Dračí setba starých démonů – 17. kapitola esejů o českém národě

Do podobné, ale nebezpečnější mediální praxe patří vydání kalendáře s portréty německých válečných zločinců. Na první pohled jsme svědky toho, že naše společnost není vůči nacistické ideologii imunní. Kdo je jejím nositelem a zprostředkovatelem? Tvrdí-li vydavatel kalendáře, že nesledoval žádný cíl kromě zisku, měl by se ještě přiznat, že chtěl potěšit tu část veřejnosti, která dosud nacistické strůjce války tak či onak respektuje, obdivuje, chce mít doma. Obhájci kalendáře a hrníčků s portréty německých válečných zločinců také tvrdí, že je to pouhá registrace nebo připomenutí historických taktů, že to nemá s ideologií nic společného. Ale vydavatel kalendáře Emerich Drtina se podřekl, když ryze komerční zájem podpořil následujícím argumentem demagogického ražení: „Každá osobnost má nějaký význam v historii. Nechceme být jako v socialismu. Co se nesmělo, to se škrtalo a nesmělo se psát. Myslím, že dnes jsme v demokracii, kde můžeme cokoliv (podtrhl MG).“ Znamená to, že přednost demokracie je v tom, že veřejnosti nabízí, co zlý socialismus odpíral? V naší ústavě sice stojí černé na bílém, že „co není zakázáno, je dovoleno“, ale problém je v tom, že zákony, které něco zakazují, například šíření rasové nebo národnostní nenávisti, sice existují, ale někteří soudci je obcházejí, vedeni snad podobnou úvahou jako Emerich Drtina. Podobně se chovali soudci, kteří nehodnotili krádež a zhanobení prezidentské standarty jako trestní čin; jeden ústavní právník prohlásil, že tento happening nelze zakázat, protože je to umělecký projev, který má pozitivní smysl – testuje hranice naší svobody projevu. Ale vůbec tu nešlo o svobodu, nýbrž o to, čemu se ve vojenské hantýrce říká průzkum bojem. Ta podivná individua maskovaná za kominíky chtěla zkusit, do jaké míry lze stupňovat násilné, hrubé, trestní metody při prosazování politických cílů.

Kauza propagace nacistických tiskovin a suvenýrů není izolovaným jevem, stačí se jen porozhlédnout po Praze i jinde a uvidíte sochy nebo předměty, jejichž pouhá přítomnost překračuje veškerá pravidla slušnosti, studu a vkusu. Jedním z velmistrů takových provokací je David Černý, postmoderní kutil sestavující objekty, které diváky šokují destrukcí běžných norem slušnosti a vkusu. Černý a několik dalších podobných podnikavců (udivuje, kolik se najde mecenášů, kteří nešetří peníze na podporu politických provokací) se hájí tím, že jde o umělecký projev, který nemůže podléhat žádné cenzuře, žádnému zákazu. Výroba provokativních objektů však s uměním nemá nic společného. Umělecké dílo se vyznačuje mnohoznačností funkcí a významů, rozmanitostí účinků a sdělení, nelze je zredukovat na primární fyziologické působení, na vzbuzování pocitů hnusu, hrůzy, dráždění nervů a pudů. Takové objekty slouží provokativním politickým cílům, ale nejsou ničím jiným než dobře placenou periférií pokleslé masové kultury. Obchodníci s nacistickou ideologií argumentují, že svými díly prezentují uzavřená historická fakta, která nenesou žádné aktuální ideologické sdělení. Ale to je vědomá falzifikace skutečného stavu věcí.

Nacistický znak praporu Azov (vpravo) – černé slunce a runa „Vlčí tesák“, oblíbený jako symbol jednotek SS za Druhé světové války.

O tom, že nacismus není dosud uzavřenou kapitolu dějin, nám média již řadu let přinášejí podrobné zprávy. Například o tom, že v Německu, v Pobaltí, na Ukrajině, ale i na Slovensku se nacismus, otevřený nebo mírně maskovaný, projevuje na politické scéně i na ulici. Lidé si kladou otázku, jak je možné, že v Litvě, Lotyšsku nebo na Ukrajině dochází k pravidelným oslavám a pochodům bývalých členů dobrovolnických oddílů SS? Na naší scéně se také setkáváme s extrémními projevy nacistické nákazy. Jak jinak nazvat překlad primitivní a skrz naskrz zvrhlé antisemitské knížky z roku 1938, která vysvětluje dětem, jak mají poznat jedovatou houbu – Žida. Není pravda, že stačí jedno století i méně, aby se události ponechaly historikům – ti ať se dále hádají o tom, jak to všechno proběhlo, kdo stál na dobré či zlé straně, komu postavíme pomník a koho svrhneme do pověstné jámy dějin.

