Miroslav Pořízek
29. 7. 2020 VašeVěc
Podobným případem jsou Reportéři ČT. Reportáže točené očividně na zakázku vlivných skupin v pozadí, jejichž účelem je skandalizace nepohodlných osob, kádrování minulosti, vytrhávání jednotlivostí z kontextu, tendenční zaměření při zpracování vybraných témat, to vše je učebnicovým příkladem toho, jak skutečně nemá vypadat práce veřejnoprávní televize. Je na pováženou, že odpovědné orgány a osoby tyto prohřešky proti novinářské etice tak dlouho bohorovně přehlížejí. Až na vzácné výjimky, kterým za jejich odvahu popisovat pravý stav věcí, tak jak skutečně stojí, budiž uznání. Arogance osob, které mají tyto pořady na svědomí je až neuvěřitelná. Nikdy jsme od nich nemohli slyšet ani náznak sebekritiky, ani na půl úst pronesenou omluvu při pochybení. Jen vlastní sebestřednost a prezentaci vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Když například pan Wollner veřejně reaguje na kritické příspěvky ke své práci či na jiné názory, prezentuje se jako drzý pubertální fracek, který byl přistižen při krádeži v obchodě a snaží se svůj čin popisovat přinejmenším jako boj za demokracii a svobodu naší země před rudým nebezpečím. Co vlastně můžeme jiného čekat od lidí takového ražení, než odpornou aroganci či uraženou ješitnost. Dávno ztratili smysl pro realitu a kritický pohled na vlastní práci. To jen a jen svědčí o tom, jaké klima působí v ČT a že jsou si tito lidé naprosto jistí svou nepostižitelností i svou pozicí, kterou snad mají mít zaručenu až do důchodu. Navíc disponují i politickým krytím z vyšších míst. Jinak si lze těžko vysvětlit jejich jednání. Výše jmenovaní však rozhodně nejsou ve své tupé aroganci osamoceni. Podobných výtečníků a výtečnic bychom v řadách redaktorů a vůbec zaměstnanců ČT nalezli mnohem víc.
Novinářští Brouci Pytlíci žvanící o nutnosti hájit až do poslední kapky krve naše spojenectví s USA a EU až na věčné časy proti Rusku a Číně, působí svým fanatickým zápalem až komicky. Jenže ono to vůbec komické není. Tito lidé zamořují veřejný prostor šířením svých údajně jediných pravd již řadu let. Mohli bychom nad tím mávnout rukou, a odbýt to tím, ať si žvaní, když je to baví a dobře živí, vždyť není nic jednoduššího než televizi vypnout nebo rovnou odhlásit. Jenže to by byla neomluvitelná kapitulace před mediální přesilovkou pokrytců a lhářů. Ono navíc nejde o nic menšího než o peníze daňových poplatníků a veřejnoprávní televizi jako instituci, která má také podléhat veřejné kontrole, tedy i kontrole hospodaření a programových i personálních záležitostí. Kapitulovat před arogancí všech těch Moravců, Wollnerů, Železných a Fridrichových, to by nebyla dobrá vizitka všech slušných a poctivých občanů, kteří se nesmířili s tím, že nám už zase televize vnucuje jediné zaručené pravdy a snaží se nás politicky školit. Tyto praktiky je nutné jednoznačně odmítnout. Právě proto nelze celou problematiku kolem ČT a jejího fungování jednoduše odbýt s tím, že přece stačí vypnout televizi a všechny ty prolhané kreatury prostě ignorovat. Boj proti aroganci redaktorů ČT se sice může jevit jako ono pověstné střetávání se s větrnými mlýny, právě proto je ale tak důležité v tomto úsilí nejen vytrvat, ale i spojovat síly. Vždyť těch, kteří již mají lží šířených z kanálu jménem ČT skutečně plné zuby je mezi námi dost a dost a snad i čím dál více.
