 |
| Ján Čarnogurský |
Rozhovor s Jánem Čarogurským
Někdejší premiér SR, ministr vnitra a ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz komentuje současnou slovenskou politiku, zastává se aktuálního premiéra Igora Matoviče, vymezuje se proti politické korektnosti a vzpomíná na Václava Havla a Václava Klause. Samotné USA, podle něj, odhalily především hloubku své vlastní krize a jako o strategickém partnerovi by o nich momentálně vůbec nepřemýšlel.
Pane Čarnogurský, v českých médiích se zejména s existencí spolku Milion chvilek a s jeho aktivisty v posledních měsících rozebírá historická úloha někdejšího prezidenta Václava Havla v českých, ale vlastně i v československých dějinách. Jaký je váš pohled – cennější o to, že jste se znali osobně…
Václava Havla jsem poznal jako disident. Když jsem byl v Praze na jednom takovém disidentském večírku, kam jsem byl „nominován“ za slovenské disidenty. A stalo se, že ten dům, kde se to setkání konalo, obklíčila StB – a ta nás pak také rozvezla do různých policejních služeben po celé Praze k výslechu.
A tam jsem také lépe poznal Václava Havla, když jsme spolu asi dvakrát po těch výsleších čekali v jedné místnosti, a kde už panovala taková uvolněnější atmosféra, tak jsem teprve zjistil, že Václav Havel byl skutečně rozený dramatik.
Když vyprávěl takové celkem jinak obyčejné epizodky a historky z běžného života, tak on je dokázal tak podat, že jim vtisknul opravdu ten dramatický a mnohdy groteskní étos.
A proti všem dohadům některých dnešních badatelů, Charta 77 byla opravdu takovým spiritus rector celého toho opozičního protikomunistického hnutí až do listopadu 1989.
Ale co Václav Havel jako prezident – tedy jako politik? Jak jste vnímal třeba jeho zájem o tu funkci?
Víte, Václav Havel byl především ve své podstatě více umělec než politik. Naopak já jsem byl rozhodně více politik než umělec – k tomu jsem neměl příliš blízko.
Ale ptáte-li se, zda chtěl být Havel prezidentem – tak to ano, to podle mě chtěl už od samotného začátku. A to české, zejména tedy pražské prostředí okolo něj začalo ihned pracovat na tom, aby se tím prezidentem stal.
My jako slovenská strana jsme proti tomu nic nenamítali. Se mnou dělali rozhovor hned v těch prvních dnech, kdy se mě právě na to ptali, zda má být Havel prezidentem – a já jsem řekl, že ano.
Slovenští disidenti tehdy možná trochu překvapivě podpořili Václava Havla, a nikoliv hrdinu Pražského jara 1968 Alexandra Dubčeka. Jak jste to tehdy vnímal?
Já jsem prostě uznával, že v té konkrétní době na tuto funkci se Havel hodil lépe. Dubček byl, jak jste sám řekl, hrdina 68. roku, ale potom už prakticky nevykonal téměř nic, kromě nějakého dopisu Gustávu Husákovi a převzetí čestného doktorátu, ale na té disidentské práci se vlastně ani nepodílel.
Ale možná tím hlavním důvodem bylo, že Havel byl lépe než Dubček připraven operativně reagovat na nové a nové podněty ze všech stran, které tehdy přicházely prakticky každý den – tak, jak se ta situace měnila.
Smutné bylo to, že v momentě, kdy se Havel obklopil těmi svými spolupracovníky, což je naprosto v pořádku – to mu nelze vyčítat, a začal už úřadovat jako prezident, tak se bohužel čím dál tím více vzdaloval od toho někdejšího disidentského prostředí.
Začal jste ho tedy vnímat negativně?
Dá se říct, že po čase ano, mezitím jsem byl spíše zdrženlivý. Ale povím vám pár detailů, na kterých je dobře vidět, že Havel byl umělec, a ne politik.
Když jako čerstvě zvolený prezident přicestoval v roce 1990 na Slovensko, tak si dokázal okamžitě znepřátelit desetitisíce Slováků, protože se o tehdy největším slovenském i československém panelovém sídlišti Petržalka nechal slyšet, že tam ti lidé žijí doslova jako králíci v kotcích.
Nebo další věc. Potom totiž začala kampaň před volbami v roce 1990 a Václav Havel zde začal vystupovat jako sympatizant a podporovatel VPN (Verejnosť proti násiliu – tehdejší slovenská politická strana – ekvivalent českého Občanského fóra). Proti tomu jsme my jako KDH (Křesťansko demokratické hnutí) samozřejmě protestovali, protože přece není demokratické, aby prezident takto vytvářel propagandu jedné politické straně.
A to byly takové jeho tradiční přešlapy.
Například si ještě vzpomínám, když jsme byli jednou na společné večeři v Bratislavě, tak tam venku na náměstí SNP protestovala slovenská krajní pravice – to byla taková obdoba vašich republikánů Miroslava Sládka. A Václav Havel se vydal schválně cestou těsně okolo nich, takže auta už se téměř dotýkala těch lidí na chodníku – a ti lidé samozřejmě na Havla všemožně křičeli, no zkrátka byli jasně proti němu a dávali mu to patřičně najevo.
A byl z toho ve finále malér pro Slovensko, že Slováci se takhle dokážou chovat k milovanému prezidentovi…
