 |
| Zdeněk Zbořil, historik a politolog |
Zdeněk Zbořil a -pr-
6. 5. 2020 PrvníZprávy
V našem historickém okénku bychom si mohli připomenout 75. výročí konce války nebo také květnové události z Prahy 1945 …
Co nám k tomu jako pamětník řeknete pane Zbořile?
Ale zajímavá je jedna věc, že se konečně připomnělo jak to bylo s americkým bombardováním Prahy na Květnou neděli, Libně a Vysočan, na které si dobře pamatuji a také jak to bylo s povstáním.
Ale co si také teď pamatuji, jednak to volání Českého rozhlasu v ruštině a angličtině o pomoc. Pamatuji si také první odhady obětí a jak se dlouho nevědělo kolik jich bylo. Dokonce se ještě nedávno na Vinohradech v základech nějakého domu našly oběti, ale pamatuji si i návraty osvobozených vězňů například z Mauthausenu, což se najednou po letech objevilo i v ČT, zřejmě tam asi vadilo, že ty autobusy s osvobozenými byli ozdobeny nejen československou vlajkou, ale i portréty prezidenta Edvarda Beneše.
Já mám silný zážitek z bombardování jak Vinohrad tak bombardování Nových Vysočan. Zažil jsem je v plném rozsahu, včetně vybombardovaného Balkánu, ale i to chování sousedů a lidí, kteří se vraceli z války k těm sovětským vojákům, ale i chování sovětských vojáků k Čechům. Bylo také jiné než jenom „davaj časy“, jak se tvrdí,“ vzpomíná Zdeněk Zbořil.
„Časem se vytrácí, co člověk zažil, ale bombardování, revoluce, barikády, dokonce i jeden německý Tiger, který přijel do Nových Vysočan zachraňovat nějakou německou rodinu, ty oběti, kdy jsem fyzicky viděl našeho souseda zastřeleného, ale pak také to nadšení, jednak po skončení války, neustále přeplněné ulice a nadšení, že se může něco opravovat a někomu pomáhat, to bylo skutečně impozantní, dávno ještě před rozzuřeným třídním bojem, který potom následoval po dvou třech letech,“ dodává Zdeněk Zbořil.
