná zmínka. Dokonce jsem ani nic nenaznačoval.
Proč v internetových diskuzích panuje taková urputná snaha oponenta analyzovat, urazit nebo zesměšnit?
Na tuto otázku jsem našel odpověď u Karla Čapka, který už v roce 1925 napsal:
„Polemizující se musí uvést jako intelektuálně a mravně nadřazený svému odpůrci, nebo, což je totéž, je nutno dát najevo, že odpůrce je omezenec, blbeček, tlachal, nula, dutá nádoba, nevzdělanec, onuce, plevel a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo.“
Ponechme stranou rozdílné názory na Karla Čapka, abychom opět nezabředli do úplně jiné debaty. Jeho postřeh je nadčasový. Každý z nás se s tímto jevem už setkal, buď formou osobní zkušenosti nebo zprostředkovaně v médiích. Místo, aby komentátor řekl své výhrady k předpokladům, postupům či vyvozeným závěrům, ohradí se proti autorovi jako takovému, napadne jeho schopnosti, odbornost či morální profil. Nezabývá se podstatou problému.
No, a se slovní „hříčkou“ ohledně mého jména (Kašpárek je kašpárek) jsem se naposledy setkal před padesáti lety na základní škole. Pak už nikdy. Až nyní.
V mnoha komentářích mně bylo přisouzeno, že jsem Black Lives Matter označil za marxistickou organizaci. Následovala přednáška o podstatě marxismu, informace o tom, že Marx viděl společnost rozdělenou třídně, nikoliv rasově, a mnoho dalších zajímavých poznatků, bohužel nesouvisejících s obsahem článku. Mohu komentátory ujistit, že o marxismu přece jen něco vím, ačkoliv VUML jsem nestudoval.
Oni prostě v mém článku uviděli to, co uvidět chtěli, aby mohli připojit svůj odborný komentář.
Netvrdil jsem, že BLM je marxistická organizace, ale že předáci tohoto hnutí se k marxismu veřejně před kamerami a tiskem přihlásili. Nezjevilo se mi to v hořícím keři, tuto informaci přinesla světová média zprava doleva. Citoval jsem slova aktivistů BLM.
Následovala výtka ohledně moji poznámky, že marxismus je nesnášenlivý k jiným názorům. Prý to byl povinný kopanec. Jaký kopanec? Ano, měl jsem formulovat přesněji, a sice, že nesnášenlivý k jiným názorům byl systém, který se marxismem zaštítil. Jenomže ten článek, a opakuji to stále dokola, byl o něčem úplně jiném. Přesto jsem ještě dodal, že předáci hnutí si z marxismu vytrhli jen to, co se jim hodí do krámu. Tuto větu jsem zařadil úmyslně, aby nedošlo k řečem, ke kterým stejně došlo.
Další komentář mně připomněl jednoho mého oblíbeného učitele z dob již zmizelých. Autor se mnou zásadně nesouhlasil a přesto shovívavě končil: „ale jděte, pane Kašpárku, jděte, jděte“.
Původně jsem to bez brýlí přečetl jako „pane Kašpárku, bděte, bděte“ a byl jsem připraven to udělat. Pak jsem si brýle nasadil…
Jiný komentující napsal, že k úplnému šíření chaosu nám chybí aby „pan Kašpárek označil za marxismus husitské hnutí“. Pro tento komentář mám jediné vysvětlení. Jeho pisatel článek nečetl. Přečetl si jen komentáře, že jsem BML označil za marxistickou buňku, iniciativně se připojil… a v touze být kovaný přidal něco navíc: Naprostý nesmysl.
Jdi, příteli, a více nehřeš.
Následoval hlas, ze kterého mě trochu zamrazilo. Přesněji řečeno z druhé věty, první mně byla ukradená. „Taky nechápu, jak někdo může naškrabat, neřkuli uveřejnit tak stupidní šplecht. Kašpárka už prosím NE!“ Když jsem tuto větu dočetl, stáhl jsem rty do drobného napjatého „ó“ a tiše zašeptal: „Pšouk je zpátky.“
Pšouk byl člověk, kterého jsem znal před více jak třiceti lety. Pořád se někde plížil za šéfy, kterým žaloval, doporučoval koho vyrazit, přemístit jinam apod. Jeho činnost se pochopitelně neutajila. Říkali jsme mu Pšouk, protože byl takový tichý, plíživý a slizký.
Znám několik autorů, které nemám v oblibě. Nikdy by mě nenapadlo někam vypisovat, aby je nepublikovali. To je dost odporné i na současné poměry. Řeším to tak, že je buď nečtu (tento způsob doporučuji těm, kterým lezu na nervy), nebo je „potěším“ nějakým tím komentářem. Vždy k tomu, co napsali, nikdy k tomu, co nenapsali. Zřejmě v mém přístupu hraje roli, že přestože je nemám rád, tak respektuji jejich práci, protože sám vím, že napsat článek je o něco složitější než sesmolit dvě potměšilé věty.
Abych to příliš zbytečně nenatahoval, tak ještě jeden komentář. Autor opět podlehl panice, že jsem označil BLM ze svého vlastního popudu za marxistickou organizaci a napsal, že v tom případě on je Eskymák. A na tomto příkladu mohu ukázat, jak takový případ úmyslného nepochopení funguje.
Samozřejmě vím, jak to myslel, jenomže já chci psát o Eskymákovi, stejně jako někteří pisatelé chtěli psát o marxismu v souvislostech, které jsem nevyslovil. Takže k tomu budu přistupovat ve stejném duchu.
Lépe bych to nevymyslel, a tak si ke svému záměru dovolím využít citace z doslovu Miroslava Holuba ke knize Aldouse Huxleyho Konec civilizace: „Úhrn poznání schopností a moci lidského druhu je možno nechápat asi tak, jako Eskymáci mohou nechápat problémy obyvatelů Konga, ale není možno jej přesáhnout. Vždycky se najde několik Eskymáků, kteří jsou ochotni poradit obyvatelům Konga, jak se zachovat v období tropických veder.“
Troufám si říct, že „pan Eskymák“ by z tohoto kontra komentáře příliš nadšený nebyl. Chápu ho. Znám ten pocit.
Takže shrnuto. Můj příspěvek byl o něčem úplně jiném než o marxismu. Ten v textu tvořil tak maximálně dvě procenta. Co s těmi devadesáti osmi procenty? Profičely jak severní vítr.
Škoda, že někteří komentátoři vypíchli z celého textu jen jednu část a na základě neporozumění založili své ostré repliky.
Ovšem uznávám, že pokud čtenář článek nepochopí, není to jeho chyba, ale autorova.
Konec dobrý, všechno dobré. Pěkně jsme si to od plic vyříkali a můžeme pokračovat dál. Omlouvám se, že nebudu reagovat na případné komentáře. Podle mě obě strany řekly své a já osobně tímto považuji záležitost za uzavřenou.
Ať se vám dílo daří.
