Luděk Ševčík
22. 7. 2020
Okresní soud v Semilech rozhodl o zrušení verdiktu Pozemkového úřadu v Semilech , čímž se otevírá možnost získání majetku dědicům Karla Walderode . Ponechme nyní stranou kvalitu a nestrannost soudce, který verdikt vynesl. Daleko zajímavější je na tomto a podobných vydávaní zkonfiskovaného majetku jiná věc.
Totiž zkonfiskovaný majetek, který je nyní vydáván soudy, byl svého času zahrnut do reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR za dobu okupace. A o jeho hodnotu byly Německu reparace sníženy. Ve své podstatě by tedy po každém vydání zkonfiskovaného majetku měl vyrazit někdo do Německa pro adekvátní finanční náhradu. Ministerstva se přou o to, kde vzít peníze a přitom do Berlína to není tak daleko. Bude toho vydaného majetku už za pěkných pár desítek miliard, takže o naše potřebné by bylo postaráno. Jenže se nikam nepojede.
Německo se totiž v roce 1992 Smlouvou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci a na ní navazující Česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji vyvázalo ze závazků. V bodě IV této deklarace se totiž konstatuje: “Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti.” Polopaticky tedy: Český stát se zřekl možnosti žádat po Německu reparace. Není pak s podivem, že po podpisu těchto smluv se objevil kolotoč žalob německých občanů na vrácení zkonfiskovaného majetku. Německu již nic nehrozilo. A „naše“ soudy vydávají majetek, který byl náplastí na škody způsobené Němci bez jakékoliv náhrady a ještě je to nazýváno spravedlivostí. Ještě horší je, že se těmito smlouvami i v dnešní době jejich protagonisté chlubí. Drzost, nebo hloupost?
