Pirát Hřib ve vodách mezinárodní politiky (Lekce první – Tibet)

Protože pan Hřib o těchto věcech zřejmě nic neví, dovolím si připomenout jednoho z předních představitelů tibetské inteligence, autora prvního Tibetsko-čínsko-anglického slovníku. Jmenuje se Taši Tsering, narodil se v roce, kdy Lundbergh jako první přeletěl přes Atlantik, a zemřel v roce 2015 v požehnaném věku 86 let. Své pohnuté životní osudy, plné zvratů, vzestupů a pádů popsal v knize Boj za moderní Tibet (The Struggle for Modern Tibet), která vyšla poprvé ve Spojených státech roku 1997. V jeho životě se odrážejí klíčové momenty dějin novodobého Tibetu. Narodil se v chudé rodině ve vsi, která by se mohla nevědomému západnímu turistovi jevit jako pohádková idyla mimo čas a prostor. Ale skutečnost byla docela jiná – chudí lidé žili po staletí v postavení nevolníků, útisk byl zesilován duchovní závislostí na neotřesitelných náboženských dogmatech. Není bez důvodů, že někteří religionisté nepovažují víru Tibeťanů za náboženství, ale za soubor mýtických pověr, které souznějí s neměnným koloběhem horské přírody, s chřestěním modlících mlýnků v klášteřích, s třepetáním pestrých vlajek na posvátných místech. Když bylo Tašimu deset let, odvedli ho do kláštera, aby se stal členem Gadrugby, dalajlámovy chlapecké taneční skupiny. Matka plakala, chlapec se vzpíral, ale nešlo o nic mimořádného: stovky a tisíce chlapců byly vybírány a odváděny do klášterů, vlastně to mělo být považováno za privilegium. Dnešní dalajlama mnohokrát prohlásil, že si nedovede představit krásnější život, než který mu poskytl klášter. Jenže on nebyl násilně odveden od rodičů, jeho pečlivě vybírali znalci z paláce Potala v Lhase, aby se stal po smrti 13. dalajlámy jeho nástupcem. Dostalo se mu náležité výchovy, jednali s ním jako s převtěleným božstvem Avolékitéšvarou. Naproti tomu s Tašim jednali jako s otrokem, nevydržel bití, tresty, dril, sexuální násilí a po čtyřech letech z kláštera utekl. Uvážíme-li, že cesta domů vedla přes průsmyk Gampa ve výšce 4 800 metrů, oceníme, kolik sil a odhodlání tato vzpoura chlapce stála. Nevedla k ničemu – chlapce přivlekli do kláštera zpět a náležitě ho za dezerci potrestali. Poznal, že odpor nemá smysl. Měl štěstí, protože se stal gambou – chlapcem, který byl svěřen staršímu mnichu jako žák, služebník i objekt jeho sexuálních potřeb. Učitel mu však daroval to nejcennější, co Tašimu později otevřelo cestu ke vzdělání i do světa – naučil ho číst a psát, probudil v něm touhu po vzdělání. Když čínská armáda obsadila Tibet, dalajláma emigroval do Indie. Taši ho doprovázel a jako strážce pokojů naplněných stříbrnými mincemi se mu otevřela možnost naučit se anglicky. Protože byl talentovaný a pilný, udělili mu mimořádné privilegium – poslali ho do Ameriky, kde na universitě ve Washingtonu získal přístup ke studiu jazyků a dějin. Tam se také seznámil s nebezpečnými myšlenkami Marxovými a Leninovými – potvrzovaly jeho vlastní kruté zkušenost z dětství a dospívání. Když jeho studijní pobyt končil, rozhodl se vrátit – ne do Indie, kde sídlila a dodnes sídlí exilová vláda, ale do Tibetu obsazenému Číňany. Mezi tibetskými stipendisty, kterým cestu k univerzitnímu vzdělání umožnil aristokratický původ, to vzbudilo velký údiv a nelibost. Taši pak v Tibetu pracoval jako učitel a čínskou komunistickou vládu podporoval – oceňoval, že pomáhá jeho zemi překonávat materiální a duchovní zaostalost, byl jí vděčen, že staví moderní domy, dílny, mosty, silnice a nejvýše položenou železnicí na planetě spojuje izolovanou zemi se světem, a hlavně jí byl vděčen, že zakládá síť škol, bezplatně přístupných všem dětem. Dříve byly školy v rukou klášterů a tak drahé, že tam mohly poslat děti jen bohaté rodiny. Taši se stal stoupencem čínského socialismu, ale přestože ho přijali i do Rudých gard, za kulturní revoluce mu studium v Americe vyneslo jedenáctileté vězení. Když byl v roce 1978 propuštěn, věnoval se přípravám prvního Tibetsko–čínsko–anglického slovníku a budování sítě 77 škol, placených donátory a výtěžkem ze svých vlastních tkalcoven koberců. Taši si uvědomoval, že Tibet potřebuje reformy a výrazně je podporoval. Vezmeme–li však v úvahu jeho životní zkušenosti, nebudeme se divit, že nepovažovat za nutné měnit tradiční polyandrii, rodinný systém, spočívající na tom, že muž měl přístup ke všem sestrám své ženy a že zase ženy mohly spávat se všemi švagry. To byl systém, kde byla, podle latinské průpovídky mater semper certa est, pouze matka jistá.

Nevím, zda tato malá lekce z aktuálních dějin Tibetu bude panu Hřibovi co platná. Ale snad ho něčím přece jen poučí: až bude při nejbližší příležitosti mávat tibetskou vlajkou, může přitom hlasitě protestoval proti tomu, že čínští okupanti boří staré tibetské mravy. Mezi ně patří také nerušená sexuální svoboda bratří a sester v jedné rodině .Tak se pan Hřib může stát velebitelem matriarchátu. To ostatně nepřímo odpovídá tomu, že za jeho vlády vztyčí na Staroměstském náměstí podivný architektonický paskvil, vydávající se za pobělohorský sloup zasvěcený Panně Marii.