Ukazuje se, že vůbec nestačí obměnit složení Rady ČT, to je skutečně jen první krok k tolik potřebné změně. Je nezbytné stále systematicky tlačit na vedení ČT i na vysoké politiky a na poslance zvolené v našem volebním obvodu, aby se veřejnoprávní televize skutečně začala chovat tak, jak jí ukládá zákon a ne jako mediální divize té nejodpornější české pravice. Je nutné rovněž systematicky monitorovat všechny prohřešky, kterých se ČT dopouští proti svému skutečnému poslání. Smířit se pasivně se současným stavem by znamenalo dát beztrestný volný průchod všem těm podlým lžím co tečou z kanálu jménem ČT – plivání na naši národní minulost, všechny poctivé vlastence i práci poválečných generací, které po válce postavily poničenou zemi zase na vysokou úroveň jedné z nejvyspělejších zemí světa, apod. Nelze přeci jen tak bez povšimnutí nechat novinářským nýmandem urážet generála Ludvíka Svobodu, kterému Želený nesahá ani po kotníky. Stačí si srovnat životopisy obou těchto mužů a položit si jednoduchou otázku – co vše udělal generál Ludvík Svoboda pro svoji vlast a co pro ni udělal Jakub Železný?
První jmenovaný prožil dětství na chudém venkově, později prošel bojišti obou světových válek, mnohokrát za svobodu své vlasti nasazoval vlastní život. Zůstal po celý svůj život skromným a pracovitým vlastencem, za všech okolností zůstal přímým člověkem. I v nesmírně složitých situacích většinou obstál se ctí. I přes nezpochybnitelnou sílu své autority nemohl zdaleka vše, co přinášela doba ovlivnit. Nikdy se však nestal lhostejným k osudu vlastního národa. Životní příběh generála Svobody je příběhem poctivého českého vlastence, který v osudových okamžicích své země, vždy věděl, kde je jeho místo. Kéž bychom takové osobnosti měli i dnes. Železný žije od dětství v blahobytu, nemusel řešit zásadní otázky jako politik či voják. Nemusel ani nasazovat vlastní život za svobodu své vlasti. Nepodílel se na výstavbě své vlasti množstvím dobrovolně vykonané práce ve prospěch celku a příštích generací jako to činila mladá generace po válce. Jeho jediným měřítkem pro posuzování druhých zůstal jen přízemní antikomunismus pavlačové úrovně, nenávist ke všemu pozitivnímu, co u nás bylo po válce vytvořeno. Železný je příkladem toho, jaký přezíravý a naprosto povrchní vztah má k lidem příslušník polistopadové velkoměstské zlaté mládeže. Jeho vyjadřování na adresu generála Svobody je chováním arogantního protekčního fracka, který by se bez vlivného otce v pozadí zřejmě nikdy nepropracoval ke kariéře v ČT. Ostatně asi každý z nás zná ze svého okolí talentované žurnalisty, kteří by se do ČT nikdy nedostali, protože nedokáží lézt do těch správných zadnic, nemají protekci na těch správných místech, ale především si zachovali vysoké nároky na vlastní práci.
Generál Svoboda stál i v pohnutých dobách prokazatelně na straně svého národa a šlo při nich o nesmírně složité situace, které hrozily i vypuknutím občanské války. Ludvík Svoboda i při těchto těžkých zkouškách většinou obstál se ctí, jako voják, vlastenec i státník, člověk rozvážný a moudrý. On se rozhodně nemusí za nic stydět a kopat do jeho životního odkazu mohou jen lidé ubozí a nevzdělaní, pochybní kariéristé, protekční floutci, kteří po převratu obsadili vlivná místa v rozhlasových a televizních redakcích, vydavatelstvích a řadě veřejných institucí. Právě lidé nízcí a nekulturní se často nezmohou na nic víc, než právě okopávat kotníky skutečným osobnostem. Ale jelikož žijeme v době převrácených hodnot, přezírání práce minulých generací, v době kdy slova jako čest, morálka, vlastenectví působí jako z jiného světa, právě proto mohou zejména takovéto opory soudobého režimu udělat slušnou kariéru. Podobně jako ji dělali kolaborující novináři v době tzv. druhé republiky nebo i za války. Vysloužili si za to sice veřejné opovržení, avšak na druhé straně výnosné místo v redakcích. Ovšem všeho do času.
