Výročí 150 let narození V. I. Lenina

Kdo studuje filosofii dějin, ten ví, že vůdcové velkých revolucí nepřišli ke svému poslání náhodou. Výročí 150 let narození Vladimíra Iljiče Lenina (22. 4. 1870, Simbirsk) připomínáme z jednoduchého důvodu, a to je zrada levice. V roce 1914 rozbily hlavní strany Druhé internacionály mezinárodní dělnické hnutí a přijaly válečnou politiku jejich zemí. Lenin zásadně kritizoval tuto zradu a 1. světovou válku považoval za čistě imperialistický podnik. Tento postoj jej postavil do čela socialistického hnutí, které bylo proti válce. Lenin ukázal, že rozpad dělnického hnutí souvisel s předcházejícím vývojem v sociálně demokratických stranách. Nešlo jen osobní zradu sociálně-demokratických vůdců, ale o systémový nástup imperialismu (dnes neoliberalismu) jako nejvyššího stádia kapitalismu. Imperialismus a První válka nastoupily podle Lenina mimo jiné i skrze systémové selhání levice, což platí i pro dnešní neoliberalismus a současné proxy-války. Jako příklad 100 let staré analýzy imperialismu jsem zvolil Leninův článek Imperialismus a rozštěpení socialistického hnutí. Byl psán během I. světové války v exilu v říjnu 1916 a publikován v ruském sborníku Sociální demokracie, č. 2, prosinec 1916. Zkrácený text bereme podle vydání v Marxistickém internetovém archivu. Tyto analýzy kapitalismu jako imperialismu Leninovi zajistily mezinárodní uznání. Když na jaře 1917 Lenin s ostatními ruskými politickými emigranty opouštěl švýcarský exil, tak přijížděl do Ruska jako všeobecně uznávaný vůdce dělnického hnutí.

Imperialismus a rozštěpení socialistického hnutí (V. I. Lenin)

Souvisí imperialismus s nestvůrně odporným vítězstvím, jehož dosáhl oportunismus (jakožto sociál-šovinismus) nad dělnickým hnutím v Evropě? To je základní otázka současného socialismu. A když už jsme v naší stranické literatuře plně objasnili za prvé imperialistický charakter naší epochy a této války a za druhé bezprostřední historickou souvislost mezi sociál-šovinismem a oportunismem a rovněž jejich stejný ideově politický obsah, můžeme a musíme přejít k rozboru této základní otázky.

Napřed musíme co nejpřesněji a nejúplněji definovat imperialismus. Imperialismus je zvláštní historické stadium kapitalismu a jako takový má tři zvláštní rysy: Imperialismus je

1. monopolní kapitalismus;
2. parazitní čili zahnívající kapitalismus;
3. odumírající kapitalismus.

Základním ekonomickým rysem, podstatou imperialismu je vystřídání volné konkurence monopolem. Monopolismus se projevuje v pěti hlavních formách:

1. kartely, syndikáty a trasty; koncentrace výroby dosáhla takového stupně, že mohly vzniknout tyto monopolistické svazy kapitalistů;
2. monopolní postavení velkých bank; 3-5 mamutích bank ovládá celý hospodářský život Ameriky, Francie a Německa;
3. trasty a finanční oligarchie se zmocnily zdrojů surovin (finanční kapitál je monopolistický průmyslový kapitál, který splynul s bankovním kapitálem);
4. mezinárodní kartely si začaly rozdělovat svět (hospodářsky). Takových mezinárodních kartelů, které ovládají celý světový trh a “přátelsky” se o něj dělí — dokud ho válka nerozdělí znovu —‚ je už přes sto! Vývoz kapitálu jako zvlášť charakteristický jev na rozdíl od vývozu zboží za nemonopolního kapitalismu úzce souvisí s celým hospodářským, politickým a územním rozdělením světa;
5. územní dělení světa (kolonie) je ukončeno.

Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu v Americe a v Evropě, a potom i v Asii, se plně zformoval v letech 1898-1914. Hlavními historickými mezníky nového období světových dějin jsou španělsko-americká válka (1898), anglo-búrská válka (1899-1902), rusko-japonská válka (1904-1905) a hospodářská krize v Evropě v roce 1900.

