Ivan David11. 5. 2020
Pokládám za svoji povinnost číst komentáře ke svým článkům, i když někdy nestíhám odpovědět na všechny otázky. Vedle projevů sympatií a občas i nenávisti se objevují i rady. Některé se stále opakují a budu se snažit na ně odpovědět jaksi hromadně. Jedna z častějších rad mě nabádá, abych jim TO řekl. Míněno ostatním poslancům Evropského parlamentu. Případně jsem kritizován, že se obracím na českou veřejnost, ale důležitější je jim TO říci a „ne jen žvanit pro domácí publikum“. Někdy se setkám i s výtkou, že jsem na NĚ „příliš slušný“.
To vše jsou výtky naivní, tedy nikoli hloupé, ale plynoucí z nezkušenosti. Politici totiž činí, co chtějí, nebo co musejí, protože to chtějí jejich chlebodárci, nebo to, co nemohou odmítnout, třebaže to nechtějí.
Pokud jde o Evropský parlament, rozhodně nechci to, co chce valná většina z nich a nejsem jejich chlebodárce. Mohl bych je donutit, aby činili to, co nechtějí jen tehdy, kdy bych jako součást většiny pomáhal něco diktovat menšině. Jenže jsem součástí malé menšiny skoro ve všech otázkách, které se projednávají. Když bych chtěl odhadnout, jak dopadne hlasování, pak mi stačí podívat se na svůj „voting list“ – dopadne to právě naopak.
Proč to tak je? Jsem členem frakce, která si přeje, aby státy měly vlastní autonomii a nepodléhaly diktátu z „Bruselu“. Velká většina poslanců si přeje pravý opak. Obsahem většiny hlasování je vnucování vůle Bruselu, ať už jde o hospodářský diktát, plody nesmyslné ideologie zelené, sexuální, „lidskoprávní“ a podobné, nebo opakované protiruské deklarace.
Protože ti, kteří EU ovládají, mají pohodlnou většinou, je jim naprosto lhostejné, co si příslušníci nepohodlné menšiny myslí, natož co říkají. Naskýtá se nutně otázka, jaký to má vlastně smysl tam být. Byli jsme zvoleni za jistý program, který máme povinnost obhajovat. V „Bruselu“ ho neobhájíme, ale protože víme, co se tam děje, můžeme o tom referovat doma. Ti, kteří tancují podle bruselské muziky, přinášejí domů samé dobré zprávy, aby lid nebyl znepokojen realitou.
Jaká je vůbec možnost něco říci v Evropském parlamentu? Pokud není zamítnuto projednávání navrženého bodu programu a je připuštěna diskuse, je vedením EP rozhodnuto o délce projednávání. Určená doba je pak rozdělena frakcím podle jejich velikosti (včetně nezařazených poslanců) a jednotlivé frakce rozdělí přidělené minuty mezi poslance, kteří se o vystoupení ucházejí. Může se stát, že dostanu na vystoupení minutu, může se stát, že nedostanu ani minutu, protože přednost dostanou jiní. Protože přidělený čas (zpravidla minuta) nemá být přetažen, je potřeba si příspěvek napsat, aby se vešel do časového limitu. Minuta je 8 – 10 řádek. Na plénu poslanci obvykle vystupují v národním jazyce, ve výborech také, pokud je přítomen tlumočník z jejich jazyka (v době koronavirové krize a spojení přes internet mají příslušníci menších národů smůlu). V Zemědělském výboru zastupuji frakci jako koordinátor, takže obvykle dostávám 1 a půl až 2 minuty. Ve výborech se jedná věcněji, ale členové menších frakcí a příslušníci menších národů mají zase smůlu. Jsme čtvrtá největší frakce, ale tři největší mají většinu… Mimo Evropský parlament se mohu (zatím) vyjadřovat svobodně. Do mainstreamových médií se s tím ovšem nedostanu.
Nemyslím, že jsem zbytečně „slušný“. Agresivitou, vulgaritou a arogancí se prosadit nelze.
Pokud poskytuji českým občanům důležité informace, které potřebují pro rozhodování ve svůj prospěch, moje působení v EP má smysl, i když poslancům TO neřeknu.
Cílem je, aby politici v ČR činili i to, co nechtějí, protože nelze jít proti mínění občanů, které hrozí projevit se ve volbách. Ještě lépe je zvolit politiky, kteří chtějí činit to, co si přejí občané.
