Ivan David
Způsob organizace práce Evropského parlamentu ze všeho nejvíc připomíná parodii na demokracii. Dost často mám pocit, že vedení EP připravuje program jednání záměrně tak, aby do důležitých věcí nesměl téměř nikdo mluvit – nebo jen minimálně. Velké množství času se ale doslova vyplýtvá na projednávání záležitostí, které na chod EU fakticky nemají žádný vliv. Nejlépe je to vidět na jednání o penězích EU.
Jedním z příkladů bylo i včerejší jednání pléna europarlamentu. Většina času včerejšího jednání byla věnována penězům. Konkrétně Víceletému fiskálnímu rámci a části Absolutoria. Víceletý fiskální rámec je dokument, který by měl pojednávat o tom, za co bude EU v příštích sedmi letech utrácet peníze. Absolutorium je vyúčtování peněz, které byly utraceny loni.
Ve Víceletém fiskálním rámci Rada a europarlament stanoví jednak velikost rozpočtu EU vztahu k hrubému národnímu důchodu (HND) všech členských zemí. Potom také způsob jakým mají členské státy přispívat do rozpočtu EU a výši jednotlivých typů příspěvků. A v neposlední řadě na jaké účely mají být unijní peníze utraceny. Jaký podíl má být vyčleněn na podporu zemědělců, kolik má být poskytnuto chudším státům na dotace z kohezních fondů, a nebo jak moc eur má jít na politické „priority“ Evropské komise jako je Zelený úděl nebo podpora migrace.
Kolik bude EU utrácet?
O tom, jestli v rozpočtu EU bude v letech 2021 až 2027 celkem 1, 2 nebo 3 bilionů eur, a kde ty peníze hodlá Evropská komise získat, se včera mohlo diskutovat pouze 3 hodiny. Na úvod skoro čtvrt hodiny mluvil předseda Evropské rady Charles Michel a po něm zhruba stejně dlouho předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. I když dostali ze všech řečníků nejvíce času to nejdůležitější jsme se o nich nedozvěděli. Jejich projevy byly „prošpikovány“ oblíbeným bruselskými výrazy jako „ambiciózní“, „inkluze“, nebo „solidarita“. Nechyběly ani nejnovější slovní hity jako „klimatický“ a „progresivní“.
Chybělo však to podstatné. Ani jeden z nich neřekl kolik peněz v rozpočtu bude. Ani jakým způsobem se na ně jako občané prostřednictvím států složíme. Předsedkyně Komise již poněkolikáté vyhrožovala zavedením nových daní, jejichž výnos bude příjmem rozpočtu EU. Stálý předseda Rady vyzýval k tomu, aby členské státy daly Bruselu „co nejvíc“, aby Unie mohla „více pomáhat“ zemím postiženým COVID-19. Při sledování von der Leyenové a Michela jsem si vzpomněl na bývalého šéfa SSSR Leonida Brežněva a bývalého prezidenta ČSSR Gustáva Husáka.
Kromě nejvyšších „papalášů“ EU mohlo k budoucímu rozpočtu promluvit jen několik desítek poslanců. Právo vyjádřit se k návrhu budoucího rozpočtového rámce dostali pouze ti, kteří během karantény uvízli v Bruselu. Prostřednictvím videokonference dostali právo hovořit pouze nejvyšší představitelé jednotlivých frakcí. Obyčejní poslanci dostali na vystoupení minutu. Vysoké „šarže“ z frakcí maximálně 2 minuty. Kvalita a pestrost debaty odpovídala tomuto „úspornému“ přidělování času. Za minutu prostě nelze pořádně vysvětlit proč je nová daň, která má zdražit pohonné hmoty špatně, i když vynese Bruselu další peníze. Ani že tohle rozhodně nepřispěje k obnově ekonomiky postižené následky pandemie COVID-19.