Skutečnost, že imperialismus je parazitní čili zahnívající kapitalismus, se projevuje především v tendenci k zahnívání, jež je za soukromého vlastnictví výrobních prostředků typická pro každý monopol. Rozdíl mezi demokraticky republikánskou a reakčně monarchistickou imperialistickou buržoazií se stírá právě proto, že obě zahnívají zaživa. To ale není nijak na překážku překvapivě rychlému rozvoji kapitalismu v jednotlivých průmyslových odvětvích, v jednotlivých zemích a v jednotlivých obdobích.

Za druhé, zahnívání kapitalismu se projevuje v tom, že vzniká početná vrstva rentiérů, kapitalistů, kteří žijí ze “stříhání kupónů”. Ve čtyřech nejvyspělejších imperialistických zemích, v Anglii, Severní Americe, Francii a Německu, představuje kapitál v cenných papírech 100-150 miliard franků, tj. nejméně 5-8 miliard ročního důchodu na každou z těchto zemí.

Za třetí, vývoz kapitálu je parazitismus na druhou.

Za čtvrté, “finanční kapitál neusiluje o svobodu, ale o nadvládu”. Charakteristickým rysem imperialismu je politická reakce ve všech směrech. Prodejnost, korupce obrovských rozměrů a skandály všeho druhu.

Za páté, vykořisťování utlačovaných národů, nerozlučně spjaté s anexemi, a zejména vykořisťování kolonií hrstkou “velmocí” stále více mění “civilizovaný” svět v parazita na těle stamiliónů příslušníků necivilizovaných národů. Římský proletář žil na útraty společnosti, kdežto novodobá společnost žije na útraty proletariátu. Imperialismus situaci poněkud mění. Privilegovaná vrstva proletariátu imperialistických mocností žije částečně na útraty stamiliónů příslušníků necivilizovaných národů.

Z toho logicky vyplývá, proč imperialismus je odumírající kapitalismus, který tvoří přechod k socialismu: Monopol vyrůstající z kapitalismu znamená už odumírání kapitalismu, začátek jeho přechodu k socialismu. Obrovské zespolečenštění práce za imperialismu (to, čemu jeho apologeti — buržoazní ekonomové — říkají “prolínání”) znamená totéž.

Naší definicí imperialismu se zcela rozcházíme s K. Kautským. Ten nechce vidět v imperialismu “fázi kapitalismu” a definuje imperialismus jako politiku, které finanční kapitál “dává přednost”, jako snahu “průmyslových” zemí anektovat “agrární” země. Tato definice Kautského je naprosto chybná. Specifickým rysem imperialismu je právě nadvláda finančního kapitálu, a nikoli kapitálu průmyslového, snaha anektovat všechny země, nejen země agrární. Kautsky odtrhává politiku imperialismu od jeho ekonomiky, odtrhává monopolismus v politice od monopolismu v ekonomice, aby proklestil cestu svému vulgárnímu buržoaznímu reformismu, jako je “odzbrojení”, “ultra-imperialismus” a podobné nesmysly. Jediným smyslem a cílem těchto falešných teorií je zastřít nejhlubší rozpory imperialismu a ospravedlnit tím teorii “jednoty” s apologety imperialismu, se zjevnými sociál-šovinisty a oportunisty.
(…)
Dvě tendence, dokonce dvě strany v současném dělnickém hnutí, které se v letech 1914-1916 v celém světě tak zjevně rozešly, zkoumali Engels a Marx v Anglii po několik desetiletí, přibližně od roku 1858 do roku 1892. Ani Marx, ani Engels se nedožili imperialistického období světového kapitalismu, které začalo teprve v letech 1898-1900. Avšak Anglie se již od poloviny 19. století vyznačovala tím, že zde existovaly nejméně dva nejvýraznější rysy imperialismu: 1. rozlehlé kolonie, 2. monopolní zisky (jako důsledek monopolního postavení na světovém trhu). V obou těchto aspektech byla tehdy Anglie mezi kapitalistickými zeměmi výjimkou, a když Engels a Marx tuto výjimku analyzovali, zcela jasně a jednoznačně poukazovali na to, že souvisí s (dočasným) vítězstvím oportunismu v anglickém dělnickém hnutí.