Jakým právem si Železný vlastně dovoluje kádrovat osobnost generála Svobody? Není nic snadnějšího než s definitivními odsudky při zásadních neznalostech dějinného pozadí hodnotit dávné události a jejich aktéry. Buďme rádi, že lidé typu Železného nemuseli řešit tak složité otázky jako naši předkové v době poválečné, a to nejen v roce 1948 a 1968. Zřejmě jen právem antikomunistického fanatika, který kromě mudrování v životě mnoho nedokázal, hází Železný špínu na člověka, který pro vlast udělal neskonale více než všichni ti havlističtí tlachalové. Chápu, že si Železný a spol. chtějí zasloužit svůj žold za špinavou práci. Žold z peněz daňových poplatníků. Mezi nimi je i mnoho těch, kteří už dávno ČT nesledují, jelikož odmítají primitivní propagandu a právem je uráží mizerná práce jejich zaměstnanců, filtrování nepohodlných názorů, výběr stále stejných hostů do diskusních pořadů, všeobecný úpadek kvality zpravodajství, nemluvě o dalších pořadech. Kdyby ČT nedisponovala bohatým archivem z doby minulého režimu, už by pomalu neměla co kvalitního vysílat. A to nejen z oblasti zábavy a seriálové tvorby. Dnešní ČT je obludný moloch, kde probíhají naprosto neprůhledné finanční toky a vzájemně se podporující party kamarádů si vytvořily dokonalý systém založený na protekci a službě vlivným osobám z politiky a byznysu a té zaručeně pravé správně ideově uvědomělé kulturní frontě.
Řada profláknutých figur si je sama sebou tak jistá, že pohrdání běžným občanem je pro ně něco naprosto běžného a neměnného. Ostatně neblahé následky práce těchto novodobých politruků vidíme často kolem sebe. Mnohdy až v obludné podobě. I u nás různí primitivové beztrestně ničí pomníky upomínající na naše hrdinné osvoboditele, i u nás je odporným způsobem deformována historie, hlupáky ve vlivných funkcích jsou očerňováni skuteční hrdinové a adorováni vrazi a vlastizrádci. Po roce 1990 bylo dílem zničeno, dílem rozkradeno i muzeum v rodišti Ludvíka Svobody v Hroznatíně na Třebíčsku, které bylo slavnostně otevřeno v roce 1985. Mířily sem pravidelně početné skupiny návštěvníků, školní výpravy, zájezdy společenských organizací, celé rodiny i jednotlivci, aby si připomínaly životní osudy velkého vlastence a prezidenta republiky. Vzpomeňme, jak po převratu ostudně chátral areál v Lidicích, který zachránila až Zemanova vláda. A podobných příkladů je mnohem více. Zasévaná nenávist, vydatně živená „svobodnými a demokratickými“ sdělovacími prostředky, přináší své trpké plody. Fašisté, zrádci a vrazi Slovanů jsou dnes považováni za neohrožené bojovníky za svobodu a demokracii. Skuteční hrdinové jsou označováni za ničemné elementy. Jak hluboko až mnozí ve své tupé nenávisti a hlouposti klesli, to snad v naší novodobé historii nemá obdoby. A proto je nutné, aby všichni slušní a poctiví lidé v naší zemi řekli hlasitě svůj názor na tyto hanebnosti a pravým jménem pojmenovali ohavnou činnost vlastizrádných vazalů, eurohujerů, všech těch protinárodních živlů pohrdajících prostými lidmi.
Železný se sice snaží mluvit jako kniha, snaží se ze všech sil sám sebe prezentovat jako vzdělance, který vše správně ví a má nastudováno, disponuje sice akademickým titulem, to však dnes při všeobecném úpadku našeho školství ještě samo o sobě mnoho neznamená. Při svých pomluvách generála Svobody vychází z již na první pohled jednostranných údajů. Jejich smyslem je líčit minulost jen a pouze jako dobu zločinnou a zavrženíhodnou. Vše bylo samozřejmě složitější, mnohé bylo dáno blokovým uspořádáním světa, existencí dvou silných vojenských paktů a reálnou situací studené války. Tvrdé hospodářské, vojenské a ideologické soupeření mělo vliv i na rozvoj zemí východní Evropy, včetně životní úrovně. Ten, kdo skutečně ví a zná, si přes všechny skutečnosti a složitosti doby musí přiznat, že socialistické Československo patřilo mezi nejvyspělejší země nejen Evropy ale i světa. A to nejen zemědělstvím a průmyslovou produkcí, ale i školstvím, zdravotnictvím a kulturou. Když byl v dubnu roku 1987 v ČSSR na oficiální návštěvě M. Gorbačov tak prohlásil, že Československo patří, když ne mezi pět, tak zcela určitě mezi 10 nejvyspělejších zemí světa.
