Jiří Weigel
16. 5. 2020 InstitutVáclavKlause a ProtiProud
Jiří Weigl se v dozvucích květnového výročí zamýšlí nad tím, proč se mnozí stále musí od něčeho lokajsky distancovat, podle toho, jaký právě vládne režim.
Letošní květnové dny, na něž připadá 75. výročí konce druhé světové války a osvobození naší země, byly poznamenány koronavirovou karanténou, a tak oslavy a vzpomínky měly netradiční podobu. Na místo věnců, slavnostních přehlídek a shromáždění by nás vzpomínky na historické události měly vést k sebereflexi.
Právě poměr k vlastní historii ukazuje, že v české společnosti není dlouhodobě něco v pořádku. Na rozdíl od mnoha jiných národů ji nejsme schopni přijmout tak, jak se odehrála a po několik generací se věnujeme jejímu usilovnému přepisování, překrucování, přikrašlování až někdy i falšování tak, jak se to podle momentálních dobových potřeb hodí. Platí to pro starší i novodobé dějiny a někdy je to pohled skutečně odpudivý.
Před pár dny se na Staroměstském náměstí v Praze zahájila stavba repliky Mariánského sloupu zničeného po pádu habsburské monarchie euforickým davem. Heslem doby bylo tehdy „odrakouštět se“, tvářit se, že těch tři sta let v monarchii nikdy nebylo a když tak jenom „Temno“. Až s odstupem století jsme si schopni přiznat, že poslední půlstoletí monarchie bylo v dějinách českého národa dobou největšího národního, společenského i ekonomického rozmachu. Opájíme se heslem „Národ sobě„ a národní sbírkou na Národní divadlo, aniž bychom přiznali, že největší příspěvek na jeho stavbu daroval císař František Josef.
Daleko odpudivější orgie vypočítavého a zbabělého distancování se od vlastní minulosti přišlo s nacistickou okupací. Kolik bývalých vlastenců a masarykovců prozřelo a předhánělo se v hanobení První republiky a Masaryka s Benešem. Nacistický teror byl bezpříkladný, bylo a o to více dnes je těžké být soudcem, přesto však éra okupace byla hrdinskou dobou pouze v podání menšiny statečných, kteří se v domácím či zahraničním odboji postavili okupantům na odpor, a proto si zaslouží mimořádný obdiv a úctu. Bohužel se jich dočkal jenom málokdo z nich. Právě zacházení s hrdiny odboje po roce 1948 patří k nejhanebnějším stránkám naší moderní historie, za niž se musíme dodnes stydět.
Západní část naší republiky osvobodila americká armáda a naše země se čtyřicet let tvářila, jako by tomu tak nebylo. Vrcholem podlé servility režimu byly sochy sovětských osvoboditelů v západočeských městech osvobozených Američany.
Lokajská lež
Po roce 1989 jsme si snad všichni mysleli, že se konečně česká společnost dokáže narovnat a dospěle se dívat na své dějiny, že je bude schopna bez příkras přijmout a žít s nimi. Bohužel to byla iluze. Právě nyní, při květnových výročích jsme mohli vidět, že jsme na tom stejně bídně, jako kdysi. Přepisování dějin a jejich překrucování jenom kvete, rozdíl je pouze ve znaménku. Osvoboditeli se stali výlučně Američané a na ruské osvoboditele se k velkému výročí statečně plive zbouráním pomníku jejich vojevůdce. Bezostyšně nám lžou, že jsme se osvobodili sami, a když tak s pomocí sovětských zrádců v německých uniformách – vlasovců. Jim v dnešní době náleží pomníky.
Po letech se za dnešní přístup k vlastní minulosti budeme stydět stejně, jako odsuzujeme smutné excesy minulosti. Za starého Rakouska se říkávalo, že Čech je buď lokaj, nebo hulvát. Po stu letech samostatnosti by tomu už snad mělo být jinak.
A platí to i v přístupu k 75. výročí osvobození a osvoboditelům.