V dopisu Marxovi ze 7. října 1858 Engels napsal: “Anglický proletariát je fakticky čím dál buržoaznější, takže patrně národ ze všech národů ten nejburžoaznější to chce nakonec přivést až tak daleko, že bude mít vedle buržoazie buržoazní aristokracii a buržoazní proletariát. U národa, který vykořisťuje celý svět, to je ovšem do určité míry odůvodněné.” V dopisu Sorgemu z 21. září 1872 Engels sděluje, že Hales vyvolal ve federální radě internacionály velký skandál a přičinil se o to, aby Marx dostal důtku za výrok, že “angličtí dělničtí vůdcové jsou zaprodaní”. Dne 4. srpna 1874 píše Marx Sorgemu: “Pokud jde o dělníky ve městech (v Anglii), je třeba jen litovat, že se celá ta banda jejich předáků nedostala do parlamentu. Byla by to nejjistější cesta, jak se té pakáže zbavit.” Engels v dopisu Marxovi z 11. srpna 1881 mluví o “nejhorších trade-unionech v Anglii, jež se dají vést lidmi zaprodanými buržoazii nebo přinejmenším placenými buržoazií”. V dopisu Kautskému z 12. září 1882 Engels psal: “Ptáte se mě, co si angličtí dělníci myslí o koloniální politice? Nu, přesně totéž, co si myslí o politice vůbec… Vždyť tady není žádná dělnická strana, jsou tu jen konzervativci a liberální radikálové, a dělníci se čile přiživují na anglickém monopolu na světovém trhu a v koloniích.”
(…)
Engels tyto myšlenky opakoval celá desetiletí a vyslovoval je i veřejně, v tisku, jak to dokazuje jeho předmluva k druhému vydání jeho Postavení dělnické třídy v Anglii z roku 1892. Mluví se zde o “aristokracii uvnitř dělnické třídy”, o “privilegované menšině dělníků” na rozdíl od “širokých mas dělníků”. “Jen malá privilegovaná, ochraňovaná menšina” dělnické třídy měla “trvalé výhody” z privilegovaného postavení Anglie v letech 1848-1868, zatímco “převážná část zažila v nejlepším případě jen přechodné zlepšení…” “Se zhroucením monopolu ztratí anglická dělnická třída toto privilegované postavení… Členové “nových” trade-unionů, svazů nekvalifikovaných dělníků, “mají jednu nesmírnou přednost: jejich mysl je ještě panenskou půdou, zcela nedotčenou zděděnými, uctivými buržoazními předsudky, které matou hlavy lépe postaveným ‚starým unionistům’…” “Takzvaní dělničtí zástupci” jsou v Anglii lidé, “jimž se promíjí jejich dělnický původ, protože by se sami nejraději utopili v oceánu svého liberalismu…”
(…)
V tom je právě ekonomická a politická podstata imperialismu, jehož nejhlubší rozpory Kautsky neodhaluje, ale zastírá. Buržoazie imperialistické “velmoci” může ekonomicky korumpovat horní vrstvy “svých” dělníků a vynakládat na to ročně pár set miliónů franků, neboť její mimořádné zisky činí pravděpodobně kolem miliardy. A je už vedlejší, jak se tato nepatrná almužna rozděluje mezi dělnické ministry, “dělnické poslance” (vzpomeňte si, jak skvěle analyzuje tento pojem Engels), mezi dělníky, kteří jsou členy výborů pro řízení válečného průmyslu, mezi úředníky z dělnických řad, mezi dělníky, kteří jsou organizováni v cechařských odborech, mezi zaměstnance atd. atd. V letech 1848-1868 a do jisté míry i později měla monopol jedině Anglie; proto tam mohl oportunismus zvítězit na celá desetiletí; tak bohaté kolonie a průmyslový monopol neměla žádná jiná země.

