Ivan David26. 7. 2020
Zdá se, že francouzský prezident Emmanuel Macron si alespoň částečně uvědomuje nutnost jednat rázně, pokud jde o turecko-řecký konflikt. Minulý čtvrtek podle agentury Reuters požadoval sankce EU vůči Turecku za narušování řeckých a kyperských vod a řekl, že Evropská unie by měla urychleně jednat i v případě krize v Libyi. Po reakci Evropské unie volal již dříve, kdy kritizoval, že EU zcela přenechává iniciativu ohledně Libye a krize v Egejském moři Turecku a Rusku.
Ve čtvrtek přijal v Elysejském paláci kyperského prezidenta Nicose Anastasiadese (na obrázku) a zopakoval, že Francie plně stojí za Řeckem a Kyprem.
„Stojím zcela za Kyprem a Řeckem tváří v tvář tureckým porušením jejich suverenity. Je nepřijatelné, aby byl narušen a ohrožen námořní prostor členských států (EU), “řekl Macron novinářům při této příležitosti. “Ti, kteří to dělají, musí být potrestáni.” Pro EU by prý bylo „vážnou chybou“ nereagovat.
Těmi, kdo mají být potrestáni, míní Macron v první řadě Turecko a jeho úmysly nelegálně těžit ropu a plyn v Egejském moři. Tato situace se vyostřila minulý týden, kdy Turecko vydalo v mezinárodní námořní navigační příručce Navtex oznámení, podle kterého hodlá těžit a zkoumat v podstatě kdekoli podle smlouvy, kterou uzavřelo s libyjskou vládou džihádistického samozvaného premiéra Faíze al-Sarrádže. Tuto vládu společně s EU podporuje i Francie, i když je součástí v podstatě ad hoc protiturecké aliance spolu s maršálem Libyjské národní armády (LNA) Cahlífou Haftarem, Řeckem, Egyptem, Spojenými arabskými emiráty a Ruskem, s tichou podporou Izraele, který má na plynu z Egejského moře také svůj zájem.
První evropský státník tedy požaduje sankce proti Turecku, čímž samozřejmě vyhrocuje vztahy mezi Paříží a Ankarou, také dvěma státy NATO.
Na druhé straně evropského přístupu k Turecku stojí Německo. Kancléřka Merkelová sice v době, kdy hrozilo, že „předvádění svalů“ přejde do horkého konfliktu, volala Erdoganovi a připsala si poté zásluhu na stažení několika tureckých lodí ze zóny hrozícího konfliktu, nicméně je to nejpevnější Erdoganův spojenec v EU. Vyjímaje snad jen Maďarsko, které se s Erdoganem dohodlo na výstavbě mnoha mešit a zřízení tureckých škol. Merkelová i spolkový ministr zahraničí Heiko Maas vyjádřili plnou solidaritu s Řeckem, ale slova Heiko Maase o tom, že „solidarita s Řeckem bude hlavním úkolem německého předsednictví v EU“ budou brzy podrobena zkoušce činů.
Angela Merkelová prý objasnila Erdoganovi, že je jen na něm, aby ukončil eskalaci vztahů s Řeckem a Kyprem, aby se mohl i nadále účastnit dialogu s Evropou. Jinak by německé předsednictví muselo začít požadavkem sankcí vůči Turecku.
Předseda řecké vlády Kyriakos Mitsotakis si na jedné straně pochvaluje, že Evropa za ním v době krize stála, na druhou stranu zůstává obezřetný.
Podle webu Ethnos „je zřejmé, že pan Mitsotakis uznává Merkelové „militarizaci“ tímto směrem, ale nepodceňuje ani možné provokativní chování Turecka, které ohrožuje mír ve východním Středomoří a zpochybňuje suverénní práva Řecka a Kypru. Proto bude pokračovat na cestě „stálých“ kontaktů se zahraničními vůdci a bude udržovat EU v pohotovosti – pro všechny případy.“
Ostatně, řecké servery téměř unisono píší, že turecké válečné lodě se stáhly pouze za „demarkační čáru“ a bojovná rétorika tureckého vůdce a jeho ministrů se nikterak nesnížila. Stále platí slova prezidenta Erdogana z minulého týdne, citovaná agenturou Anadolu, že „Turecko nepotřebuje ke své činnosti v Egejském moři povolení Řecka či Kypru“.