Časové omezení jednotlivých projevů by se dalo pochopit, pokud by dostali možnost vyjádřit se všichni, kteří mají k rozpočtu co říci. Což by znamenalo vyhradit na jednání v Víceletém fiskálním rámci nejméně 1 celý den. Spíše několik dní. A ne pouhé 3 hodiny.
Hrej si – tu máš papírového kohouta !
Místo toho jsme celé odpoledne a ještě kus večera promrhali hlasováním o Absolutoriu za rok 2018. Tedy schvalování zpráv o tom, jak byly předloni utraceny peníze EU. Europoslanci na tom už nemohou nic změnit. Ty peníze jsou utracené. Byly utracené už v době, kdy 2/3 současných členů EP ještě ani nebylo zapsáno na kandidátky pro volby do EP.
Jednání o vyúčtování utracených peněz samozřejmě také patří k náplni práce každého parlamentu. I česká Sněmovna projednává každý rok dokument s názvem Státní závěrečný účet. V něm je podobně uvedena každá položka, za kterou ministerstva a ostatní státní úřady v minulém roce utratily peníze. Včetně názoru na účelnost jejich vyplacení, které posuzuje Nejvyšší kontrolní úřad. Jenže ve Sněmovně je práce organizována tak, že zprávu o utracení peněz v rozpočtových kapitolách jednotlivých ministerstev projednávají a hlasují o ní poslanci výboru, který je pro daný úřad příslušný. Státní závěrečný účet kapitoly Ministerstvo zdravotnictví projednává zdravotní výbor. Kapitolu Ministerstva obrany projednává výbor pro obranu.
Utrácením peněz na konkrétních českých úřadech se podrobně zabývají členové odborného výboru, který se celý rok zabývají příslušnou oblastí při tvorbě zákonů a mají možnost si utvořit určitý obrázek o činnosti příslušného úřadu. Jako výbor pak navrhují plénu Sněmovny, zda podle nich bylo hospodaření úřadu v pořádku, a zda navrhují příslušnou část státního závěrečného účtu schválit. Sněmovna jako celek potom hlasuje na návrh jednotlivých výborů a Státním závěrečném účtu jako o celku.
Kolik stojí “Brusel”
Na plénu europarlamentu se každý poslanec musí zabývat všemi dílčími rozpočty všech jednotlivých úřadů. EU jich má opravu hodně. Byrokratický aparát EU netvoří zdaleka jen Evropská komise, která sídlí v Bruselu. Ta ve svých účtech oficiálně přiznává, že zaměstnává asi 32 tisíc úředníků. Kromě Komise však existují ještě desítky specializovaný úřadů, které se nazývají „dekoncentrované agentury“. Sídlí v různých členských státech EU. V každé unijní zemi je nejméně jedna. U nás je to Agentura pro navigační systém Galileo. V některých zemích je více EU úřadů.
Kromě nich je součástí správy EU i Účetní dvůr, což je unijní obdoba našeho NKÚ. Dále Evropská centrální banka, Evropský soudní dvůr, nebo evropský oumbusman – pokud bych měl vyjmenovat jen ty nejdůležitější a nejznámější. Nové unijní úřady vznikají každý rok. Všechny dohromady zaměstnávají celkem více než 170 tisíc lidí. Výdaje na administrativu jsou proto nejrychleji rostoucí kapitolou evropského rozpočtu. Letos byrokraté spotřebují 10% rozpočtu EU.
Žádný europoslanec není schopen ani přečíst zprávy o hospodaření všech unijních úřadů. Jako člen zemědělského výboru jsem si prostudoval pouze účty organizací, které se zabývají zemědělstvím a potravinami. Hlasovat jsem však včera musel i o účtech úřadů jako Evropský institut pro rovnost pohlaví, nebo Agentura EU pro základní práva. Do včerejška jsem u většiny z nich ani netušil, že existují. Včerejší hlasování mě jen utvrdilo v názoru, že velkou část z nich by klidně bylo možno zrušit. A ušetřené peníze dát na něco užitečnějšího.