Poslední třetina 19. století byla přechodem k novému, imperialistickému období. Monopol má finanční kapitál ne jedné, ale několika málo velmocí. V Japonsku a Rusku monopol vojenské síly, monopol rozlehlého území nebo zvlášť snadného olupování “jinorodců”, Číny apod. zčásti plní úlohu monopolu novodobého, nejnovějšího finančního kapitálu a zčásti jej nahrazuje. Z tohoto rozdílu vyplývá, že anglický monopol mohl být celá desetiletí neotřesitelný. O monopol novodobého finančního kapitálu se zuřivě bojuje; nadešlo období imperialistických válek. Tehdy bylo možné zkorumpovat a demoralizovat dělnickou třídu jedné země na celá desetiletí. Nyní je to nepravděpodobné a snad dokonce nemožné, zato však užší vrstvy “dělnické aristokracie” (než v Anglii v letech 1848-1868) může zkorumpovat a korumpuje každá imperialistická “velmoc”. Tehdy se mohla “buržoazní dělnická strana”, podle neobyčejně výstižného Engelsova výroku, ustavit jen v jedné zemi, neboť jen tato země měla monopol, zato však nadlouho. Nyní je “buržoazní dělnická strana” nezbytná a typická pro všechny imperialistické země, protože však tyto země urputně bojují o dělení kořisti, je nepravděpodobné, že by taková strana mohla v řadě zemí nadlouho zvítězit. Neboť trasty, finanční oligarchie, drahota apod., umožňující korumpovat privilegovanou hrstku, stále silněji deptají, utiskují, ničí a trýzní masy proletariátu a poloproletariátu.

Na jedné straně je tu tendence buržoazie a oportunistů vytvořit z hrstky nejbohatších, privilegovaných národů “věčné” parazity ostatního lidstva, “spočívat na vavřínech” díky vykořisťování černochů, Indů a jiných národů a držet je v porobě nejmodernějším militarismem vybaveným impozantní vyhlazovací technikou. Na druhé straně je tu tendence mas, které jsou utlačovány krutěji než dříve a nesou na svých bedrech všechny útrapy imperialistických válek, setřást toto jařmo a svrhnout buržoazii. Dějiny dělnického hnutí teď budou nutně ovlivňovány bojem mezi těmito dvěma tendencemi. Neboť první tendence není nahodilá, ale ekonomicky “podmíněná”. Buržoazie již ve všech zemích vytvořila, odchovala a naklonila si “buržoazní dělnické strany” sociálšovinistů. Rozdíly mezi zformovanou, vysloveně sociálimperialistickou stranou, jako je například strana Bissolatiho v Itálii, a řekněme zpola zformovanou rádobystranou Potresovů, Gvozděvů, Bulkinů, Čcheidzů, Skobelevů a spol. nejsou podstatné. Důležité je, že příklon dělnické aristokracie k buržoazii ekonomicky dozrál a byl dovršen a že tento ekonomický fakt, tento přesun ve vztazích mezi třídami najde bez zvláštní “námahy” tu či onu politickou formu.

Na této ekonomické základně vytvořily politické instituce nejnovějšího kapitalismu — tisk, parlament, organizace, sjezdy apod. — politické výsady a milodary, které odpovídají hospodářským výsadám a milodarům pro uctivé, umírněné, reformistické a patriotické úředníky a dělníky. Výnosná a teplá místečka ve vládě nebo ve výboru pro řízení válečného průmyslu, v parlamentě a v různých komisích, v redakcích “solidních” legálních listů nebo v představenstvech stejně solidních a “buržoazii nakloněných” dělnických spolků, tím vším imperialistická buržoazie získává a odměňuje představitele i stoupence “buržoazních dělnických stran”.