2.
A.J. Liehm ve vystoupení na 4. Sjezdu spisovatelů v létě roku 1967, kde poprvé zazněla radikální kritika politických poměrů ohlašující blížící se Pražské jaro, definoval princip socialistické kulturní politiky jako úsilí osvobodit umění od dvojího diktátu – od diktátu moci a trhu. Případ nacistického kalendáře 2020 je exemplárním případem toho, že oblast kulturní tvorby se stala výlučnou doménou diktatury trhu a že si již ani soudy neodvažují podrobit ji jakémukoliv vyššímu kulturnímu měřítku. V této souvislosti se uplatňuje ještě jedna okolnost – výměna generací. Lidí, kteří prožili válku a byli svědky veliké radosti, kterou přinesla porážka německých armád, již není mnoho. Velká většina populace je dnes závislá na informacích z druhé ruky, na tom, co četli nebo o čem slyšeli. Střídání generací samo o sobě je věc přirozená a v dobách dějinné kontinuity ji nepociťujeme jako něco sporného, rušivého, nepatřičného. Ale u nás pro převratu 1989 nastala nepřirozená situace, kdy se s nezbytným úklidem negativních důsledků vlády jedné strany vymetlo všechno, na co si jen tvůrci nové společnosti vzpomněli. Běda, když komunisté líčili hrůzy německé okupace, hájili Benešovy dekrety a odsun sudeťáků; běda, když varovali před revanšismem sudetských spolků nebo protestovali proti tomu, že řada válečných zločinců působících u nás našla v Spolkové republice bezpečné útočiště a zůstala nepotrestána, běda, když konfiskovala velkostatky a zámky německé šlechty – tyto úhelné kameny poválečné politiky, sdílené i nekomunisty a naprostou většinou občanů, se rázem staly předmětem pochyb a oprav. Také katolická církev využila pronásledování komunisty způsobem, který daleko překročil nápravu křivd způsobených ateistickým režimem. Zejména to platí o navrácení majetku. Představitelé církve usoudili, že je třeba železo kout, dokud je žhavé, a za podivných okolností protlačili zcela nevyvážený restituční zákon, který se vztahuje i ke konfiskacím starým dvě stě let. Tomu se říká vyplnit plán na 120 %. V souvislosti s touto kauzou mě napadá, že policejní metody použité státní mocí proti kněžím u nás byly v rozporu s Leninovým prohlášením, že víru nelze vykořenit násilím, pouze změnou podmínek, které ji vyvolaly v život. Stejný názor vyjádřil i Sigmund Freud v úvaze Budoucnost jedné iluze (1928). Věčně se opakující koloběh nahrazování jedněch křivd jinými se prosadil také při vracení majetků světské šlechtě, která byla rodinnými svazky pevně spojena s církví. Kapitáni tržního hospodářství a restitučního furore si nekladli otázku, zda náboženské a majetkové reformy osvícence Josefa II. znamenaly nápravu křivd způsobených násilnou rekatolizací. Pokusy pokračovat v těchto nápravách po roce 1918 nedopadly příliš příznivě (odkazuji na polemiku Josefa Pekaře, Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, vydanou 1923 a pohotově přeloženou Eugenem Czerninem do němčiny), teprve převrat v únoru 1948 znamenal dovršení tohoto historického procesu. Představitelé katolické církve využili politického vakua, kdy o nápravách křivd nemohla rozhodnout většina občanů, ale několik ústavních soudců. Rozhodlo to, že většina z nich byla vázána svým vztahem k víře a církvi. Kdyby převažovali ateisté, právní verdikt by dopadl jinak.