Železnému se zatáhl mozek antikomunistickou nenávistí. Hodnotí se sebevědomou drzostí osoby, kterým se nemůže rovnat ani v nejmenším. Kdyby právě on a lidi jeho ražení seděli v roce 1968 proti Brežněvovi v Kremlu, tak by se strachy podělali a nedohodli by se Sověty vůbec nic. Nyní ze sebe dělá generála po bitvě a snaží se oslnit svými údajnými znalostmi. Jeho urážlivé výroky na adresu generála Svobody jsou slovy nenávistného neználka, který tupou aroganci povýšil na základní normu vlastního jednání. Hodnotit minulost dnešními měřítky je zásadní prohřešek při zkoumání historických událostí. Roubovat na historii kritéria morálky, to už je přímo kolosální hloupost. Každý průměrný historik by se mu za jeho výplody právem vysmál.
Želený líčí s chutí a gustem fanatika vlastních pravd a bludů údajné zločiny minulého režimu. Ovšem raději už cudně mlčí o zločinech kapitalistického polistopadového režimu, a že jich není právě málo. Kolik lidí jen bylo po roce 1989 vyhozeno z práce jenom kvůli tomu, že byli řadovými komunisty a odmítli poplivat svou předchozí práci? Kolik lidí si po listopadu vzalo život ze sociálních důvodů? Do kolika pochybných účastí na válečných konfliktech v různých částech světa zatáhli polistopadoví politici naši zemi? Kolik lidí bylo potrestáno za likvidaci naší vyspělé průmyslové základy a zemědělství po převratu? Za rozkradení miliardových majetků bývalého SSM a ROH? Jaký trest si vysloužili lidé, kteří připravovali a dali zelenou polistopadovým amnestiím, kdy na svobodu vyšel celý zástup zlodějů a vrahů, kteří dál pokračovali ve své kriminální činnosti? A jakou odpovědnost nesou ti, kdo zavinili, že se z naší země stala spíše kolonie, než suverénní stát? Pan Železný jistě i na tyto otázky zná odpověď. Když s takovou chutí cituje zákon, který nemá obdobu v celém civilizovaném světě, a který se stal terčem ostré kritiky mezinárodních organizací i významných zahraničních právníků. Totiž zákon, který hodnotí zcela jednostranně a tendenčně náš poválečný vývoj, kádruje minulost a kriminalizuje spoustu obyčejných poctivých lidí. Železný jako správný demagog cituje jen to co se mu hodí do jeho zvráceného ideologického krámu.
Železný se ostatně může sám osobně vykázat jako hrdý bojovník proti komunismu, který mimochodem nikde na světě dosud neexistoval, když se již ve svých 15 letech účastnil akcí v rámci tzv. Palachova týdne v lednu 1989 v Praze a byl i na krátkou dobu tehdejší Veřejnou bezpečností zadržen. Hrdě se hlásí i ke své účasti na protirežimní demonstraci již v říjnu 1988. Jeho hvězdná chvíle pak přišla v listopadu 1989, kdy na škole, kterou tehdy studoval, již patřil mezi hlavní aktéry tehdejší studentské stávky. Měl tedy za tyto své aktivity po převratu otevřené dveře ke slušné kariéře. Disponoval přímo vzorovým kádrovým profilem. Vysloužil si jako „aktivní bojovník“ proti minulému režimu i záznam v projektu Paměť národa, kde s neskrývaným nadšením popisuje své aktivity v boji proti totalitě, která mu, jako málokomu jinému, umožnila navštěvovat na svou dobu prestižní školy. Navíc může požadovat, tento obdivovatel vrahů Mašínů, i patřičné vyznamenání a finanční odměnu jako účastník tzv. 3. odboje.