Mechanismus politické demokracie funguje stejně. Bez voleb to v našem století nejde; bez mas se nelze obejít a vést masy v době knihtisku a parlamentarismu bez široce rozvětveného, soustavně uplatňovaného a dobře zorganizovaného systému lichotek, lží, podvodů, kejklů s módními a líbivými frázemi, bez slibů všemožných reforem a všemožných výhod, rozdávaných dělníkům vpravo i vlevo, jen aby se zřekli revolučního boje za svržení buržoazie, není možné. Nazval bych tento systém lloyd-georgismem podle jednoho z nejvýznamnějších a nejobratnějších představitelů tohoto systému v klasické zemi “buržoazní dělnické strany”, anglického ministra Lloyda George. Tento skvělý buržoazní praktik a politický rutinér, populární řečník, jenž dovede pronášet k dělnickým posluchačům jakékoli, dokonce revoluční řeči, a dokáže slušně odměňovat poslušné dělníky sociálními reformami (pojištění atd.), slouží buržoazii skvěle a slouží jí právě mezi dělníky, vnáší její vliv právě mezi proletariát, tam, kde je nejvíc třeba získat morální vliv na masy a kde je to nejobtížnější.
(…)
Faktem je, že se “buržoazní dělnické strany” jako politický jev zformovaly už ve všech vyspělých kapitalistických zemích, a nebude-li proti těmto stranám — nebo, což je totéž, proti skupinám, směrům atd. – veden na všech frontách rozhodný a neúprosný boj, nedá se ani o boji proti imperialismu, ani o marxismu, ani o socialistickém dělnickém hnutí vůbec mluvit.
(…)
Jedním z nejrozšířenějších kautskistických sofizmat je odvolávání se na “masy”. Nechtějí se prý odtrhnout od mas a masových organizací! Zamyslete se však nad tím, jaké stanovisko zaujímá v této otázce Engels. “Masové organizace” anglických trade-unionů podporovaly v 19. století buržoazní dělnickou stranu. Proto se s ní Marx a Engels nesmířili, ale naopak ji odsuzovali. Nezapomínali za prvé, že v trade-unionech je organizována jen menšina proletariátu. Jak v tehdejší Anglii, tak i dnes v Německu je organizována nejvýš pětina proletariátu. Vážně uvažovat, že za kapitalismu lze organizovat většinu proletářů, nemá smysl. Za druhé — a to je hlavní — nejde ani tak o počet členů organizace, jako o skutečný, objektivní význam její politiky: zda tato politika reprezentuje masy, zda slouží masám, tj. jejich osvobození od kapitalismu, anebo zda reprezentuje zájmy menšiny, její smíření s kapitalismem. Právě to platilo o Anglii v 19. století, právě to platí dnes pro Německo aj. Od “buržoazně dělnické strany” starých trade-unionů, od privilegované menšiny, odlišuje Engels “nejnižší masu”, skutečnou většinu, a apeluje na tuto většinu, která není nakažena “buržoazní uctivostí”. V tom je podstata marxistické taktiky!

Nemůžeme — a nikdo jiný nemůže — vypočítat, jak velká část proletariátu jde a půjde za sociál-šovinisty a oportunisty. To ukáže teprve boj, to definitivně rozhodne teprve socialistická revoluce. Určitě však víme, že “obránci vlasti” za imperialistické války reprezentují pouhou menšinu. A chceme-li zůstat socialisty, je naší povinností, abychom šli níž a hlouběji mezi skutečné masy: v tom je celý význam boje proti oportunismu a veškerý obsah tohoto boje. Jestliže usvědčujeme oportunisty a sociál-šovinisty, že ve skutečnosti zrazují a zaprodávají zájmy mas, že hájí dočasné výsady menšiny dělníků, že jsou nositeli buržoazních idejí a vlivu, že jsou ve skutečnosti spojenci a agenty buržoazie, učíme tím masy rozeznávat, jaké jsou jejich skutečné politické zájmy, učíme je bojovat za socialismus a revoluci za všech okolností, přes všechny dlouhé a svízelné peripetie imperialistických válek a imperialistických příměří.

Vysvětlovat masám nezbytnost a nevyhnutelnost rozchodu s oportunismem, neúprosným bojem proti oportunismu je vychovávat k revoluci, prostřednictvím válečných lekcí odhalovat všechnu podlost nacionálně liberální dělnické politiky, a nikoli ji zastírat, jedině to je marxistická linie světového dělnického hnutí.

Související články:

• České podniky a Soros se chystají dobývat Ukrajinu
• Cíle Agendy 2030 s velkým otazníkem
• Jak Republikánská strana 30 let oblbuje Spojené státy
• NATO jako imperiální nástroj
• Volba Ukrajinců: Umřít hlady nebo na bojišti
• Jak vzniká sociální necitlivost
• Svět ruskýma očima 154
• Dopis Baracku Obamovi z „Umrlcova domu“
• Svět ruskýma očima 179
• Drtivé vítězství Obamy