3.
Každé velké společenské proměny sestávají z velké nebo základní pravdy, kterou nemohou oslabit tisíce menších pravd. Adolf Kolínský, dozorce SS na Pankráci, umožnil Juliu Fučíkovi, aby napsal Reportáž psanou na oprátce, která v poválečné záplavě vězeňské literatury získala světové prvenství. Tato pravda o jednom příslušníku SS v žádném případě nemůže cokoli změnit na celkovém hodnocení dozorců SS v žalářích a koncentračních táborech. Skutečnost, že v poválečných vydáních Reportáže bylo vyškrtnuto několik vět, které mohly podle vydavatelů vzbudit nevhodné otázky, nemění základní pravdu – Fučíkovy zápisky jsou autentické, nebyly podvrženy, jak tvrdili někteří renomovaní autoři, jako Ferdinand Peroutka nebo Václav Černý. Kritická a komentovaná vydání Reportáže z let 1994 a 2017 a výzkumy badatelů vyvrátily také pomluvu o Fučíkovi jako konfidentovi. Tuto záměrnou nepravdu šířil kde kdo. Z autorů patřících k polistopadové politické elitě to byl básník a diplomat Jiří Grůša, z německé strany Jürgen Serke, poctěný u nás vysokými cenami navzdory tomu, nebo právě proto, že sdílel kontroverzní názory sudetských Němců. Na otázku, proč se oba dovolávali prohlášení konfidenta Huga Sonnenscheina (SONKA), je možné odpovědět úslovím – přání otcem myšlenky. Pro lidi zachvácené antikomunistickou vášní je nesnesitelné přiznat vyznavači socialismu jakékoli pozitivní vlastnosti a činy. Někteří jdou tak daleko, že nacismus považují za menší zlo než komunismus. Ústav pro studium totalitních režimů nepovažuje nacismus za aktuální téma, stále má plné ruce práce s rozborem všech aspektů opresivních složek komunistické moci. Těch dokumentů je ještě na dlouhá léta studia. Stranou zůstává také otázka, kam se poděly svazky dokumentů o některých významných polistopadových politicích (Havel, Mečiar a další). Jak by vypadaly dějiny, kdybychom měli k dispozici všechny, jakoliv někdy pochybné, dokumenty? Která instituce, který investigativní novinář, historik, publicista si dá čas ke studiu oněch postupných krůčků, onoho pověstného rozšiřování stezky až k volné cestě otevírající jiné obzory na minulost i budoucnost? Tak se nacismus pomalu jeví již jen jako překonaná a vyhaslá historická úchylka, jako pouhý „trus na slavné historii Německa“, jak se nedávno vyjádřil politik strany Aternative für Deutschland (Alterativa pro Německo). Když ředitel akademického nakladatelství, publicista a vydavatel historických dokumentů prohlásí, že estébáci byli horší než gestapáci, nesvědčí to o náhodném přeřeknutí, ale spíše o tom, že si tímto výrokem upevňuje pozici na té správné straně. Posun k přehodnocování starých démonů, k jejich tiché rehabilitaci, je zřetelný. Jak si jinak vysvětlit, že Jiří Gruša dal do názvu své básnické sbírky titul jedné ze tří státních hymen Hitlerovy Třetí říše Wacht am Rhein (Stráž na Rýně)? Co nám vlastně chtěl povědět, když si přisvojil symbol německého agresivního šovinismu? Když Franz Kafka na schůzi německých studentů – bylo to dlouho před válkou – uslyšel, že plénum začíná zpívat Wacht am Rhein, ihned i se svými přáteli shromáždění opustil. Jeden z disidentů, který po převratu zaujal významné místo v bezpečnostních složkách, se vyznamenal výrokem: „Označení ‘bývalý komunista’, je stejný nesmysl jako ‘bývalý černoch’ “. Dovedeme si představit, jak tento tajný policista–extremista postupoval, když měl rozhodovat o „bývalých černoších“. Na hřbitově v Řeporyjích dvojnásobní dezertéři a zrádci se dočkali stejné pocty, jaké se dostalo vojákům, vlastencům, civilistům, kteří padli v boji proti posledním bojeschopným jednotkám wehrmachtu. Solženicyn tvrdil, že Prahu pomohli osvobodit vlasovci, ale neuvedl, že jejich pomoc Česká revoluční národní rada odmítla.

