 |
| Zbyněk Fiala |
Dějiny hospodářství ukazují, že k potlačení nerovností nestačí jen ideje a agitace, ale musí tu být také nějaký hodně dramatický spouštěč tektonické společenské změny jako je třeba právě epidemie.
Co s námi epidemie udělá? Podle rakouského ekonomického historika Waltera Scheidela je to jedna ze čtyř událostí schopných zvrátit vývoj ve prospěch větší rovnosti. Těmi dalšími jsou války, zhroucení státu a revoluce. Takhle to prý platí už od doby kamenné. S odkazem na Scheidelovu knihu Velký vyrovnávač (Great Leveller: Violence and the History of Inequality from the Stone Age to Twenty-First Century, 528 s., Princeton 2018) to v Guardianu připomíná Kirill Hartog, šéfredaktor „prvního magazínu pro evropské ideje“ Are We Europe.https://www.theguardian.com/world/commentisfree/2020/apr/30/walter-scheidel-a-shock-to-the-established-order-can-deliver-change
Třeba morová rána ve 14. století, která vyhladila třetinu evropské populace, výrazně zredukovala nerovnost, protože zvýšila cenu práce. Nebo velké události 20. století, dvě katastrofické války a dvě komunistické revoluce přinesly dlouhé období snížené nerovnosti, které vydrželo do začátku 80. let a umožnilo vznik moderního sociálního státu, rozvoj odborového hnutí a progresívní zdanění. Proto si autor klade otázku, zda také současná pandemie, která začíná být označována za největší krizi od konce druhé světové války, nepřeroste do něčeho, co se projeví jako velký sociální vyrovnávač.
Čím déle bude velká krize rozvracet světové hospodářství, tím větší je její potenciál pro radikální změnu. Závisí na tom, jak je krize hluboká, jak dlouho má trvat a nakolik rozvrátí stávající dodavatelské řetězce. Pandemie už stihla trhu ukázat, kde má jasné meze, a osvětlila význam efektivních státních zásahů a silné veřejné zdravotnické služby. V budoucnu by pak mohla vytvořit toleranci k vyššímu a mnohem progresívnějšímu zdanění.
Vlády teď musely zasahovat pro záchranu podniků a pracovních míst způsobem, jaký byl ještě před pár měsíci nemyslitelný. Dokonce i úvahy o univerzálním základním příjmu, snu egalitářů z celého světa, už v mnoha zemích docela zdomácněly. Ale také na evropské úrovni je patrný zájem (aspoň zatím) o silné intervence veřejné moci a odchod od šetřílkovství (austerity) minulého desetiletí.
Lidé začali znovu důvěřovat státním zásahům, a to by mohlo být úrodnou půdou pro obrat v situaci, kdy v Británii po roce 1980 nebohatší jedno procento ztrojnásobilo svůj podíl na národním důchodu a v Evropě od té doby bohatství horního procenta vzrostlo dvakrát víc než bohatství dolních 50 procent.
Ne všechny společenské otřesy – a že jich v minulosti bylo – vedou ke změně. Katastrofy nejsou řídkým jevem, ale opravdu tektonické společenské změny jsou historickou anomálií, přibližuje proporce obou jevů Scheidel. Třeba generaci po druhé světové válce pomohly zvláštní okolnosti, kdy všechny hlavní faktory byly ve správném nastavení – silný růst, nízká nerovnost, silná střední třída a rozšiřování sociálního státu – a všechny působily současně. To může být podle nej velice těžké zopakovat.
Sám je také skeptický k tomu, že změnu přinese jen nějaká myšlenka nebo ideologie, rétorika, politická agitace. Jistě, je nezbytné, aby tu byla určitá sada myšlenek v oběhu, ale teprve když něco otřese stávajícími poměry, proniknou tyto myšlenky i do hlavního proudu.
Karantény zatím nerovnosti zesilují. Lepší lidé mohli před virem zmizet do vil na venkově, ale většina obyvatel se tísní v městské zástavbě a musí denně zkoušet štěstí ve veřejné dopravě. Některé profese mohou pracovat z domova, ale pro velkou většinu ostatních je omezení pohybu jasnou ekonomickou hrozbou. Také uzavření škol působí na děti rozdílně, třeba podle toho, jaké mají doma internetové připojení. Všechny tyto nerovnosti existovaly už předtím, jsou jen náhle mnohem bolestnější.
Nevnímali jsme to tak vždycky. Jak autor připomíná, od „konce dějin“ v 80. letech minulého století, který přinesl 40 let neoliberální deregulace, byla nerovnost považována za přijatelnou nebo dokonce nutnou cenu za prosperitu. To se změnilo po finanční krizi 2008, která podnítila hnutí Occupy Wall Street a soustředila pozornost na horní jedno procento. Nerovnost přestala být výlučným tématem ekonomického disentu a stala se definičním rysem dekády. Bylo to hlavně proto, že ti, kdo finanční krizi způsobili, z ní nakonec zbohatli, zatímco lidé s nízkými příjmy přicházeli o svůj nejdůležitější majetek, vlastní bydlení.
Krize z roku 2008 tedy změnu nepřinesla. Přinese ji koronavirus?
Nikoliv, pokud přijde rychlé oživení, soudí Scheidel. Má však za to, že pokud by ekonomika zůstala v dlouhodobém poklesu, mohou být na pořadu dne mnohem radikálnějších politiky. Hodně záleží na tom, kdy bude dostupné očkování. Pokud by to bylo brzo, věda zachrání status quo a umožní dostatečně rychlý návrat k bývalému životu. Jenže ono to tak rychle nejde, virus je velice komplikovaný. Hrozí více těžkých a prohlubujících se krizí, a ty mohou mít velký potenciál pro transformativní změnu.