https://www.pametnaroda.cz/cs/zelezny-jakub-20141104-0
Cítíte ten rozdíl mezi ním a generálem Svobodou? Je bohužel nedobrou vizitkou i našeho polistopadové školství, že vychovává takové neználky a drzé kloučky co neuznávají jiný názor než ten svůj. Sebevědomé nedouky papouškující soudobá hesla, nemající žádnou úctu k osobnostem naší historie. Ne, nelze se smířit s mimořádně podlými výroky mediálního aroganta na adresu jedné z největších osobností protifašistického odboje. Arogance, a naprostá neznalost historie, násobená navíc minimálním společenským přehledem, toť často hlavní osobnostní profil řady dnešních novinářů. Ovšem u řady redaktorů ČT to není nic nového. Oni vlastně nemusí vykazovat žádné prokazatelné znalosti. Postačí zcela, když dnes a denně hlásají svou oddanost EU, NATO a našemu euroatlantickému spojenectví až na věčné časy a nikdy jinak. Kdo s nimi nesouhlasí je Putinův agent a nepřítel demokracie. Ano, až tak nízko mnozí novináři klesli ve svém nenávistném zápalu proti každému odlišnému názoru. Ale ani toto není nic nového, je to stará písnička.
Mnoha samozvaným politrukům z ČT by se jistě líbilo, aby v každé městské části našeho hlavního města byla minimálně jedna ulice pojmenována po Havlovi. Hvězdná pěchota, která nyní stojí v čele Prahy je schopna řady různých kousků, a tak ani toto není vyloučeno. Železnému a spol. by se jistě velmi zamlouvalo, aby název ulice, která nese jméno generála Svobody, byla nově pojmenována třeba po bratrech Mašínech nebo Pinochetovi. Vzhledem k tomu, v jakých poměrech dnes žijeme, není ani tato možnost zcela vyloučena. Nemusí být příliš vzdálena doba, kdy bude stát v každé české i moravské obci aspoň jedna lavička Václava Havla. Členové Pražské kavárny by mohli za tímto účelem uspořádat veřejnou sbírku. I to je jistě možné.
O osobnost generála Svobody se zajímám řadu let, intenzivně pak minimálně posledních 15 let. Prošel jsem za tu dobu mnoho různých pramenů, archiválií, válečných dokumentů a dokladů, včetně zahraniční literatury, přesto bych neměl odvahu sám sebe označovat za velkého znalce generála Svobody. Železný si na takového znalce hraje, a přitom pravděpodobně nečetl ani zřejmě nejlepší polistopadovou knihu o generálu Svobodovi z pera spisovatele a novináře Zdeňka Hrabici vydanou pod názvem Pět válek Ludvíka Svobody. A přitom jde o zásadní dílo popisující životní příběh této osobnosti skutečně do hloubky, bez předsudků a se skutečnou znalostí dobových souvislostí. Proč by se pan redaktor namáhal takovýmto čtením, když mu nejlépe poslouží vylhané zdroje z Ústavu pro přepisování dějin dle politického zadání.
https://www.megaknihy.cz/biografie/163934-pet-valek-ludvika-svobody.html
Je dobře známo, že před stupidními soudy současných arogantních politruků neobstojí celá řada významných osobností protifašistického odboje jako byli například Vladislav Vančura, Julius Fučík, Marie Kudeříková, Jan Šverma, Karel Klapálek a jiní. Důvod je prostý. Většinou to přece byli komunisté. Jak ubohý je rozhled některých lidí. Jak primitivní je jejich intelektuální výbava. Závěr je přitom vcelku jednoznačný – velká část normálních lidí si takových osobností jako je generál Svoboda váží a dobře ví proč. Ani pár ukřičených antikomunistů na tom nic nemůže změnit. A o tom to všechno je. Ostatně až Železný jednou skončí v ČT, může se potom scházet s Moravcem a spol. a na jedné ze stále přibývajících laviček Václava Havla. Zde potom vést nekonečné diskuse o nezastupitelné roli veřejnoprávních médií na posilování demokracie a našeho věrného spojenectví se Západem. Generála Svobodu by si však nikdo z těchto lidí neměl brát do svých nevymáchaných úst. Mohou si přece dost dobře vystačit se skrz na skrz falešnou havlovskou legendou.