4.
V přírodě i dějinách platí obecný zákon, který stanoví, že výrazné změny potřebují čas a množství neznatelných odchylek. Jedna z pouček dialektiky hovoří o proměně kvantity v kvalitu, kdy množství postupných malých změn má za následek, že se struktura a povaha daného jevu náhle mění. Tak je to i s hodnocením historických jevů. Máme dojem, že v souladu s novými poznatky, detaily, dokumenty, svědectvími jsme s to daný jev lépe rozebrat a definovat. Tento proces zpravidla neprobíhá samočinně, automaticky, uplatňují se tu zájmy různých účastníků historického procesu. Dojde-li k výrazné proměně, jakou je konec války, státní převrat nebo bankrot režimu, lidé, kteří byli svázáni s poraženým systémem, snaží se vyjít ze situace za každou cenu beze ztrát, podle staré antické průpovídky – se štítem, ne na štítě. Na to jsou již od pradávna osvědčené metody – převlékají se kabáty, přehnaně se plní nové postoje a příkazy, přeběhlíci se stávají papežštějšími než papež, poturčenci turečtějšími Turků. Shoří-li starý dům, někde v popelu zůstává jiskřička, která doutná, až se jí za příznivějších okolností dostane možnost si trochu zahořet. Kdo prožíval první poválečná léta, snad si připomene hotovou bouři nesouhlasu, kterou vyvolala nepatrná poznámka Heleny Kožluhové, redaktorky národně socialistického týdeníku Obzory, která ve snaze po originalitě nebo z méně omluvitelných příčin napsala o Hitlerovi, že „přece i on měl rád svého psa“. A dnes? Vyjde pěkně vypravený kalendář na první stránce s portrétem Hitlera, a širokých vrstev veřejnosti jakoby se tento rozhořívající se plamen ani netýkal. V čase pandemie mají přece lidé jiné starosti! Jeden z prvních zákonů Československé republiky se týkal odstranění všech pomníků, pamětních desek a nápisů oslavujících Habsburky. Tyto relikvie bránili pouze někteří sudetští Němci, docházelo k šarvátkám s českými vojáky, kteří obsazovali pohraničí, padaly rány, střílelo se. Němečtí nacionalisté, nepoučeni porážkou Německa a Rakouska, chtěli děj se co děj přičlenit pohraniční oblasti, Deutschböhmen a Deutschmähren, k novému Německu složenému ze zbytků Hohenzollernského a Habsburského císařství. To byl samozřejmě nesmysl – poražené Německo by vyšlo z války s podstatně rozšířeným územím, a nový stát, nezávislý na feudálním zřízení, by poskytl frustrovaným německým nacionalistům bezpečný útulek i základnu pro budoucí expanzi a mstu. Z četby novin z přelomu let 1918 a 1919 se mi vybavují dramatické události v Litoměřicích, kde němečtí fanatici bránili poškozenou sochu Josefa II. a v nočním rituálu, připomínajícím středověk, stavěli na pranýř zohavené dívky a ženy, které obžalovali, že stykem s českými muži pohaněly čest německého národa. V té době byla z pantheonu Národního muzea odstraněna bysta Franze Josepha a císařovny Sisi, známé svou nechutí k Čechům. Také zboření Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí bylo součástí této protihabsburské akce. Objektivně vzato Panna Marie se v této souvislosti stala obětí propagační taktiky císařských generálů, kteří, když táhli proti českým vzbouřencům a kacířům, ji hrubým způsobem zapřáhli do svého vojenského vozu. Socha od samého počátku ztratila svůj původní biblický význam, stala se symbolem války a msty. Myslím, že si to uvědomuje mnoho věřících a snad i nejeden kněz a teolog. A ejhle! – neuplynulo ani sto let a bysty habsburských potentátů se tiše vrátily zpět do českého Panteonu a ani Panna Marie nezůstala pozadu. Její neumělá napodobenina se vrátila na místo co by kamenem dohodil od popraviště 27 pánů Českého sněmu, a z výšky 16 metrů znovu hlídá český národ před kacířstvím. Jakou symboliku má dnes tento architektonický paskvil představovat? Že má přispět k ekumenickému sblížení a urovnání starých sporů – této pusté frázi nevěří ani ti, kteří si ji vymysleli. Sám světící biskup Malý neholduje triumfalismu: už je to tak, jak to je, – vy máte Husa, my Pannu Marii, není už proč se hádat. Ale někteří lidé rádi foukají do vyhaslého popela s nadějí, že tam přece je jiskřička, z které vzejde uhašený požár, u jehož plamenů by se ohřáli.